˙·•●Romula●•·˙ - Blog | Bandzone.cz
Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

˙·•●Romula●•·˙ Žena, 30 let / Liberec

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Playlist je prázdný :(

Fanoušek ˙·•●Romula●•·˙ si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.


Blog

Ready Player One

Upraveno:

Na konci března bude v kině premiéra filmu Ready Player One od Stevena Spielberga. Autorem knižní předlohy je Ernest Cline. Ten chlápek je bůh, takovej přehled o hudbě (zejména 80. let) jen tak někdo nemá. A zakomponovat jej do knihy, která začíná tím, že...

SPOILER

... jedna z postav zemře a nekrolog složí z Dead Man´s Party od Oingo Boingo a Dancing with myself od Billyho Idoly. To je za mě prostě magořina a pecka zároveň. Nemluvě o tom, jak důležitou roli má v knize 2112 od Rush. :)

Pozvánka a tak v rámci článku na mém novém blogu:

MILIONVHLAVE.BLOGSPOT.CZ

Me and Lynyrd Skynyrd

Upraveno:

Času je zatraceně málo a čím dál tím méně, zdá se mi. Máj - lásky čas, to pro mě neplatí. Pro mě je to povinností čas. A že se ony povinnosti zase nakupily.  Ale na jednu věc jsem si čas udělat prostě musela. A tou věcí byl výlet do Plzně. Můžu odškrtnout na svém pomyslném seznamu další "velkou" kapelu, a to LYNYRD SKYNYRD.

O existenci téhle kapely jsem se dozvěděla před x lety přímo ve školní lavici, když se jeden můj učitel rozhodl, že nás na angličtině naučí Sweet Home Alabama. Protože jsem v té době byla ve fázi, kdy jsem teprve poznávala hudební "klasiku", zaznamenala jsem název, zapamatovala si Alabamu a seznamovala se se svými favority (Led Zeppelin, Deep purple a tak dál).

Podruhé jsem se s Lynyrd Skynyrd setkala v seriálu Gossip Girl, na který jsem koukala (jak jinak než v rámci prokrastinace) loni, neb jsem si díky školnímu předmětu Literatura pro děti a mládež vzpomněla, že jsem kdysi jako malý knihomol četla knižní předlohu. O kvalitě seriálu se dá polemizovat, nicméně z jeho soundtracku už půl roku čerpám. Například skupinu The Pretty Reckless, jejíž frontmanka v seriálu hrála, řádím mezi jednu ze svých nejoblíbenějších ze současné hudby. No a v tomhle seriálu o povrchním pozlaceném světě v jednom díle zazněl Free Bird od Lynyrdů. Pochybuju, že tomu některá z děvčat, se kterými jsem seriál sledovala souběžně, věnovala pozornost, prostě "nějaká" písnička ve hře Guitar Hero... Ne tak pro mě. Já díky tomuhle místy naivnímu a času zabíjejícímu seriálu začala Lynyrdům věnovat více pozornosti. :-)

Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že je za rok uslyším naživo.

Nemohu souhlasit s tím, co bylo psáno v recenzi na Idnesu. Jsem jednou z těch, kdo nebyli úplně nadšeni volbou Žlutého psa jako předkapely. Už proto, že v Česku funguje kapela Blue Rocket, jejíž pojetí jižanského rocku mě na rozdíl od ŽP baví. Myslím, že onu "nenadšenost" se mnou sdílelo celkem dost fanoušků, nebyla jsem zdaleka jediná, kdo v tom dešti jen vyčkával, až přijde čas na očekávaný hřeb večera. Ne, nemyslím si, že to bylo kýčovité a plné patosu. Naopak si myslím, že to byl fenomenální výstup kapely, která byla v Česku poprvé.

Ve chvíli, kdy začal hrát Thunderstuck od AC/DC, mi běhal mráz po zádech. Už to přicházelo. Večer začínal. Neměla jsem Lynyrdy moc naposlouchané, jen jsem si několikrát pustila jejich největší hity, ale v momentě, kdy z reproduktorů zaznělo "Ladies and gentlmen, please welcome - LYNYRD SKYNYRD", jsem věděla, že to bude úžasný. Déšť jako by najednou přestal existovat. Nechala jsem se pohltit. Neexistovalo nic kolem, jen já, kapela, a ten o dvě hlavy vyšší dědula přede mnou, co byl sice statický, ale stejnak se mi vždycky postavil do záběru tak, že jsem neviděla. Kdy si rockeři všimnou, že holky, co poslouchají rock, jsou většinou menšího vzrůstu? (Výsledek mého pozorování.) :-D

O tom koncertě bylo napsáno spoustu- ve zmíněné recenzi na Idnesu, se kterou sice úplně nesouhlasím, ale napsaná je dobře, pak v Deníku a pak na serveru Koule.cz, kde je to napsáno fakt pěkně.

Já říkám jen, že ani tisíc slov nepopíše to, jak skvěle jsem se cítila. Takový ten pocit, když jste jen vy, hudba, lidi, nebe. A nekonečný kytarový sóla,boží hlas doplněný vynikajícíma sboristkama, skvělý klávesy, hutná basa a zatraceně dynamický bubny. Co víc si ještě člověk může přát. V jedné z těch recenzí jsem četla, že to bylo krátké, jinde byl názor, že sice jo, ale že LS narvali i do té relativně krátké doby neuvěřitelný množství hudby i emocí. A s tím se plně ztotožňuju.

Začalo to songem Workin’ for MCA, který mě dostává do varu. Co skladba, to pecka. Ať už to byl Simple man, That smell... Sweet Home Alabama byla as jediná píseň, jejíž text znali skoro všichni. Dočkali jsme se jí až v samotném závěru.

Na píseň, která zazněla jako poslední, jsem se těšila jak malý dítě na Ježíška. Free bird. Neuvěřitelně silný zážitek. Zbožňuju tu písničku. Text. Kontrast mezi první "baladickou" částí a tou druhou. A ty vizuální efekty. Zkrátka a jednoduše, tohle je třeba vidět, slyšet, zažít:

Youtube Video CRvL1iFvBrgYoutube Video CRvL1iFvBrg

Trochu mi tenhle blog přijde jak milostnej dopis. A možná jím i je. Protože ten koncert byl pro mě neskutečným zážitkem a jsem ráda, že jsem se kvůli tomu táhla do Plzně až z Liberce (resp. z Jablonce, neb mou společností byli kluci čistě jablonecký).

Když řeknu přátelům, kde jsem byla, většina neví, o čem mluvím. Teprve při zmínění Sweet Home Alabama (případně s připomínkou, že to bylo ve Forrestovi Gumpovi) se někteří z nich chytí. Je škoda, že se na takovou kapelu pozapomnělo. Obzvlášť s příběhem, který se s ní pojí. Johnny Van Zant se postaral o to, že se na jeho bratra Ronnieho, původního frontmana kapely, se kterým spadlo letadlo, jen tak nezapomene.

FINÁLE VII. ROČNÍKU STÁRPLEJE

Letošní finále se uskutečnilo v pátek 13. června. Do finále postoupilo celkem pět skupin: Snap Call, Luděk, Amygdala, Supermarket Quartet a Tvorba.

 V porotě zasedlo všech šest porotců: Petr Jakimiv, Jan Mikulička, Milan Lamač, Jitka Fialková, Jan Prchal a Martin Bauer. Večerem provázel moderátor Martin Kadlec, který se v úvodu večera postaral o velmi originální kulturní vsuvku – hudební vystoupení svého alter ega jménem Bob Frýdlant.

 Večer zahájila AMYGDALA, sedmičlenná skupina ze Smržovky.  Její vystoupení bylo díky vlastní projekci na plátno jedinečnou světelnou show plnou kontrastů. Amygdala si hrála nejen s notami, ale i se stínem a světlem, propojovala hudbu s obrazem – dohromady se skvělým výkonem zpěvačky Jany Kopačíkové z toho vznikla zajímavá kompozice. Zazněly písně Beautiful Places, River of live, Wishes Circle či Wizard. Díky propojení hudby a videoprojekce se Amygdale dařilo působit na sluch diváků (zajímavé byly dvojhlasy zpěvačky s kytaristou, střídání českých a anglických textů či zpomalování a zrychlování rytmu) a zároveň poskytnout divákům působivý vizuální zážitek. Výběr coveru nechala skupina na zpěvačce Janě a ta vybrala píseň Streets Of Love. Milan Lamač zhodnotil výkon skupiny víc než kladně, vyzdvihl výkon zpěvačky, pochválil hru baskytaristy, celkové vyznění i výběr písně od Rolling Stones.

 Jako druhá vystoupila TVORBA – skupina, která postoupila do finále na Divokou kartu poroty. Tohle trio je celkově žánrově tvrdší, ale má velká rozsah – v jejich muzice se objevují tvrdé metalové části, ale také hra na příčnou flétnu v podání frontmana skupiny, jinak také kytaristy a zpěváka Albrechta Smutena. Tvorba své vystoupení pojala jinak, než je na Stárpleji zvykem – svůj čas vyplnila pouze hudbou. Jednotlivé skladby na sebe bez přestávky navazovaly, a tak vznikla dlouhá multižánrová kompozice, která byla z větší části podpořena podkresem z nahraných klávesových linek. V rámci této série zazněl i propojený  cover písní Wild Horses a Paint It Black, který následně Honza Mikulička ohodnotil jako grandiózní. Jejich hraní bez přestávky označil za originální a s nadsázkou za „největší punk soutěže“.

 SNAP CALL, turnovští muzikanti avítězové prvního předkola, předvedli skvělou show. Na jejich hře byl znát výrazný posun dopředu – nevím, jak to ti kluci dělají, ale tenhle pocit mám pokaždé, když je znovu slyším. Zdá se, že se Snap Call již vymanili z fáze hledání a žánrově se ustálili někde na pomezí jižanského rocku a klasického hard-rocku.  Nemohla nezaznít jejich největší pecka On the road, zazněla i zbrusu nová skladba Joan. Frontman skupiny, zpěvák a baskytarista David Hlůže, oživil vystoupení využitím megafonu.  V podání Snap Call a jejich hosta Zbyška Hlavinky, který hrál na harmoniku, zazněl skvěle provedený cover písně Jumpin´ Jack Flash. Petr Jakimiv vystoupení zhodnotil na výbornou, podotkl, že „se zrno oddělilo od plev“ a výběr coveru označil za adekvátní k žánru kapely.

 Po Snap Call přišel na řadu čas pro LUĎKA tanvaldské trio, pro nějž je označení „osobité“ zcela nedostačující. Vystoupení bylo další Luďkovou terapií. I přes písně, které mohli pravidelní návštěvníci Rampy slyšet od Luďka mnohokrát, není tato terapie nikdy stejná – vždy je však stejnou měrou extravagantní i originální. Bez Těžkých tašek si Luďka snad ani nelze představit. Pro tentokrát vzal Luděk obecenstvo na exkurzi po různých tělních otvorech. Zazněly skladby s názvy jako Mušle či Průjem. Luděk si libuje v gradaci – a to jak rytmické, tak tematické. Povinnou součástí exkurze se tak stalo „pojednání o hovně“, které vycházelo z nechvalně proslulé sbírky Zbytky eposu od Egona Bondyho.  To však Luďkovi ještě nestačilo. Svérázně pojal cover písně Satisfaction, kterou opatřil českým textem. Celé vystoupení pak završil ohňostrojem. Musím souhlasit s porotcem Honzou Prchalem, tohle vystoupení bylo prostě výborný.

 Na závěr vystoupili SUPERMARKET QUARTET, liberecká čtveřice, která byla velkým překvapením letošní Stárpleje – slovy moderátora Martina Kadlece zkrátka přišli, okouzlili a zvítězili – tedy postoupili do finále.  A ve finále začali tím, čím minule skončili – svou skladbou Mary Jane. Jejich energický rock je prostě moje krevní skupina, takže si neumím představit lepší závěr večera, než právě Supermarket Quartet, mezi jejichž inspiraci opravdu patří i skupina Alice, ke které jsem je minule čistě pocitově přirovnala. Jako cover si skupina vybrala píseň Under My Thumb– skladbu, kterou Rolling Stones hráli ve chvíli, kdy došlo k ubodání Mereditha Huntera. Krásný hold staré éře. Na závěr, který přišel příliš rychle, kluci zahráli svou zcela novou skladbu.

 Resumé

  • Nejlepší zpěv: Jana Kopačíková (Amygdala).
  • Nejlepší kytarista: Zbyněk Koldovský (Luděk).
  • Nejlepší baskytarista: Štěpán Filip (Supermarket Quartet).
  • Nejlepší bubeník: Kryštof Čep (Supermarket Quartet).

Zvláštní cenu získal LUDĚK za originální české otextování coveru od Rolling Stones.

Cenu klubu Na Rampě předala Milena Bauerová skupině SNAP CALL.

Diváckým vítězem se stala skupina AMYGDALA.

 

Po sečtení všech hlasů se vítězem 7. ročníku Stárpleje stala

(v historii soutěže poprvé liberecká) skupina

 SUPERMARKET QUARTET.

Foto: Jan Cabalka