BÁSNĚ,TEXTY,POVÍDKY, ÚVAHY - NEBO ASPOŇ JIM PODOBNÉ VĚCI
Tyto texty(a několik dalších literárních tvarů) začaly vznikat začátkem devadesátých let minulého století a až na různě dlouhé tvůrčí výpadky vznikají stále.Během té doby se moje názory na některé věci měnily(a mění) a to se samozřejmě odráželo v tom,co jsem právě psal.Když jsem se pokusil sesbírat všechny své pokusy a shromáždit je do jednoho souboru, sám jsem si při jejich čtení uvědomil,jak moc si v některých případech protiřečím.Přemýšlel jsem,jak to vyřešit,jestli se mám snažit dát téhle sbírce nějaký řád,nebo se pokusit uspořádat všechno chronologicky podle data vzniku(což už by asi nebylo v mých silách)nebo snad některé texty s kterými už tak úplně nesouhlasím přepsat nebo vyhodit. Nakonec jsem se rozhodl,že do toho nebudu až na jednu věc vůbec zasahovat a nechám vše v původní podobě,jako odraz mých myšlenek v nějaké blíže neurčené době.Ta jediná věc souvisí s Apostasy a Govannonem. Všechno, co mělo nějakou spojitost s Apostasy jsem vzal do ruky jako první, protože touhle kapelou to ostatně všechno začalo a navíc se tohle moje „revoluční“ období od těch pozdějších přece jenom dost liší.A ačkoliv bych dnes řekl spoustu věcí trochu jinak, byly to krásné časy a ve spoustě případů stále své pocity srovnávám právě s tímto obdobím.Co se týká Govannonu, týká se ryzí přítomnosti,takže všechny texty pro Govannon(alespoň ty nejnovější) jsou víceméně na konci té textové části.(V případě.že bych v budoucnu ještě něco objevil tak tenhle „pořádek“ asi naruším,ale to už se občas stává.) Po nich pak následují úvahy,povídky a jim podobné věci.Úplně na konci je pak „Beruška“ ve své zatím nedokončené podobě.Jestli ji někdy dopíšu(v tom případě bude na tomto místě zřejmě jiná věta) to sám netuším,ale snad i její torzo má svoje právo na život.Všechno ostatní,co jsem našel, jsem začal prostě zapisovat tak jak mi to přišlo pod ruce.Snad se nakonec ukáže,že se nějaký vnitřní řád vytvořil sám o sobě.Pro mě samotného to svůj smysl má a snad mi ohlédnutí dozadu umožní zase se po čase otočit zpátky a po dlouhé době strávené neurčitým pocitem prázdna se znovu podívat dopředu.
Christzofr Bleksej
motto:
je dobré nosit u sebe igelitový sáček.Kdyby mi hlava praskla štěstím,mohu pohotově zachytit vytékající mozek.
Protest
Bezmezně vládnou,stojí tu nade mnou
z ostnatých drátů tvoří mi svět.
S právem mocných šlapou na mě,
bezmocně mlčím a vaří mi krev.
Kdo jim dal právo krást z mého života
ve jménu idejí,jež staly se prokletím.
Svobodně zrozený nenechám se zavírat,
křičím svůj protest těm prokletým zdím.
Ztracený – v těch šílených komnatách.
Zbavený všeho – zbyl jenom strach.
Nezlomný – pod tíhou soužení.
Věřím – že jednou padnou ty proklaté zdi.
Spolek bláznů se opájí mocí.
Posedlý vražděním mi nutí svoje zbraně.
Jediná touha zbyla mi v srdci,
zahodit je a křičet – seru Vám na ně!
(Použito pro Apostasy)
Nebudu platit za to že žiju
Vaše představy provází můj život,
vaše cíle i hříchy jdou na mou hlavu.
Předem jste určili celý můj život
a teď si myslíte,že Vám provolám slávu.
Mám Vám děkovat,že jsem se zrodil.
Mám Vám děkovat za to,že dýchám.
Zařadit se k Vám do jedné řady
a bloudit životem odnikud nikam.
Nechte mě konečně na pokoji,nechte mě vystoupit z Vašeho stínu.
Nikdy nebudu jeden z Vás,já nebudu platit za to,že žiju.
Nikoho nezajímá,co je v mé duši,
oběť určená pro společný cíl.
Mám mlčet a dělat to co mi radí,
abych umíral s pocitem,že jsem pro něco žil.
Nejsem loutka pro cizí ruce,
hračka co omrzí a dá se zahodit.
Nebudu otrokem cizích myšlenek,
prázdná cesta,kterou odmítám jít.
Nechte mě konečně na pokoji,nechte mě vystoupit z Vašeho stínu.
Nikdy nebudu jeden z Vás,já nebudu platit za to,že žiju.
(Použito pro Apostasy)
Kancelářské krysy
Provází každý náš krok,
stíny jejich tváří kolem se točí.
Není úniku,náš život sleduje
z hromady papíru lesk krysích očí.
Totální nezájem v kávovém oparu,
nulová ochota ve vzduchu visí.
Tady to nezkoušej, nejsme tu pro tebe
lidskými ústy promlouvaj krysy.
Office Ratts – zaplavují tuto zem.
Office Ratts – hrabou se v papírech.
Office Ratts – otravujou náš život.
Office Ratts – cítíš jejich smrdutý dech.
Ukryté před bouří v teple svých děr
s bezelstným úsměvem sají nám krev.
Znají svou moc.
Plivou nám do tváří.
Sta krysích doupat rozsetých kolem.
Zdroje našeho prokletí – tisíce úředních krys.
Cítí svou moc – čekají na svůj čas.
Office Ratts – zaplavují tuto zem.
Office Ratts – hrabou se v papírech.
Office Ratts – otravujou náš život.
Office Ratts – cítíš jejich smrdutý dech.
(Použito pro Apostasy)
Mlč a uctívej
Mám zůstat sebou nebo se podrobit davu
a udělat jediné,co se ode mne čeká?
Mám porušit řád přikázaný silou?
Naslouchám,co mi můj vnitřní hlas říká:
„Jestli si blázen, zkus se protivit moci.“
Mlč a klaň se, přichází kazatel.
Třes se před mocí,mlč a uctívej.
Klečím uprostřed zástupu ovcí.
Poslouchám zmatené duševní orgie.
Já přece vím,že těm nesmyslům nevěřím,
mám zvednout hlavu a říci NE?
Nemohu se hřát ve světle moci
a potom se skrývat před sebou samým.
Já chci jít jinam,jestli je ještě cesta,
jestli to bloudění nevede jen do tmy.
Seru Vám na Vaše zmatené vlády
i na všechny další úřady zotročených.
V další kolonce máte zas jasno,
tak si mě vyškrtněte v těch Vašich formulářích.
Nevěřím slibům nad hlavami zástupů,
davovým šílenstvím se ztraceným smyslem.
Není budoucnost v destrukci srdcí,
není budoucnost s pořadovým číslem.
Tak mlč a klaň se,přichází kazatel.
Třes se před mocí,tak mlč a uctívej.
Zabij nebo chcípneš
Záplava hesel,bezduchých myšlenek.
Očím se vnucují všude kam pohlédneš.
Daleko od pravdy rodí se ideje.
Zástupy písmen k tobě promlouvá lež.
Zničili jsme hesla, co byla jako přítěž,
teď se rodí nové – Zabij nebo Chcípneš.
V smetišti dějin končí bývalé doby,
se změnou vůdců mění se slova.
Nabytá svoboda klesá zas ke dnu.
Na povrch vyplouvá chamtivost a zloba.
Mění se tváře bývalých frází,
na stará hesla lepí se nová.
Pravda svou krutostí soupeří se lží,
zákony džungle rodí se znova.
Ser na tento svět zmatených krutých zákonů,
frází, které tě zabíjí a keců,které jsou k ničemu.
Zničili jsme hesla, co byla jako přítěž,
teď se rodí nové – Zabij nebo Chcípneš.
(Použito pro Apostasy)
Rozleptaný
Šedivé mraky zakrývaj tvář nebes,
mrtvé hladiny v duhových barvách.
Ztracená krajina v mrtvolné záři.
Pomník lidského umu rozsévá strach.
Hromady kostí všude kam pohlédneš,
nic neruší stíny dávno mrtvých stromů.
Obludné smetiště bez známek života.
rozpadlé trosky bývalých domů.
Rozleptaný – oči vyžraný deštěm.
Rozleptaný – nad hlavou černý nebe.
Rozleptaný – blázne kdes nechal mozek.
Rozleptaný – zničil jsi sám sebe.
Neslavný zánik lidského rodu,
řvoucí oběti ve vlastní pasti.
Nové znamení této doby,
chemickou smrtí rozežrané kosti.
Kyselé deště,invaze jedů.
Svět zaniká sežrán, každý je ztracen.
Houfy zrůd opouští nory.
Tisíce potkanů – nová žijící generace.
Rozleptaný – oči vyžraný deštěm.
Rozleptaný – nad hlavou černý nebe.
Rozleptaný – blázne kdes nechal mozek.
Rozleptaný – zničil jsi sám sebe.
(Použito pro Apostasy)
Výměna stráží
Slyšíš dunění, konec krvavým dnům.
Padá epocha zla, praská satanův trůn.
Z výkřiků, co slyšíš kolem naděje je v masách těl.
Jednou už muselo přijít na co jsi čekal, co jsi chtěl.
V tohle jsi věřil!
Tohle jsi chtěl!
Tohle jsi chtěl?
Zbavený otroctví vyrážíš teď vpřed.
Konec Tvého strachu, před sebou máš svět.
Opájíš se svými cíly, co se teď před Tebou tyčí.
Nevidíš,že kolem Tebe semena zla znovu klíčí.
V tohle jsi věřil!
Tohle jsi chtěl!
Tohle jsi chtěl?
Setneš hlavu jednomu zlu a druhé se hned o moc snaží,
dlouho jsi čekal než přijde ten čas
a přišla jen výměna stráží.
A přišla jen výměna stráží.
Zlo není pohřbeno v temnotách,znovu se budí.
Ďábel se usmívá tomu co vidí.
Za svoje loutky si tahá s rostoucí mocí,
peklo zas vládne nad osudy miliónů lidí.
Bláhový, opravdu jsi věřil,že boj dobra a zla někdy skončí.
Myslíš,že změní se duše,když změní se masky na stejných tvářích.
Nevěříš těm,co jsou kolem,prolezlí špínou Satanu slouží.
Vládnou zas jako předtím, pravda se zas topí pod lží.
V tohle jsi věřil!
Tohle jsi chtěl!
Tohle jsi chtěl?
Setneš hlavu jednomu zlu a druhé se hned o moc snaží,
dlouho jsi čekal než přijde ten čas
a přišla jen výměna stráží.
A přišla jen výměna stráží.
(Použito pro Apostasy)
Nevinné prosící oči
Slzy v očích,mám se snad stydět?Jsem asi málo cynický.
Vždyť je to tak vzrušující.
Lidé se vraždí kvůli svým pochybným cílům
a ony umírají,aniž by něco pochopily.
Malé nevinné oči prosící o pomoc,zrozené aby poznaly jen bídu.
Malé nevinné oči prosící o pomoc, od prvních chvil určené ke smrti.
Malé nevinné oči prosící o pomoc, nemůžou za naše zkurvené problémy.
Malé nevinné oči prosící o pomoc, vyhaslé nevinné oči,které se nevrátí.
Vidím hladové zástupy,prosící zesláblé ruce.
Jenže svět má teď spoustu důležitějších věcí.
Čekají nové války, nové intriky mocných.
Koho zajímají milióny doufajících očí.
Malé nevinné oči prosící o pomoc,zrozené aby poznaly jen bídu.
Malé nevinné oči prosící o pomoc, od prvních chvil určené ke smrti.
Malé nevinné oči prosící o pomoc, nemůžou za naše zkurvené problémy.
Malé nevinné oči prosící o pomoc, vyhaslé nevinné oči,které se nevrátí.
Slzy v očích,mám se snad stydět?Jsem asi málo cynický.
Vždyť je to tak vzrušující.
Lidé se vraždí kvůli svým pochybným cílům
a ony umírají,aniž by něco pochopily.
Malé nevinné oči.
Malé nevinné oči.
(Použito pro Apostasy)
Prokletá víra
Denně se skláníš před jeho silou,
klečíš a posloucháš Pánova slova.
Hlavu máš plnou jeho bláznivých představ,
slepě je plníš znova a znova.
Svůj život trávíš v hrůzném sevření víry,
předříkáváš stovky zmatených modliteb.
Pomalu zapomínáš na svou vlastní duši,
navěky zavřený ve svatých zdech.
Zřekni se Boha,zřekni se Ďábla,
najdi si cestu ven ze svatých bran.
Vymkni se z moci svatého teroru.
Zřekni se Boha,zřekni se Ďábla,
najdi si cestu ven ze svatých bran.
Destrukce nitra – prokletá víra.
V nitru má Satana a o ráji hlásá,
na rukou krev a andělskou tvář.
Ovládá nitra tupých věřících.
Vládnoucí síla – kápě a svatozář.
Nikam se neskryješ před božím jménem,
dál rostou řady zdeptaných obětí.
Bezcitné ničení svobodného života,
klaníš se Bohu ve věčném zajetí.
Vzepři se konečně svatému šílenství,
vymkni svou duši z krutého objetí.
Probuď v sobě ukrytou sílu.
Zlom tohle kruté, bezcitné prokletí.
Zřekni se Boha,zřekni se Ďábla,
najdi si cestu ven ze svatých bran.
Vymkni se z moci svatého teroru.
Zřekni se Boha,zřekni se Ďábla,
najdi si cestu ven ze svatých bran.
Destrukce nitra – prokletá víra.
(Použito pro Apostasy)
Odpad
Slyším Vás všude kolem,kecy plné svobody a života.
Slepě se ženete dopředu a už nevidíte za sebe –bída a smrt.
Čistí a uhlazení zakrýváte svou vnitřní špínu.
Opovrhujete čistotou duše – ztracení a zaslepení navěky.
Jsem odpad, jsem špína této společnosti
a ti co ji ze mě udělali teď odvrací oči.
Nenávidím Vaše odporné ksichty,
mluvíte o životě a stojíte v krvi.
Vymýšlíte si bohy abyste měli v co věřit
a pak se zabíjíte ve jménu těch bohů.
Učíte mě,nutíte mi svou víru,
soudíte mě,když odmítám zabíjet.
Ale já nechci čekat, nechci umírat hlady
a slyšet slova – bude to těžké,ale musíme vydržet.
Čistí a uhlazení zakrýváte svou vnitřní špínu.
Opovrhujete čistotou duše – ztracení a zaslepení navěky.
Jsem odpad, jsem špína této společnosti
a ti co ji ze mě udělali teď odvrací oči.
Jsem odpad, jsem špína této společnosti,
ale mám svou víru neposkvrněnou krví.
(Použito pro Apostasy)
Odraz tmy
Pojď blíž a neboj se svého strachu,
Smrt se ukrývá v jiném prostoru.
Vidíš jak se mi třesou ruce,její hlas jde tam z té hloubky.
Rýhy na stromech se chvějí smutkem.
Jdou stále hlouběji a já jsem teprve na začátku.
Opálené obočí je symbol prchající duše.
Neprosím,můj hlas neslyší svá slova,
Odraz tmy je příliš krutý.
Chyť mě za ruku až půjdu kolem tebe,
pahýly na koncích větví padají tiše k zemi.
Vezmi mě za srdce,vítr šlehl jenom do prázdna.
Slyšíš jak se směje?
Nehledej zde,ty zvony jsou daleko.
Vypálené oči jsou symbolem prchající duše.
Neprosím,můj hlas neslyší svá slova,
Odraz tmy je příliš krutý.
Odraz tmy navečer před svítáním.
Jedy v tvářích andělů
Na vrcholku skály se uvolnily dva kameny.
A v křiku padajících skal se zjevily tváře.
Léta ukrytá nenávist mě zaplavila svým dechem.
Řetězy povolily a všechen jed vyplul na povrch.
Hladiny se pokryly dušemi probuzených,
Dychtícími po doušcích nového vzduchu.
Tisíce rukou se vztáhlo nahoru,netušíc,
že tváře jen hrají své milosrdenství.
Volám s nimi a natahuji své ruce.
A jedy pomalu zaslepují mé oči.
Hledám světlo a upadám do tmy.
Tak tohle je ona spravedlnost?
Pomalu klesám do tiché strnulosti v domnění,
že jsem nalezl blaženost a spínám ruce k modlitbě.
A oči dál hrají své milosrdenství
v očekávání dalších nalezených.
Nezbývá než nevěřit.
Only for you
Stojím ve větru a dívám se,jak ti vlají vlasy.
Prosím Tě,zastav se ještě na chvilku.
Prosím Tě,neopouštěj mě,
mám vždycky pocit,že jsem měl tak málo času.
Díváš se na mě,nikdy jsem nabyl tak zmatený.
Prosím Tě,neodvracej ode mě oči.
Prosím tě,nenechávej mě tu stát tak samotného,
mám vždycky pocit,že jsem měl tak málo odvahy.
Nikdy jsem Ti úplně nedokázal říct,co jsem chtěl.
Nikdy jsem ti úplně nedokázal říct,co k tobě cítím.
Nikdy jsem tolik nebloudil.
Nikdy jsem k nikomu necítil to co k tobě.
Držím Tě za ruku a vnímám teplo Tvých dlaní.
Prosím Tě,zůstaň ještě chvíli.
Prosím Tě, neměj tak smutné oči,
mám vždycky pocit,že jsem tak málo pochopil.
Nikdy jsem Ti úplně nedokázal říct,co jsem chtěl.
Nikdy jsem ti úplně nedokázal říct,co k tobě cítím.
Nikdy jsem tolik nebloudil.
Nikdy jsem k nikomu necítil to co k tobě.
Nikdy nebudu k nikomu cítit to,co k Tobě.
A mám tak málo času.a tak málo odvahy.
Miluji Tě.
Čtvrtek 8.října 1992
Rozpálené pařezy jsou porostlé vyhaslýma očima.
Můj Bože,jak jsi mohl dopustit,aby kořeny uschly pod mrtvou hladinou.
Stádo černých havranů se směje svým chraplavým hlasem
a požírá prorezlé muchomůrky, co hnijí na smetišti.
Sny všechno jsou jenom sny!
Nesnaž se vnímat,co na tebe tlačí,
slunce se hádá s měsícem a prší z nebe.
Doufal jsem,kdysi nedávno a teď.
Malé chlupaté prolezlé myšlenky
mě obalují svým hnisem,
prokusují mi kůži a zadírají se.
Můj Bože,jak si mohl dopustit,
aby kořeny uschly pod mrtvou hladinou.
Nedívej se tak,dnes se rouhám,vím to.
Ale čas se zastavil,tak nemá cenu to vnímat.
Můj Bože odpusť mi.
Výkřiky z černých kaluží
Modř oblohy zčernala a v záři padajících hvězd
sluneční ruce ztratily svůj směr.
Světlo Tvých paprsků se propadá v nic
a odlétá s větrem jako písek v dlani.
Sedím sám se svým časem,
utopený v prostoru svých myšlenek.
A noc je plná smutku a den plný noci.
Tehdy to bylo poprvé….
Tehdy to bylo naposled….
A dnes…. A zítra…
Včera to bylo poprvé a včera….
Ještě chvíli,znáš dobře ten pocit.
Kameny padají a mé ruce se nedotkly zdi.
Nekřič po mě bolest,dotyky slov zraňují
a já jsem nechtěl zranit naše duše.
Nechci umírat ve tmě a čekám,
když písmena stékají po zdech.
Křičím a čekám,mlčím a doufám
a slova schnou v černých kalužích.
(Použito pro Apostasy)
Balada o černém slunci
Zmatený bloudím zákoutími vlastní duše
a paprsky černého slunce zaslepují mé myšlenky.
Mé sny se rozplývají a já přežívám,abych dál umíral.
je konec.Ve vzduchu je cítit sůl a zhasínají hvězdy.
Sílící beznaděj,pocit vnitřního zklamání,
podivný tlak,zvláštní šero tak cizí.
Paprsky černého slunce mě spalují.
V dáli zní pláč a smysl všeho se vytrácí.
Oči osleplé a v uších divný smích,
totální zmatení,myšlenky bloudí ztracené,šílené a zničené.
Ztracený,šílený a zničený stojím a cítím nic,
jen prázdnou šeď a mrtvý stín se rozplývá.
Černá noc,černý den,černé slunce,
černé sny,černí lidé,černý svět,
černý život,černé vozy,černá smrt-černá budoucnost.
Černá noc,černý den,černé slunce,
černé sny,černí lidé,černý svět,
černý život,černé vozy,černá smrt-černá budoucnost.
Poslední zatmění.
Paprsky neslábnou,bloudím tím prokletím.
Smích a pohrdání.Je všechno jen krutou lží?
Necítí,zrozeni pro sebe nechtějí.
Smích a pohrdání – všechno je krutou pravdou!
Nechápou,zavřeni do svých zdí,
skrývají se před světem,sebou zatracení.
Hledám Tvou duši,potácím se v tom kamení.
A slunce nad hlavou je stále černější.
(Použito pro Apostasy)
Navždy! proč?
Bylo Ti ublíženo a cítíš nenávist a bolest.
Bylo Ti ublíženo,ale můžeš přece odpustit.
Ukrýváš zlobu ve svém srdci navždy.
Navždy! Proč?
Bolest je tím krutější,když roste společně s nenávistí.
Zbav se jí a slunce znovu vyjde nejenom Tobě.
Miluj a nehledej kolem jen to špatné.
Je to tak snadné a přitom tak těžké.
Naše srdce nejsou zvyklá odpouštět.
připadá nám to nelidské,známe raději pomstu a trest.
Bylo Ti…
Nestyď se za své city a říkej naplno,co cítíš.
Každý má v sobě něco dobrého.
Hledej a když budeš chtít,objevíš to.
Rozhlédni se kolem sebe,možná někdo čeká na Tvou ruku.
Na světě je tolik chladu a tak málo tepla,
neuzavírej se do své zloby a otevři své srdce.
Bože dej mi,ať pochopím svá vlastní slova.
Takové roztomilé ráno
Marně se snažím na něco myslet.
Marně se snažím na nic nemyslet.
Chci něco říct a ústa se mi otevírají naprázdno.
Slova jakoby zmizela někde v bludišti mozkových závitů.
Hledám je a marně se snažím zachytit pohyb v prázdnu.
Nic je dneska nekonečně dlouhé
a není v mých silách dolétnout na konec.
Oči se mlží a hlava pomalu klesá.
Běloba papíru mizí jen málo.
Dnes jakoby se mozek pomalu stáčel ve spirálách a padal tiše k zemi.
Zabijíme mouchy ranou
Dotyky se spojily,živé hmoty se střetly bez možnosti návratu.
Obloha se rozstříkla a krůpěje krve skropily nenasytnou touhu.
Jedna rána za druhou,zabíjíme mouchy ranou,
aby neměli možnost rozlétnout se volně a upřímně.
Stalo se to heslem dneška
a my se stavíme do fronty obyčejů jenom proto,
že ve vydupané cestě není vidět tolik stop.
Ztrácíme se mezi stromy,co jdou s námi,doufajíc,
že větve utvoří bezpečný úkryt
před zraky ostatních spoluputujících.
Jenom neupoutat pozornost a nestoupnou si do světla.
Tak jako se všechno vytváří i my toužíme
jednou ranou zahubit co nejvíc.
Aspoň dvě mouchy jednou ranou.
Aspoň tři.
Aspoň…
Vývoj jde nahoru a lidé jsou stále dokonalejší.
Život se splétá se zabíjením – měřítko úspěšnosti!
Jenom neustoupit z předem vyznačené cesty.
jenom se neodklonit jinam!
Ale já nechci!
Věnování II
A co jsi čekal?
Že ti budou líbat ruce?
Že ti někdo nabídne své srdce,jenom tak,
protože Tě miluje?
Bláhové myšlenky.
Svět sedí na lásce jako žába na prameni.
Masově se zříkáme citu ve jménu vlády něčeho.
Pod milionem zbytečností zašlapáváme hluboko do země
vše,co je opravdové a upřímné.
Divíš se,že jsi stále na kolenou,
když o to denně zakopáváš?
Možná že,…..
Kdyby snad…
Až někdy…..
nebo snad nikdy?
Myšlenky se tě dotýkají tak bolestivě.
Zkus někdy klidně usnout a netrápit se nad vlastní bezmocností.
S ránem můžeš vyrazit znovu na svou další cestu.
Věnováno sobě.
Zvuky slepých obrazů
Slunce vychází uprostřed nocí.
Probouzím se,když usínám.
Světlo tmy mě budí každou noc
a tma dne každé ráno.
Jeden čas za druhým
táhne karavany nekončícím pískem.
Z touhy po chladu vody
plyne žár topících se.
Zvuky slepých obrazů
tu a tam rozeznívají kostelní varhany.
Tóny vzplanou a utichají
v šumění bloudícího větru.
Navěky upoutaný,až do smrti navěky.
Nikdy nekončící sen
mě stále provází
a nelze se probrat a uniknout.
Není kdy a není kam.
Není kam a není kudy.
Zvuky slepých obrazů
tu a tam přehlušují kostelní varhany.
Ta slova
Ta slova jsou stále ve mně.
„Chtěla jsem být hrozně s tebou
a přála jsem si,aby to nikdy neskončilo.“
A nikdy trvalo tak krátce.
Proč na to myslím právě teď,proč právě dnes,
když jsem se zbláznil kolem čtvrté odpoledne?
Proč myslím na to, jak se dnes večer uložím
ke spánku a budu se chtít zdát?
Budu bloudit ve svých pocitech,
budu křičet a přitom mlčet,
budu doufat a přitom podléhat.
Budu čekat,budu čekat,….budu….
až….ať osud rozhodne.
Vzpomínám i na zítřek,přešlapujíc na místě.
A přemlouvajíc sny.
Budu hledat pod sněhovým závějem,
tak jako kdykoli předtím.
Tuto zimu ze smrků opadalo listí,
viděl jsem ho na hromadách,
když jsem se vracel kolem.
Umíral jsem,když jsem se díval přes sklo,
jak za oknem rostou city.
Druhý den byly vytrhané a spálené na popel.
Vítr byl ukrytý a popel ležel tam,kde se zrodil.
Dívám se znovu a čekám až vyjde zase do ulic.
Potom bude úplný konec.
A ty slova jsou stále ve mně.
Další ukrytý sen
Petrolejka se odráží v zrcadle,
brzy přijde tma hasnoucího knotu.
Světlo je moje tvář,
odráží se a čeká na tmu.
Dívají se na mě smutné oči.
Jejich smutek je schovaný za zrcadlem
a vytéká z bolestí světa.
Mlčky promlouvám k sobě a třesu se touhou.
Vstoupit tam,kde všechno vzniklo.
Zmizet uvnitř v počátku.
Možná naleznu TO,musí tam někde být.
Ukryté a volající.
Hladím lesklou plochu a sním.
Aspoň jednou tam vstoupit.
Smutek mě polévá studeným potem.
Otáčím se a odcházím hledat další sen.
Další ukrytý sen.
Rozpad krizového stavu
Vidíš ty modré stíny tam nahoře nad kopcem?
Skoro až tam,kde začíná nebe.
Kdybys mě znal jen trochu víc,pochopil bys,
proč se teď třesu strachy.
Stromy zbělely příliš rychle,
rychleji,než jsem stačil sklidit první plody.
Ale touha ve mně zůstala,
tak mě neodsuzuj dřív,než mě stačíš pochopit.
Začal rozpad krizového stavu,kdy smrt se mění v život.
Chápeš mě?Ne,tak aspoň poslouchej.
Moje prsty míří tam nahoru,
ale asi nemám ten správný směr.
Pořád se snažím rozpustit jámy plné ledu
a vrátit listy zpátky na jejich rodné stromy.
Jsem zabořený stále hlouběji
a už nedokážu roztáhnou křídla.
Začal rozpad krizového stavu,
kdy smrt se mění v život.
Ale co je to život a co smrt?
Ale co je to smrt a co život?
Pravá vize skutečnosti
Začal padat drobný déšť,modré hladiny zčernaly
ve stáda bílých motýlů,co se mění v dravé ptáky.
Velké slepé kopřivě za třetím skrytým rohem
vypadla šestka vpravo nahoře.
Kapka jedu hltala zbytky ptačího peří
a okvětní lístky požíraly sami sebe.
Začal rozpad přítomnosti.
Pravá vize skutečnosti ve mně probudila noc.
V pravé vizi skutečnosti
se rozněcují jiskry mrazem.
Začal padat drobný déšť,slzy rozžhavily rámy do Běla.
Tma zešedla,když se zavřeli všichni ti,
co mají oči na křídlech.
Prázdno za třetím skrytým rohem
otupěle mluví pro sebe.
Jdu blíž a vzdaluji se,
nechej mě teď chvíli v klidu,abych neztratil cestu.
Začal rozpad přítomnosti.
Pravá vize skutečnosti ve mně probudila noc.
V pravé vizi skutečnosti začal padat drobný déšť.
Dotyk
Dívám se nahoru a cítím, jak světla slábnou. Co je vlastně horší?
Zhroutit se v jednom jediném okamžiku a zbavit se všech těch prokletí bez možnosti návratu.Nebo padat celý život do prázdna,
snít o tom,že zase uvidím světlo a přitom vědět,
že do té hloubky paprsky nikdy nedosvítí.
A pak,když mé oči oživí zbloudilý dotyk světla,
zaslepím se vlastní nadějí a vidím znovu vycházet slunce.
Skutečnost se rozplývá před očima a všechno je příliš šílené,
aby to byla jen lež.
Dívám se do tmy přede mnou,nechápající a všechno je příliš šílené,
aby to byla jen pravda.
Dívám se nahoru a cítím,jak světla slábnou.Zavírám oči a ztrácím se v prázdnu.
Jenže já jsem opravdu věřil, že zase vidím slunce.Zakrývám si tvář,než oschnou slzy,stíny se proměňují v tmu a já se vracím zpět.Zpět do svého vnitřního světa.
Skutečnost se rozplývá před očima a všechno je příliš šílené,
aby to byla jen lež.
Dívám se do tmy přede mnou,nechápající a všechno je příliš šílené,
aby to byla jen pravda.
Dívám se nahoru a cítím,jak světla slábnou.
Co je vlastně horší?
Co je vlastně lepší?
Tváří v tvář
Tváří v tvář – jen světla očí.
Tváří v tvář –vidím do Tvé duše?
Tváří v tvář – pravda dotyků.
Tváří v tvář – cítím lásku nebo nenávist?
Září v Tobě opravdu to,co hledám?
Nebo je to všechno jenom přetvářka a klam.
Dostávám vždycky zvláštní pocit,
když se dívá do těch očí.
Mám vždy zvláštní dojem nejistoty
a bojím se začít zase věřit.
Co všechno je skryté za maskami
pod pečlivě nalíčenými tvářemi?
Co všechno je ukryté v zrcadle,
když zkoumám svou vlastní tvář?
Nevím jestli někdy dokážu dívat se zase bez podezření.
Necítím tak jako dřív,plně a bez pochyb.
Usmíváš se a já přemýšlím,
co se skrývá za tím smíchem.
Nejistoty a zklamání,
víra otřesená z nedůvěry v srdce.
Nevím jestli teplo opravdu hřeje
nebo je to zase jenom jiný chlad.
Bojím se nechat si zahřát ruce,
aby mi prsty neupadly mrazem
a potácím se dál.
Bojím se a žiji jen ve vlastních snech.
Křeče přicházejícího světla
Se zavřenýma očima
se dívám,jak roste můj stín.
V záři barev černé světlo
pomalu rozpouští můj život.
Víčka se rozpadávají
a bláznivé vidiny mi prokusují hlavu.
Zvracím šílenství
v záchvatech citů.
Zmítám se ve snech,
zmítám se v realitě,
zmítám se v křečích
a požírám své vlastní nitro.
Dotyk plamene stravuje
vše živé i mrtvé ve mně.
Vlasy mi rostou zevnitř
s škrtí znásilněný mozek.
Smích kolem je stále silnější a krutější,
roste s počtem objevených hlasů.
Ruce mě škrábou bez soucitu
a tváře se lesknou smíchem utěšovatelů.
Přichází světlo smrti!
Přichází světlo smrti!
Přichází…….
Můj život tohoto světa
Vykoukl jsem zpoza rohu
a rám zrcadla se zaplnil po okraj.
Z hloubky lesklé hladiny vystoupily na povrch
všechny dávno zapomenuté osudy.
Divadelní masky
mlaskavě požírají samy sebe
a houfy krys se živí
odpadem stékajících barev.
Tráva je od narození slepá a černá.
Je to zvláštní úděl
zrodit se pro zašlápnutí.
Samurajské meče stínají nedorostlé plody.
Tancujte vesele,
vždyť hudba,co vám hraje
není zase tak krutá.
Všichni mi tvrdí,
že jsem neskutečně šťastný.
Sedím uprostřed hluku
a poslouchám zaručeně pravdivé lži.
Zpoza rohu mě pozoruje
můj život tohoto světa.
Paprsky z černých kapek
Písek se rozlétá,uniká mezi prsty,
z životů krve zůstal jenom chlad.
V dáli smích doznívá,slova mou duší plují,
odsouzen za vše slepec zůstal stát.
Kam zmizel ten Tvůj lesk,když si se na mě smála
krutá a lhostejná je Tvoje tvář.
Ještě si vzpomínáš,jak jsi mi rtěnkou psala.
Teď všechna slova mlčky odmítáš.
Obloha zčernalá,paprsky z černých kapek,
prosící slzy – slunce odlétá.
Pohlédnu na polštář,na odlesk dávných chvílí
a vůně Tvojích vlasů odkvétá.
Mohyly z kamení,ukrývaj Tvoje oči,
umírá tráva,vítr usíná.
Ukryj se v podzemí,já budu stejně prosit,
den ve tmě noci zvolna odplouvá.
Mé slunce odchází,mizí mi z hloubky srdce,
pohledy chladnou,když zůstávám stát.
Mé slunce zhasíná,zůstal mi jenom pocit,
zrcadlo slzí mlčky vysychá.
Obloha zčernalá,paprsky z černých kapek,
prosící slzy –slunce odkvétá.
Pohlédnu na polštář,na odlesk dávných chvílí
a vůně Tvojich vlasů odkvétá.
V prachu mé duše
Sedím u stolu,já,Ty a moje deprese
a nahlížím do našich duší.
Hladím Tvůj stín a deprese si čte v Dikobraze
a kouří jedno cigáro za druhým.
Popel padá na stůl
a pokrývá mi ruce zelenavým strachem.
Krátký záblesk ohně a pomalé uhasínání,
jedno světlo za druhým vylétá a mizí.
Ruce se pomalu ztrácí
a tvář je pokrytá prachem.
smetávám ze sebe pavučiny
a tiše odcházím ze svého já.
Listy dikobrazu pomalu vlají za mnou
a klesají k zemi,aby vyčkaly
na kroky procházejících a pomalu
zmizely v nánosech podzimního bláta.
Odcházím a můj stín se mlčky
vydává na druhou stranu mé cesty.
Duše se rozdělily,aby se možná znovu sešly
někde v prostoru a čase
a nad rozlitým šálkem kávy vylily svá srdce.
Postavy z popela
Křídla smrtihlava za letu
pohladila mou hlavu,
obrostlou vločkami zamrzlého dechu.
Boj mrazu a ohně
znásilnil skryté doteky
a vyhlodal jeskyně pod čelem.
To všechno jsem já – oheň,mráz i spálená křídla,
co se letem mění v postavy z popela.
To všechno jsem já – smrt,život i dech
svobodně zavřený ve zkrvavené dlani.
Myšlenky šílí z hladu
a tancují v krutých bolestech.
Točí se kolem bezedné studny ve středu dění,
kam se ukrylo vše v co jsem doufal.
I pramen zmizel v ozvěně posledního výkřiku:
„Budu Tě sát až do posledních zbytků Tvé víry“
To všechno jsem já – hromádka popela ve větru.