Walden

Walden

Šum

NAAB, 2018

TEXT VERONIKA MIKSOVÁ

HODNOCENÍ 100 %

Ráda poznávám lidi. Nejvíc ty, o nichž už z písně vím, že si je zamiluju a budu se v jejich přítomnosti cítit svobodně. Ten zářijový podmáčený večer ve Frantolech (Silver Rocket Summer Šumava 2017) trápily frontmana Walden zuby. Navzdory bolesti se z pódia umístěného ve druhém patře zrekonstruované budovy bývalého mlýna šířila nebývalá euforie a já skoro litovala, že mi nesluší klobouky, bez kterých se Martin Patras při vystoupení neobejde. Magická noc zakončená společným pojídáním chlebů s pomazánkou, které Martin vykouzlil a rozvážně s nimi pochodoval ohni a nám vstříc.

Základními stavebními kameny knihovničky kapely, ve které Patrase doprovází i členové Wessele a Sýčka, tvoří Walden aneb Život v lesích Henryho Davida Thoreaua a Praxe divočiny nemenšího velikána Garyho Snydera; kapela ladně navazuje na poetiku americké i české beat generation. Přimíchejte dynamiku šumavských luhů a hájů, noise rock, lo-fi, DIY (linoryt na obal sta kazet spáchal Tuli, tedy sám Patras), lásku ke kapelám typu Can, Sebadoh či Pavement, k přírodě, outsiderství a nekonzumnímu způsobu životu – a jste doma.

Nutno dodat, že ač je debut Mimo stezku (2014) ve svém naivismu roztomilý, Šum svědčí o značném progresu co do vyhranosti kapely i úrovně textů. Ty kapela čerpala mimo jiné z pozoruhodné tvorby zesnulé básnířky a výtvarnice trpící duševní chorobou Hany Fouskové či od žijící legendy šumavského undergroundu Františka Klišíka, volarského básníka slovensko-rumunského původu.

Že se mi do cesty tak přirozeně připlete kapela, co propojuje úryvky z Krále Šumavy a Krkonošských pohádek a připomene mi doby, kdy jsem si jako ideálního životního partnera představovala kočku, ztrácela se na osamocené procházky přírodou a slepovala a navíjela magnetofonové pásky, jen potvrzuje teorii nečekej nic a dostaneš, co potřebuješ. Jediné, co můžete téhle desce vytknout, je, že skončí příliš brzy.

Nejsi nic než skrytou univerzalitou!

WALDEN, Mimo stezku

Příznivci českého lo-fi rocku, ovlivněného zámořskými Sebadoh a Pavement, si možná ještě vzpomenou na Naquei Manou, křehkou písničkovou kapelu, po které zůstalo jedno album vydané u Silver Rocket. Jejich kytarista a hybatel Martin Patras se před časem odstěhoval na Šumavu, kde dal dohromady partu, pojmenovanou podle knihy Henryho Davida Thoreaua. Debutové minialbum se objevilo v prosinci 2014 jako digitální download, letos koncem ledna pak vyšlo na malé budějovické značce i ve verzi na (modré) magnetofonové kazetě.
Do nahrávky se už od úvodního zatroubení jelena jasně promítá přírodní tématika i ovlivnění beatnickou poezií. Pokud se posluchači podaří naladit na vlastně obyčejné, ale specifickou atmosférou oplývající písničky, drápek je zaseknut. Folkově upřímné, i přes psychedelickým odérem lehce rozmazanou kytaru, melodické a příjemně melancholické. Dýchá z nich obzvláště pro pragmatiky až zoufale nepraktický přístup k životu, odmítající honbu za materiálnem i průmyslový spěch. „Můžem jít svobodně svou vlastní cestou, přes skály a stromy, kde žádný stezky nejsou,“ zpívá se v titulní skladbě.
Čím déle nedlouhá deska (prý se chystá i vinyl) trvá, tím zajímavější věci se na ní dějí. Texty se pohybují na hraně naivity, vlastně sympatické tím, jak jde manifestačně proti proudu. Jasnou hitovkou je velvetovským duchem nasáklá Krajina („V týhle krajině, a bylo to tak vždycky, tě potkaj věci psychedelický…“), ale opravdovým majstrštykem je závěrečný kousek Kočí, nechávající svou zasněností vzpomenout na rané Please The Trees. Písničky s podobně jasně deklarovaným názorem na svět, se každopádně nepotkávají každý den.
NAAB, 2015, 27:16

Kocábek Antonín