Unifiction

Členové skupiny

Jan Faix

Kontakty a odkazy

Z důvodů ochrany proti spamu jsou kontakty skryté a chráněné captchou.

Dodatečné info

Bývalí členové unifiction zakládají novou kapelu a hledají zpěváka/zpěvačku. Už se rýsují první songy. Držte nám palce a vy, co s náma chcete zpívat, napište...

Youtube Video lloxdjDpxvQ

Youtube Video 1RCSClqxsBE

Obsazení:

Bedřich "Babinoška" Lévi - zpěv, kytara

Veronika Bartošová – baskytara

Filip Černý – kytara, kaoss pad

Jan Faix – klávesy

Jan Hrdlička – bicí, rap

(vznik – Praha 2004)

www.unifiction.net

Filip Černý

Jako téměř každý kytarista začal hrát již v pubertě, aby měl na co balit holky. Úspěchy u něžného pohlaví musel ale začít sklízet zřejmě až o dost později, jinak by se na svůj nástroj nestihl naučit hrát tak dobře. Jak je stálý ve svých základních životních postojích, v umělecké sféře se jeví jako neúnavný hledač nových zážitků. Po rockových a jazzově šramlovitých začátcích dokázali i stylově přelétaví Unifiction uspokojit jeho průzkumnictví plně jen po určitou dobu a od té doby se vždy rád nechá Janem Faixem zlákat k dalším projektům - pět let spolu hráli ve fusion formaci Bob Saint-Claire a nyní koncertují v improvizační sestavě Tembryo.

Přestože je profesí grafik a designér, fenomén elektrické kytary se posledních letech zmocnil celého jeho života, ať už jde o nástroje hmatatelné v obchodě, v němž Filip pracuje jako marketingový manažer, nebo kytary imaginární, jejichž módu v naší kotlině šíří coby předseda svazu českých hráčů na air guitar.

Občas vyhrožuje, že se na stará kolena zklidní a založí si klasický blues band. Třeba v té době už budou do pojmu "tradiční blues" zapadat i preparace nástrojů na operačním stole, nespočítatelné rytmické zlámaniny, obnažování se na pódiu a odkládání kytary na začátku sóla.

Jan Hrdlička

Začít hrát na bicí by ho asi samotného nenapadlo, kdyby si jeho mimovolní práce s ozvučnými dřívky nevšimla učitelka hudební výchovy na základní škole a nepředala ho odborné péči. Kdoví jak dlouho by si specialisté přehazovali jeho talent jako horkou bramboru, kdyby se ho neujal Roman Lomtadze. Ten z něho vychoval uvědomělého bubeníka, který se nebojí žádných experimentů (nyní například zkoumá i propojení své hry s 3D senzory a interaktivní elektronikou). Bylo zdařilým dílem štěstěny, že hned ve své první stabilně fungující kapele Fuzzy Headed potkal Bedřicha Lévi Babinošku, kterého od té doby oddaně následuje. Díky tomu jsou i Unifiction takovým cirkusem, jakým mají být.

I nyní při řešení náročných vědeckých úkolů (pomáhá například schizofrenikům klidně žít nebo Velkému bratrovi lépe sledovat nálady nás všech na sociálních sítích) stále chápe bubny a sport jako nutnou součást své existence. Vztah k bláznovství divadla Sklep je jeho rodinným zatížením, a proto se jako jediný nestydí chopit se v Unifiction třeba i role zlomyslně poťouchlého chodícího klitorisu.

Veronika Bartošová

Z někdejší školní lolitkovské kapely zůstala jediná, která hraje dodnes, přestože ji tyto začátky trvale poznamenaly zatížením na hudbu z dob, kdy byl svět pomalejší a stylová označení typu "rock" něco skutečně znamenala. Ať už se snažila najít své místo mezi zkumavkami a baňkami nebo u klasického kontrabasu, zůstala především rockerkou, která krk své baskytary škrtí stále sofistikovanějšími způsoby. Rodinné dispozice k exaktním technickým oborům i k uměleckému bohémství spojila nakonec v profesi filmové zvukařky a s ní spojeným studiem na pražské FAMU.

Zvukařina i baskytara jako samotný nástroj patří v obecném povědomí spíše do maskulinního světa, elegantní Veronika však takovéto představy umí každému, kdo by pochyboval o správnosti její cesty, vyvrátit svým přirozeným chováním lépe než jakákoliv argumenty po zuby ozbrojená feministka.

Jistotou ve svém hráčském stylu a ignorováním povrchních trendů může být i provokativnější než její neustále pubertálně rozevlátí spoluhráči v Unifiction. Neklade si nároky mít na vše jednoznačný názor, neboť její život je jednoznačným uceleným postojem a jím vnáší do Unifiction tolik potřebný zenový klid.

Bedřich Lévi Babinoška

Dalo by se o něm říci, že je nekonformní, on sám o tom ale neví. Vyrůstal totiž v rodině, v níž slovo "normální" má už po generace značně posunutý (i když možná mnohem pravdivější) význam. V dětství se nadchl pro operu, zároveň chtěl být Michaelem Jacksonem i kosmonautem a přitom svou sexualitu zkoumal při sledování filmu Tajemný hrad v Karpatech. Místo k maturitě vyrazil sám s minimálním vybavením na dlouhou pouť po Blízkém východě.

Nenuceně, pouze přirozeným vývojem vyrostl nakonec z nedoučeného kovotepce originální zpěvák (rockový a muzikálový showman i operní kontratenor), skladatel, performer a v souladu s jeho životním stylem také vyhlášený kuchař ve vegetariánské restauraci.

Jeho uměleckou činnost ovlivňuje také řada koníčků. Vedle těch normálnějších typu numismatiky, kickboxu, etymologie a chování hadů či argentinské dogy, můžeme zmínit ty ve společnosti méně běžné, mezi něž patří třeba i studium doposud neobjevených živočišných druhů spjaté s přesvědčením o jejich existenci, pevným jako lebka čučuny.

Jan Faix

Svou touhu neustále kecat lidem do života rozvinul v mnoha formách. Učí na gymnáziu, věnuje se hudební publicistice (HIS Voice, Harmonie, A2, kulturissimo.cz) a pokud mu už dojdou slova, ovlivňuje lidem ve svém okolí životní prostředí hlučným mlácením do čehokoli, co má klávesy či tlačítka.

Ani jemu samotnému není jasné, zda hned po studiích zanevřel na rozvíjení klasické klavírní interpretace přirozeným vývojem přebujelého autorského ega a nebo z lenosti vyvolávající trvalé černé svědomí. Tradičnímu přístupu ke klavíru, jemuž se učil od útlého dětství, se nyní každopádně stále vzdaluje. Začalo to používáním druhořadé samohrajky v bluesrockové formaci Bluesense a pokračovalo se syntezátory v kapelách Unifiction a Bob Saint-Claire, kde když musí simulovat klavírní hru, zvolí ve svých zvukových bankách ze všech samplů ten nejtrapnější a nejlevnější. Ještě raději se pak projeví nějakým legračním umělohmotným kvíkáním. Pokud se nyní potká s akustickým piánem, jde po něm s kameny, dřevěnými objekty a zásobou šroubů, hřebíků, příborů a čímkoliv dalším, co je zrovna po ruce.

Spoléhá zkrátka na improvizaci ve všem svém směřování. Tak se stal také leaderem vlastního experimentálního tria Tembryo i členem undergroundové kapely Skrytý půvab byrokracie. Při tom objevil zvukové možnosti starých walkmanů a v sólovém projektu Count Portmon vytváří svůj oblíbený hluk pouze s nimi, často i bez jediného kousku magnetofonové pásky.

Je otázkou, kdy ve svém vývoji opíše pomyslný kruh a vymlátí kazeťáky do klavíru klasickou mnohohlasou fugu.

RECENZE:
Mám rád, když se někdo vlastním muzicírováním dokáže bavit, aniž by jen vytvářel parodii čehosi, a zároveň bavit i posluchače. Pražské sdruženíUnifiction už dnes tohle umění ovládá na úrovni skutečných velmistrůsvého oboru.
Unifiction, toť bláznivé – ale většinou skutečně vtipné a nápadité! –české texty a neméně vynalézavá a neméně bizarní muzika, jejíž poslechpřipomíná divokou projížďku expozicí dějin moderní hudby několikaposledních desetiletí. Rock v nejrůznějších podobách, metal, pop, funk,rap, jazz, folk, šanson, operní názvuky... toho všeho se Unifictiondotknou. A jejich zběsilé, přesto vnitřně logické a znamenitouinstrumentací podložené poletování od stylu ke stylu a od jednohoinspiračního podnětu ke druhému probíhá nejen v rámci debutového albajako celku, ale i během jednotlivých skladeb. Přesto tenhle hyper crazykabaret funguje bez větších zádrhelů!
Zlatý hřeb:Kryptozoologie, Dr. Urin, Goethe, fetiš a svetr
Zní to jako: když pejsek s kočičkou pekli dort, ale dopadlo to tentokrát víc než dobře