Strom stínu... 20 let na scéně
V roce 1997 ještě pod pracovním názvem Standust se dalo dohromady hudební trio v obsazení Martin Volšický – kytara, Tomáš Milhaus Zahoř – baskytara a Jan Chaluš – bicí. Směřování k alternativní rockové scéně bylo od počátku očividné a
kapela se ho drží až dosud, byť již dávno pod názvem Strom stínu. Původní instrumentální program byl doplněn texty a v roce 2001 zaznamenán na prvním řadovém CD ...to ticho (vydaném ještě vlastním nákladem) v sestavě bez kytary,
ale obohacené o violoncello a housle (v podání Petry Kadrabové a Lídy Misauerové). Sestava se ale posléze opět vrátila do původního tria, v němž funguje až do současnosti. Nový program vyšel v roce 2009 na CD s názvem
Zimokruhy, tentokráte pod hlavičkou Guerilla records. Deska byla oproti předchozí, co se aranží týče, méně syrovější a zvukově pestřejší (zahrálo si na ní několik hostů, mj. Mikoláš Chadima a Miki Mutinská), ale dalo by se říci, že i
přesto si na ní kapela hudebně stála za svým stylem. Deska Mezi okny a pamětí (GR, 2015) je dosud poslední nahrávkou s výhradně autorskou tvorbou Stromu stínu. Vznikla v prostorách mělnického kina a hudebně je ve většině skladeb
jakýmsi návratem k muzikantské strohosti a přímočarosti kapely. Závěr roku 2017 přináší poslední studiovou nahrávku kapely, tentokráte záznam společného programu několika písní z desky Zimokruhy rozepsaných Janem Jiruchou pro jeho big band a jednou
jeho novu skladbou. Název desky nese pouze jména obou hudebních těles, tedy Strom stínu a Bucinatores orchestra a vychází u vydavatelství Polí5.
Členové kapely jsou kromě Stromu stínu provázáni ještě s dalšími kapelami či příležitostnými hudebními formacemi, nejvíce s antiprojektem JUMO, akustickým Bellevue, MCh bandem, Jiříkovým viděním a dalšími.
Recenze na desku Zimokruhy (2009, Guerilla records):
Stránky Guerilla records:
Alternativní hudba těch nejlepších českých (a moravských) tradic. Nepřeslechnutelné ozvěny brněnského Dunaje, originální texty, minimalistickou, avšak rozhodně nenudnou hudbu základního tria doplňuje na nahrávce řada hostů. Přiznává se
to nejlepší ze spíše brněnského pojetí alternativního rocku, skladby nejsou přímo depresivní, spíš zadumané, přemýšlející, plny zvláštní melodické melancholie. V textech najdete řadu metafor a podobenství, hudební složce jsou spíš partnerem, než
jejím vysvětlením. Dokonalá sehranost, vrstvené hudební nápady a výborný zvuk činí z této nahrávky sousto pro skutečné fajnšmekry... A také pro všechny, kteří kolem bloudí - jsi to taky ty?
Myslím, že pro mnohé bude dlouholeté, avšak o to důslednější utajení tak skvělé skupiny opravdovým překvapením.
UNI
Někdy je to až s podivem, kolik stále ještě i dnes, ve zkomercionalizované době, existuje seskupení, kterým jakoby na první pohled stačí jen existence sama. Které se - na rozdíl od některých ambiciózních kolegů - už
vlastně ani neohánějí slovy jako „indie“, „alternativa“, nebo snad dokonce „umění“. A přesto často svou tvorbou ony pojmy naplňují mnohem více. Pražsko-vlašimské trio Strom stínu je jedním z jmen té dlouhé řady.
Důležitým pojmem dnešní doby – ve spojení s nekomerčními aktivitami všeho druhu obzvlášť – je spolupráce, nebo chcete-li kooperace. Strom stínu je součástí volného sdružení skupin Antiprojekty.cz Kapely spolu nejen vystupují, ale i se personálně
prolínají, vypomáhají si při nahrávání a mají společný web. Dvě třetiny kapely tak najdeme i v akustickém projektu Bellevue, občasném crazy experimentu JUMO, bubeník navíc několik let usedá i na stoličku legendárního MCH Bandu.
Počátky existence sahají někam do roku 1997, kdy ze skupiny Why Not Fuck vykrystalizovalo instrumentální trio Tomáš Zahoř (basa,kytara), Honza Chaluš (bicí) a Martin Volšický
(kytara). Po marném hledání trumpetisty a zpěváka zase brzo zaniká. Po zhruba roční pauze a ujasnění si názorů i možností se ovšem opět
objevuje, duo Záhoř-Chaluš průběžně doplňují cellistka, houslistka, zpěvačka a kytarista – aby všichni zase po čase odpadli, a v roce 2002 se vrátil kytarista Martin, a vrátil tak současnou sestavu do prvokolejí. Život skupiny Strom stínu si ale i
nadále plyne tak nějak poklidně, bez excesů a viditelných vzrušení. Po několika demonahrávkách pak v průběhu let 2008-2009 pak konečně vzniká další regulérní řadové album, zachycující současnou podobu.
Tvorba skupiny se může jevit nadčasově, ale zároveň i navozovat stav jakéhosi státu quo, nezávislého na okolním dění. Jakoby si členové tvrdohlavě trvali na svém světě a záměrně ignorovali ten okolní. Má to tu výhodu, že nekopírují nejrůznější módní
tendence a nevýhodu, že pokud se bojíte do těchto dveří vstoupit, jen těžko porozumíte. Navazuje se tu na to nejlepší ze spíše brněnského pojetí alternativního rocku, veselí si odskočilo jinam, a pokud se nemáte chuť důkladněji zaposlouchat, jen těžko
postřehnete spoustu detailů. Skladby Stromu stínu nejsou ani trochu depresivní, spíš zadumané, přemýšlející. Nejsou to písničky v klasickém slova smyslu, příběhy s jasným začátkem a koncem, spíš dokumenty o hledání. Hledání smyslu i sebe sama.
V textech tak najdete řadu metafor a podobenství, hudební složce jsou spíš partnerem, než jejím vysvětlením. Soukromou terapií, která může fungovat i na své okolí.
Strom stínu asi těžko někdy bude opravdovým nástupcem klasických jmen typu Dunaj či Už jsme doma. Jenže velké celky se skládají z malých součástí a pokud vás zajímá mozaika současné domácí alternativní hudební scény, byla by škoda ho opominout. Už
jen pro tu tvrdohlavost, s jakou se znovu pouští do svých dobrodružných výprav za poznáním. A možná – i když si to nepřipouštíte - na nich hledá i za vás.
Antonín Kocábek
Rozhovor - www.polipet.cz - 1.9.2009
"S názvem Strom stínu přišel Millhaus a myslím, že souvislost mezi Václavkovou sbírkou Stín stromu a názvem kapely je náhodná..." Ne tak už reminiscence na Václavkovo stopování krajiny a ticha. Alternativní rock? Ta škatule je sice vágní, ale do
hardcoru daleko a do bigbítu ještě dál. "Kameny v hrdle jsou odměnou za krev."
V hudebním podzemí ukryté trio Martin Volšický, Tomáš Záhoř a Jan Chaluš produkuje stejně poetickou hudbu, jak zní jejich jména: Volha, chaluhy a záhořovo lože. Dlouhověké krajiny a špetka
moře.
Když zahoří druhý song Zima, vpravo se objeví Hudba Praha, vlevo Asistar_T a čelmo brněnská alternativa dunajovského proudu. Zpěvná řeč, asi estonská finština, rockový proud podpořený smyčci a v závěru spočinutí, "jen javor maják hlásí dál",
hypnotická rytmika a pomalé křepčení ohně. Mám rád pozvolné obtáčení hudebních motivů a básnivé obrazy, které jsou na hraně citelného patosu, skácelovské buchty na hraně kýče, říká se líčí a ne líče, pasti jsou pořád nezřetelné jako ozvěna ženských
chodidel, tady stojí myslivci, čekaj na spárkatou.
Delší epické skladby i přes zapojení didgeridoo neodkazují ke starším Lvmen, spíš k undergroundovým deklamativním klasikám s výraznějšími melodickými linkami a nadějeplnými, světlými výkřiky. Přesto je Lovec příliš dlouhý a jeho stopy moc
hluboké, aby lovil plné brašny a symbolikou zvířat skrytý se proplížil zasněženou plání. Sova pálená je silný obraz - "jsem svoje kořist v polích lapená" - a kompozičně se skladba přerodí do krajiny za kopcem, ale brzy se vrátí, aby opakovala totéž,
sova spálená. Někdy v životě je taky protáhlá a přednáší o gradaci, která funguje, slibuje výstřel, ale bolí jen napůl. A tiché přechodové fáze? Prázdný posed na čekané...
Přes všechny výhrady to je další ze zajímavých objevů Lábusovy Guerilly, někde mezi brněnskými a nenkovickými alternativami a Houpacími koňmi, svéprávná a chutná věc. A taky Strom stínu není tak zatížený undergroundovými kořeny, pokud zrovna jste ti, co
všechno minulé musí shodit a říkaj: "A jéje, ten odvěký funébrmarš už je tu zase." Ospalým nebudu vykládat o délce dne, Strom stínu je magnetický.
A je s podivem, kde se ty dobré kapely berou, na druhou stranu jak stihnout to množství. Stejně jako jsem dříve přišel na Nedělní lidi nebo Postiženou oblast, najednou se dostávám ke Stromu stínu a to trio z Prahy-Vlašimi funguje už deset let a
má za sebou nahrávku plus nějaké kompilace. Zimokruhy nejsou plácané na koleně, na mixu se mimo jiné podílel Filip Míšek. A z kombinace rockové sestavy, smyčců, dechů, klavíru a metalofonu vykřesali s Dominikem Peckou desku, která je na jedné
straně něžná a baladická, takřka konejšivá a na straně druhé syrová, hodně hárd a trochu kóre...
Strom Stínu - Zimokruhy (recenze)
8. února 2010 v 21:06 | obyčejný posluchač
Strom Stínu - Zimokruhy (CD-R, 2009, promo)
S posledním číslem kulturního
magazínu UNI minulého roku (12/2009), dorazil i kompakt. Třískladbová audio ochutnávka ze
stejnojmenné desky u
Guerilla records je doplněna videem.
Bezmála devítiminutový Lovec (1) v křišťálové nahrávce posmutněle vypráví o relativnosti agresora a oběti. Alternativní bigbít s poučením u scén různých undergroundových časů je tu protkán čerstvými elementy,
decentním ruchem, flétnou (klávesami?), violoncellem, změnou zpěvového arzenálu, barevnou kytarovou formou. Gradující nepospíchání je vtahující. Jsou Místa (2) a okamžiky kdy si je dobré vzpomenout na stará setkání.
Třeba na Aku Aku nebo Ser Un Peyalero, které kromě mnoha a mnoha dalších formovala můj pomyslný vkus. A pokud snad přímo neovlivnila, pak byla dozajista potěšující, což není vůbec málo. Vzpomenu si i na
Strom stínu? Poslední ochutnávka v delším časovém rozsahu. Sedmiapůlminutové opakovací variace pod názvem Nikdy v životě (3) s postupně nabíhající dramatizací. Co se jinde považuje za Emo,
Shoegaze a další stylové nálepky, tady leží a běží jaksi bezděčně, a4 nemají nic společného...
Zvukové stopy jsou tytam, ale ještě mě čeká shlédnutí videa. Tím je znovu píseň
Místa. Divácky jednoduše, i když stále zajímavě animovaný klip je důkazem teorie, jakou moc ovlivňování mají média. Skladbu jsem před pár desítkami minut slyšel
jen jako zvukovou nahrávku, měl nějaké představy a slyšel určité věci. Při/po poslechu druhém, v doprovodu vizuální složky, už bylo vše jinak. Jednak mě děj filmečku zaváděl kam chtěl. I vnímání nástrojů a textu bylo jiné, citlivější. Prezentaci obdobných
ukázek považuji za dobrý propagační tah. Je namířena na vnímavé lidi, za které čtenáře
KULTURNÍHO magazínu UNI považuji. Tento plátek je atypický nejen formátem, polovinou formátu A4 na výšku,
ale i obsahem. Od roku 1990 v něm nejen muziku, ale i statě filozofické, básně, architekturu a další informace. Kvůli tomu všemu jsem od počátku stálým předplatitelem a podporovatelem.
