Dvacátý druhý únorový den roku 1997 – přiletěla na Ruzyňské letiště v podvečerních hodinách pravidelnou linkou z Anglie nenápadná trojice Japonců.
Z dochovaných zdrojů, které máme k dispozici vyplývá, že je na letišti nikdo neočekával. Ihned po odbaveni zmizeli plně naloženým taxíkem směrem do centra…
Tentýž den Komarovi svitlo. Blíží se konec. Ty nepříjemnosti kolem náročného studia to způsobily. Záliba vysokoškolských profesorů nedodržovat jasně stanovená pravidla a pasivní publikum věčných
studentů přivyklých téhle hře. Adaptace a flexibilita. Nesnášel to spojení. Ty za to nemůžeš, utěšoval se. Není to tvoje vina. Může za to systém. To systém nastavuje pravidla tak, aby je mohl každý porušit. Pravidla, která chtějí
být porušována. To neustále obcházení mu působilo nemalé obtíže. Komar už byl takový.
Z boje o udržení odešel značně vyčerpaný. Během návštěvy jedné z pražských hospody přišel v pozdních odpoledních hodinách o svůj batoh se všemi doklady. Rozmrzelý se vracel na privát. Dlouho se ale nezdržel a vydal se jako
lovec do noční Prahy vzít si stůj co stůj, co bylo jeho.
Přibližně ve stejné době kulminuje to, co bylo na spadnutí. V jednom sklepě, jednoho domu, jednoho severočeského města se střídají už rok o místo ve zkušebně dvě party muzikantů. Vědí o sobě, ale dosud je nenapadlo, dát se dohromady.
Pomůže tomu až náhoda, tak jak to ve sklepích severočeských měst bývá. Jiřík, Zahrádka, Pavel a Kochčus. Podivná jména nemyslíte? Však si je (ne)vybrali sami. Už brzy k nim přibude další.
Hned pří prvních schůzkách to zaskřípe. Počáteční euforie rychle vystřídá mluvení. Je jasné, že jen s nadšením si nevystačí. Hledají směr. Ale jak nalézt směr, když nehledáte označenou cestu?
Večer se setkávají skleslí členové kapely v hospodě, aby pili a vyřešili co nevyřešili. A právě, zde na tomto historickém místě, v sále bývalých Pivovarníků se setkávají s Komarem.
Komar je ve výborné náladě. Kde je Komár tam to žije. Vypráví o předešlém dni, o Pražské noci. Hodně riskoval. Oko za oko, zub za zub. Nikomu bych nic neukrad, kdyby neokradli mě. Myslete si co chcete. Z nového
batohu vytahuje na stůl ušmudlanou kazetu. Špatně čitelnou kurzívou je na ni napsané I-ITA.
„Byl sem dost zpruzelej. Škola a pak tohle. Na privátě sem to nemohl vystát. Byl mi jasný kam musím. Do nočních barů, do hospod plnejch lidí. Zahojit se. Vzít jim to, co voni mě. Ukradl sem to ňákýmu amíkovi. Byla
příležitost, tak sem to vzal. U sudu, znáte to tam, bylo mu to jedno. Jenom tak ležel, bylo to snadný.“
Protože Komarův zájem nebyl peněžní, všech věcí, které nepotřeboval, včetně pasu onoho cizince, se okamžitě zbavil.
„Na dně sacku zbyl pouze nějakej pouták na koncert v Bunkru a tahle kazeta. Mam rád hudbu, tak sem ji tam nechal, mohla by se hodit…“
A hodila. Bizardní shoda náhod navždy proměnila této čtveřici jejich hudební cítění, předefinoval jejich představy o hudbě i o tom, jak by měla vypadat a pomohla jim nalézt tolik vytoužený ukazatel cesty. Zcela omámeni novou
kvalitou zvuku(the sound we found) se vydali pátrat po historii kapely.
„Dlouho se nám nedařilo najít nic víc, než slepé odkazy a kusé zprávy. To víte, vona japonská alternativa neměla zrovna v Český televizi dobrej rok...Teprve po několika měsících nepříliš intenzivního pátrání
jsme objevili krátkou tiskovou zprávu v dnes již neexistujícím časopise ROCKREPORT: …Po nevydařeném evropském turné, jehož zakončení bylo 22. února v pražském klubu Bunkr, se kapela I-ITA krátce po svém návratu do
Japonska rozpadá.
Uhacu „mimi“ Taku, nejvlivnější člen kapely, se jako jediný z trojice i nadále věnuje sólové dráze…
„Ta zprávička nás totálně vykolejila. Čas 11hodin pm. se totiž přesně shodoval s dobou, kdy se po koncertě mohli potkat onen americkej fanoušek s kopií pražskýho koncertu I-ITA a nabuzenej Komara u Sudu.
K dovršení toho všeho, tý celý slávy, jsme už potřebovali jenom zpěváka. Někoho jako MIMIHO TAKU. Našel si nás sám. Menoval se divně. Graham Helman mu říkali. Zkusili sme ho. Zdá se v poho. Tak se začala
psát naše historie.“