Milan Palička

Členové skupiny

Milan Palička

60 let / Brno

Nástrojové obsazení: Kytara, Baskytara, Zpěv, Doprovodný zpěv, Harmonika, Piano, klavír

Kontakty a odkazy

Z důvodů ochrany proti spamu jsou kontakty skryté a chráněné captchou.

Zobrazit kontakty

Dodatečné info

Krátké info:

Jmenuji se Milan Palička a narodil jsem se před Vánocemi v roce 1963.

V dětsví jsem zpíval v pěveckém sboru. Později na střední škole jsem objevil kytaru se kterou jsem se zúčastnil i několika soutěží (2. místo - Učňovská akademie, 1. místo – ASUT…). Jak jsem se postupně učil na akustickou kytaru, ovlivnilo mě mnoho autorů a stylů – přes trampskou a folkovou klasiku (Ryvolové, Plíhal, Nohavica, Samson…) až po pop a rock (Ivan Mládek, Olympic, Katapult…). Později jsem se elektrifikoval a působil v rockové zábavové skupině Gemma (Velkomeziříčsko). Pak následovalo období s rockovou až hardrockovou skupinou Mgr. Kelley (ČT Brno – Studio „B“ Live, předkapela Viléma Čoka a jeho skupiny Delirium…). Dalším objevem pro mě bylo blues, přibyla foukací harmonika a působení v kapelách Opůlpáté Blues a Bluechips (CD „Vlastní peří“, rádio Proglas…). Obě kapely velmi sporadicky vystupují.

V soutěži brněnské „Soukromé školy populárního zpěvu“ v roce 2016 jsem se dostal do semifinále.

Až na pár nesmělých výjimek šlo však vždy o interpretaci jiných autorů nebo o kolektivní dílo celé kapely. To mi ale nestačilo a tak jsem se koncem roku 2016 pustil do vlastní písničkářské tvorby. Inspirací a vlivů mám mnoho a těžko říci, co bylo tím hlavním impulsem. Možná Xindl X, Jarda Samson Lenk nebo i Petr Novák, ale také klasické blues a jeho české mutace v podání Vladimíra Mišíka nebo Ivana Hlase… A co z toho nakonec vzniklo Vám tímto předkládám.

Bio a historie

Moje hudební začátky spadají pravděpodobně již do dob, kdy jsem studoval mateřskou školku a kde jsem se uvedl na oslavě MDŽ jako zpěvák písně "Ráda je ráda jabloňka mladá..." Na základní škole jsem pak byl vybrán k účinkování v Dětském sborovém studiu při LŠU Jaroslava Kvapila v Brně, odkud jsem po pár letech radši utekl. V té době byli mými největšími oblíbenci nejspíš Waldemar Matuška a Václav Neckář. Někdy v tomto období jsme zdědili po babičce kotoučový magnetofon Tesla B4 a brácha nahrával vše, co se mu podařilo sehnat. A tak se světová rocková scéna dostávala pomalu i do mého povědomí a podvědomí... Beatles, Smokie, ABBA, Queen, Pink Floyd ale i Uriah Heep nebo Slade - to byl náš repertoár na 15 cm kotoučích. Po nástupu na železniční učiliště v Olomouci jsem pak byl nucen poslouchat z přenosných kazeťáků (což byla tehdy horká módní novinka) i strašné a pro mě nepochopitelné řvaní skupiny Kiss nebo všydypřítomný Katapult. A tady už se pomaloučku zaťal drápek. Jednou na brigádě na dosbírávání lnu, kdy všichni svorně sledovali mistrovství světa v hokeji (které mě nebavilo) jsem sáhl po kytaře a po sešitu s písničkami a akordy jednoho spolužáka. Na konci brigády jsem byl schopen už jakžtakž splácat dohromady mou první interpretaci skladby "Tisíc mil" Wademara Matušky. Následovalo moje splněné přání, aby mi mamka k jejímu údivu koupila na Vánoce kytaru, na kterou vystála několikahodinovou frontu. Ale užil jsem si jí ažaž. Po zdařilé domácí vánoční interpretaci hitovek (už nevím jakých) následoval můj první veřejný interpretační úspěch blbě zahrané písně "Řekni kde ty kytky jsou" na soutěži "Učňovská akademie" a postup do vyššího kola v Šumperku, kde jsem jsem na šíleně rozladěnou kytaru doprovodil improvizací mého spolužáka Jaromíra Kříže při lyrickém melodramu - i tak se nám podařilo urvat druhé místo. Ve volných chvílích jsem udivoval spolužáky mimo jiné i interpretací kompletního alba skupiny Olympic - "Prázdniny na zemi" - pouze na akustickou kytaru! V repertoáru jsem měl písně Ivana Mládka nebo již zmíněný Katapult což jsem ještě promíchal trampskými a folkovými standardy. Troufal jsem si i na složitější věci (Nohavica, Plíhal...). Začaly první pokusy s vlastnoručně navinutým snímačem na kostřičku z kartonu a umístěným v otvoru akustické kytary a hrál jsem přes lampové rádio :-) Po ukončení učiliště a po maturitě jsem se rozhlížel kam se vrtnout - po nástupu do prvního změstnání do lokomotivního depa v Brně Maloměřicích jsem zjistil, že je depo plné muzikantů... a tak jsem začal jezdit každý víkend do Svin u Křižanova (okres Žďár nad Sázavou) kam jezdil na chalupu bubeník Zdeněk "Becher" Konečný a kde jsme jamovali na to, co bylo zrovna po ruce. A tak jsem si z náborového příspěvku ČSD, což byly 2000Kčs (v té době jedna celá výplata), zakoupil mou první elektrickou kytaru Jolana Galaxis. Tenkrát jsem netušil, co je to za střep. Nebylo totiž s čím srovnávat ani z čeho vybírat. Kytary Vikomt a Iris byly sice levnější, ale taky nic moc a Diamantka (kopie Gibson Les Palul) byla beznadějně podpultové zboží a satála přes 3000 ! Ale měl jsem kytaru a hrál jsem. Repertoár se skládal z toho, co koho zrovna napadlo. Jádrem byly skladby Olympic a Katapult, myslím že to tak bylo u většiny tehdejších venkovských kapel. V té dobe jsem ani netušil, jak že se tvoří ten dlouhý ostrý tón na kytaře. Nevěděl jsem nic o existenci efektu overdrive nebo distortion. Časem jsem si tuto mezeru doplnil, ale jediná možnost jak tento efekt získat bylo - postavit si ho. Naštěstí mám jako dalšího koníčka elektroniku a tak jsem podle jakéhosi letitého Amatérského Rádia zbastlil "booster". Naneštěstí víc bručel než hrál. Dnes už těžko říct, jestli to bylo beznadějně slabými snímači kytary Galaxis, nebo chybou v zapojení. Další hudební aktivity přerušila vojna. Na vojně jsem společně s dalšími dvěma spolubojovníky založil folkové trio a za doprovodu dvou kytar a tří zpěvů jsme se vyhoupli na postupové pozice soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvořivosti). K dalšímu postupu již nedošlo, protože jsem odešel do civilu :-)

Po vojně jsem ještě chvíli pokukoval po folku, dokonce jsem chvíli hrál i na baskytaru, šlo ale spíš jen o takové panelákové jamování. Chvíli jsem zkoušel se zábavovkou Akvarel, ale ozvali se bývalí spolubojovníci z okolí Křižanova. Můj návrat byl téměř triumfální :-) I aparatura se vylepšila - Kytaru Galaxisku jsem vyměnil za celkem obstojnou Jolanu Jantar, kombo bylo Vermona Regent 50B (B-basvé, ale jediný rozdíl oproti kytarovému byla basreflexová díra v reprobedně) a přibyly i nějaké efekty. Ručně dělaný overdrive podle přílohy Amatérského rádia z roku 1988 fungoval překvapivě dobře. Vybavení jsem doplnil o originál Boss Chorus CE-3 a později i Digital Delay DD-3, mikrofon Cutec - tehdy dostupné jedině v Tuzexu v Praze na Plzeňské. Ještě jsem dobastlil vlastní ekvalizér a síťový zdroj a docela to hrálo. Následovalo období vesnických zábav. Základ repertoáru se moc nezměnil, ale přibývaly i náročnější kousky - dokonce jsme si troufali i na Pražský Výběr! A v té době, tak jako všechny amatérské kapely, jsme si museli udělat "přehrávky" před komisí. A k tomu bylo taky potřeba absolvovat "kapelnický kurs", který jsem úspěšně dokončil v brněnském OKVS (Okresní kulturní a vzdělávací středisko). Přehrávky také dopadly dobře, dostali jsme třídu 2 - tj. zlatý střed, jako všechny kapely, které hrály tak nějak "normálně"... Kapelu jsme tenkrát pojmenovali Gemma - nic lepšího mě nenapadlo (latinsky "poupě" a zároveň nejjasnější hvězda souhvězdí Severní koruna). Sice jsem dojížděl každý víkend z Brna a ani jsme nezkoušeli, protože bylo dost zábav, ale kapela celkem šlapala. Hráli jsme většinou ve třech - kytara a zpěv (já), bicí Zdeněk "Becher" Konečný a basa Jarda Bruckner s různými obměnami. Jenže to už se blížil rok 1989 a já jsem pomalu zjišťoval, že mě dojíždění dost vyčerpává, ale větším problémem se zdálo být, že se ostatním členům kapely začínám vzdalovat co se týče mých hráčských schopností. Začal jsem pokukovat po něčem atraktivnějším. Sice jsme se pokoušeli i o nějakou vlastní tvorbu, ale sám jsem cítil, že to není ono. Rok 1989 a převrat se mi tak torchu hodil i jako výmluva a důvod pro ukončení činnosti v Křižanově a okolí. Zdražili vlak a benzín... mimo jiné. A tak jsem jednou otevřel Inzert Expres a zavolal jsem na první inzerát, který mi padl do oka: Basa a bicí hledají kytaru... následovalo 13 let s kapelou Mgr. Kelley. V době vrcholící ponorkové nemoci v Mgr. Kelley jsem si přičichl k blues... při přechodu k jinému připojovateli kabelové televize nám nějak neodpojili HBO (už je odpojený...) a jednoho novoročního poledne jsem jej náhodou pustil. Film Blues Brothers 2000 byl pro mě jako zjevení. Musel jsem si aspoň zkusit zahrát blues. Na inzerát jsem se ozval Vladanovi Vondráčkovi, který chtěl spíš jenom jamovat. O zaožení kapely tenkrát nebyla řeč. Jenže jsme přišli na to, že bez živé rytmiky to prostě není ono. A kromě toho jsem se začal učit na foukací harmoniku, bez které blues není blues. Vznikla kapela Opůlpáté Blues, která se schází a vystupuje příležitostně (Brno Líšeň a Obřany). S kapelou Bluechips se mi pak konečně poštěstilo zvěčnit se i na CD "Vlastní peří" (kytara, harmonika).