Kristië Žena, 32 let / Östrawa

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=-30z7Ulpk0A

Jak pomíjivé jsou jistoty dnešního světa?

    Příchod k nádraží….šedé zdi ho obklopují tak, jako stará hadí kůže hada – obklopují novou, moderní fasádu, ukrytou v jádru tohoto betonového bludiště.

Ošuntělá Ostrava, Svinovské nádraží jako krásná perla mezi černým uhlím, smogem a rzí…Vystupuje z krajiny jako zlatý přívěšek…jako delikatesa na velmi špatném kusu jídla. Všude jsou světla, spousta lidí, zima…je neděle...neděle vpodvečer.

    Ve vzduchu se mísí smog s párou, která nepřetržitě vychází z úst všech – ať už odjíždějících nebo přijíždějících. Procházím mezi nimi a společně s nervózně působícím pánem v hnědé bundě vcházím do lůna tohoto nádraží. Přejedu očima po všech lidech. Na co čekají? Kam jedou? Odkud přišli? Každý z nich má svůj vlastní příběh..někdy nad tím přemýšlím…co asi zažili, jaký byl jejich život…byl lehký? Těžký snad? Chtěla bych znát příběh každého z nich, bohužel v dnešním uspěchaném světě toho asi není možno dosáhnout. Co třeba se na chvíli zastavit? Už se těším až si sednu na nějaké místo..přemýšlím nad kouzlem a zároveň významem tohoto prapodivného a neobvyklého úkolu do..hm, snad slohu? Plynule jdu dál, prosklené dveře se předemnou otevřou…je to brána do neznáma...nikdy nevíme, co nás tam a onde čeká..a přece se sem vracíme, znovu a znovu…Projdu jimi a vydám se nalevo, pokračuji stále rovně. Moje kroky mě zanesou až na nástupiště číslo 1. Není obyčejné, je jiné než ostatní. Nikdo tam není, jen jeden vlak…pravděpodobně do  Opavy. Je tu prázdnota, ticho, samota…sedím tu. V dálce vidím a slyším tramvaje jedoucí po starém, temném Svinovském mostě. Po chvíli přicházejí dva postarší lidé. I přes jejich nepřetržitý rozhovor si najdou chvíli, aby na mě hodili udivený pohled. Vím jistě, že patřil mě, pouze mě, protože na tomto smutném nástupišti se nikdo jiný už nenachází. Je tu zima. Nohu mám položenou nahoře na lavičce a fouká mi pod nohavici…začínají mi tuhnout konečky prstů v bezprstových rukavicích. Tužka se drží hůře, hůře se píše…snad i tohle patří ke krutosti Ostravy…Staříci to asi vzdali, otáčejí se a babička, ač s berlí pochoduje rychlým krokem vpřed, její ..(hm, snad manžel? )jde hned za ní…odbočují pryč, pryč z tohoto nástupiště…je opět samo..třeba si ve skrytu betonové duše váží toho, že tu sedím..třeba se necítí tak osamnělé…ze tmy z protějšího nástupiště se vynořují tři muži. Na širokých zádech se jim dobře vyjímá žlutý nápis POLICIE…a hle, už upozorňují jednoho Vietnamce, procházejícího skrz toto nástupiště na jiné…Nesmí tady projít, nesmí se to. Musí si to prý obejít, spodem, nesmí jít přes nástupiště jedna…a tak je zase samo…Možná i právě toto je důvod, proč zde všichni ti lidé jsou – aby nebyli sami. Ano, pravděpodobně ano, nikdo přece nechce být sám. Na oko hrajeme roli drsňáků, lidí v maskách, že všechno zvládneme, bez pomoci…máme přece techniku - počítače, internet, mobily, všemožné vymoženosti…dokážeme zavolat, poradit si. Jsme jako roboti…ale co když se zastavíme nad tímto chaosem? Nechybí nám náhodou něco? Není to třeba láska? Je milionkrát důležitější než peníze, než moc…

    Lidstvo je vlastně jedno velké nástupiště, život je jedno velké nádraží. Každý je vlak a jede si ve svých kolejích…obvykle se stává, že se koleje zajedou.stereotyp..čiší to z lidí..přímo kypí…což takhle přehodit výhybku a vybočit? Slouži právě k tomu naše milé nádraží?

    Někdo s námi nastoupí na začátku cesty…málokdo, ale vydrží…většinou vystoupí v průběhu..někdo s námi jet prostě nechce, nezbývá nám než hledat, hledat spolucestujícího, který s námi bude až do konce, i přes srážky s jinými vlaky..jede dál …jedete spolu, je to někdo, kdo si zakoupí s vámi jízdenku na cestu životem.

   Ale třeba… snažíte se a pak – přijde zlom, snad něco jako nehoda u Studénky, váš a jeho vagón se rozpojí, možná navždy, možná ne, možná jednou, možná vícekrát..třeba si budete vyčítat, že jste nenastoupili do jednoho, toho samého vagónu…k němu…ale...možná, že je to tak lepší…Možná budete hledat někoho, kdo zná způsob, jak váš vlak opravit , zahladit rýhy, vyčistit šmouhy..na duši…– a „ pojedete“….

    Pro všechno existuje jen jeden společný bod – a tím je nádraží. Je to jedno velké klubko, které se splétá z malých nitek  - osudů a příběhů lidí. Každý má vou vlastní cestu, svůj vlastní příběh, svou nitku...nádraží…splétá to vše dohromady..i kdyby bylo sebetemnější a sebešpinavější, stejně bych ho milovala. Ten pocit radosti a nekonečné touhy, která se mě zmocňuje vždy, když na něj přicházím s úmyslem vydat se na cestu do neznáma. Možná je to právě ono vzrušení, které nás tak táhne k tomuto místu jako magnet…Nikdy nezapomenu ten pocit z nástupiště, když jsem jela „ pryč“. Bylo to ohromující, úžasné…chci tam zase. Veškeré materiální hodnoty pominou…jsou zatraceny v nekonečnu. Na jejich místo nastoupil hlas srdce, ona touha. Překážky zdají se býti jako ze vzduchu, nebo jako plameny svíčky, které zfouknete…a…jsou pryč…je po nich.

   Světla svítí, je tu zima, prší. Všechno je mokré a tak stokrát tmavší než ty nejčernější ostravské saze…Na černo-žlutém zábradlí naproti se lesknou dešťové kapky, je to asi jediné, co tady hraje barvami a oživuje ponurou atmosféru. Skoro až pohrdavé pohledy kolemjdoucích strojvůdců a průvodčích mi přinášejí lehký pocit pozastavení se.

    Je to zvláštní- depresivní, tmavé, šedé...ano, taková je přece Ostrava, ta černá uhelná drsná a neúprosná Ostrava. Ta, na kterou jsme tak hrdí. Jaké pocity v nás vlastně vyvolává? „Ve vás paní a ve vás, pane, ano, vy, tam v tom tmavém klobouku“!

    Proč, tedy jedeme od ní pryč? Proč utíkáme jinam? Propletly se snad lidské osudy z jiných měst, zemí?

    Pak pomineme naši hrdost a jedeme třeba do města, které tradičně nesnášíme a posmíváme se jak jemu, tak jeho obyvatelům…snad láska za to může?

    Světlé kachličky napravo dole, vedoucí podél schodů mi strašně připomínají nemocniční prostředí, je to divné… Stará podoba nového nástupiště působí zvláštně...má v sobě kus historie…renovované historie…Sedím tu tak půl hodiny, mužský hlas nepřetržitě hlásí odjezdy a příjezdy vlaků Jedou odtud, odtamtud, tam a támhle…Žádný z nich, ale nejede na nástupiště číslo jedna. Ne. Je stále samo. Po cestě na nádraží jsem viděla starší paní, v hnědém kabátě…plakala. Měla malého psa, který šel poslušně u jejích křehkých nohou, již zmožených životem. Sestupovala po schodech, tam, snad v nejošuntělejší části Svinovských mostů. Kdyby špína tekla, byly by v těch místech hotové povodně. Povodně špíny. Na zdech se vyjímají staré plakáty na jakousi přehlídku sprayerů a na různé koncerty. Nepovedené a vybledlé tagy jsou taky všude. Kolem paní švitoří nějaké puberťačky a neustále se smějí..ale ona, jakoby to neslyšela…vypadala, jako by kolem sebe měla zeď..nic nevnímala…protože plakala..je snad taky sama jako nástupiště číslo jedna? Jestli ano, proč nepřetrhne tuhle svou nit, nebo proč z ní neušije něco krásného? Proč se neotočí a nevydá se zpátky? Proč ne třeba na nástupiště číslo jedna?

    Systém…nedovolí jí to…je to otrok jako my všichni ostatní…třeba se taky neumí zastavit...přemýšlet..o lásce a o pochopení, o možné svobodě…prostě o tom, jak se nezpřetrhat v kruté realitě dnešního moderního světa…Ptám se..co je to vlastně přátelství? A jak moc jsou vlastně pomíjivé jistoty dnešního světa?... už končím, prsty mi mrznou, celá se klepu neúprosnou zimou. Poslední pohled kolem…poslední zamyšlení…je 17:08 středoevropského času… právě přijíždí vlak z Prahy, na nástupiště tři…

                                                                                                                                                    By KikE ;)

Psáno jako domácí úkol některý všední ostravský večer, při světle lamp.......bylo to povinné,ale přesto to mělo své kouzlo ;)..a ten večer...nebyl zas tak všední...:)

     Pokud hledáme odpověď na otázku, proč jsou lidé i dnes pronásledováni pro svou víru, musíme uskutečnit pohled do minulosti.

         Už odedávna si společnost začala utvářet určité normy. Ukládala co je „normální“ a naopak co „normální“ není. Začala si vytvářet jistý prototyp (obraz) typického člověka. Tento člověk, odpovídající ideálu té doby byl společností chápán a plně respektován. Pokud ovšem těmto ideálům neodpovídal, byl zatracován a lidé jím opovrhovali. Docházelo až k úplnému vyčlenění. Společnost už odjakživa můžeme chápat jako velmi netolerantní ba dokonce i krutou. V minulosti na odstranění těchto „nenormálních lidi“ sloužila vězení, mučírny nebo například gilotina. Lidé byli odsuzováni a popravováni pro svou víru, pro svou odlišnost.       Doba se změnila, avšak společnost vůbec. Netolerance v ní přetrvává dál. Dnes už společnost k tomuto jevu přistupuje více s odstupem, ale přesto to není ideální.

      Terčem jsou povětšinou lidé s různou vírou. Asi právě proto, že svou víru a své postoje přenášejí do osobního života, tudíž tyto postoje jsou velmi viditelné a ostatní si jich nejvíce všímají.

      Vyjadřovat svůj postoj by mělo být normální. Běžné. Nikdo by neměl být za svůj názor trestán, zavrhován, pokud tím neomezuje svobodu druhých. Posmívání ostatních za naši víru by se mělo úplně vytratit. Každý člověk je jiný, každý má svůj život, své názory. Jenom proto, že vystoupil z davu a nestal se další tuctovou bytostí by se neměl stát odpadem společnosti. Kdo vlastně udává vzor? Kdo nařizuje jak se správně chovat, oblékat, co si myslet, jak jednat? Jsme lidé, nejsme loutky. Přece si nenecháme diktovat jak žít.

        Zavrhujeme víru ostatních i kvůli strachu z ní? Proč duchovní a různé vrchnosti zavírali lidi s jinou vírou do žalářů? Báli se. Báli se sesazení, báli se přijmout, že třeba i jiná víra než ta jejich je lepší? Zaslepenost? Je to právě ona, která tolik lidí připravila o život? Podle mě ano, zaslepenost , bezohlednost a bezcitnost. Kombinace těchto tří vlastností přetrvává dodnes. Lidé i neoprávněně dávají mírumilovným jmenovku teroristi a života vážícím si  vrazi. I dnes se společnost snaží zbavit se co nejvíce ,,odpůrců“. Ze strachu ….

Měli bychom se, ale také snažit zlepšit své „já“. Nejdůležitější je začít sám u sebe, hledat chyby sám na sobě -  a sterotypy, zakořeněné hluboko v nás odstranit.

Podívat se do své duše, sáhnout do svého svědomí. Uvědomit si to musí každý sám. Nikdo to neudělá za nás. Dejme průchod myšlenkám ostatních…. Je to právě ona tolerance, která je pro život tak důležitá. Bez ní se nikdy nedocílí tolik žádaného míru.

By KikE :P