Kořen Muž, 45 let / Rožnov pod Radegastem

Venku se čím dál tím víc ochlazuje. Pacienti odpadávají po desítkách. Několik jedinců se tu zimu snaží nějak snést, ale netváří se moc nadšeně. To ještě ani nenapadl sníh. Vítr duje, stromy se ohýbají, větve praskají, odpadky poletují vzduchem. Scéna jako z přistání Terminátora. Zmrzlé kusy lidských těl jsem zaházel listím. Zbytky oblečení jsem tajně přimíchal pacientům do kotle, ve kterém se pro ně připravuje snídaně. Moc jim to chutná. Chtějí stále víc. Jsou i takoví, kteří nenápadně chodí do technického zázemí, do prádelny, a tam tajně ujídají použité ručníky.

Kočky dole ve městě si pochvalují společný život s toulavými psy. Cítím příchod masové hysterie. Obávám se, že rány budou fatální. Všichni pláčou, ruce vadnou. Vítr odnáší naději. Důchodce valí na střeše kytarové sólo. Pozůstalí míří do doků. 

Spěchají ...

Marně ...

Noční můra jěště neskončila. Pacienti se nepříliš tajně scházejí na schodech za kotelnou. Vyměňují si mezi sebou nástroje ničení. Nože, podnosy od snídaní, trenky, etc. Komíny kouří. Stejně jako mysl, i tělo se transformuje v popel. Lidé už zapomněli pálit mosty. Dělám to za ně. Pacienti ztrácejí tváře. Někteří i své spolubydlící. Žádají mě občas, abych jim ostnatým drátem pevně spoutal ruce k sobě. Přitáhl kravaty, spustil háky. No prostě nevinná zábava. Až na to, že v tomhle případě tečou potoky krve. Útěk je nemožný. Za plotem číhají ostrá kopí. Hrůza kulminuje. Válka zuří zuřivou zuřivostí. Věčnost je mou nevěstou. Země je mým trůnem. 

Rána bývají v našem léčebně - hotelovém zařízení větrná. Vyvracejí se stromy. Vyzvracejí se párky. Vzduchem to přineslo vyplašeného kocura. Tvářil se, že si jen tak ulít. Pacienti mu to ovšem nevěřili. Jali se ho linchovat. "Ohni se mnou pojď", pokřikovali zvesela. Na nic jsem nečekal. Přivolanou ochranku jsem musel nejprve opít rohlíkem. Až poté zasáhli a sejmuli ty zkurvené zmrdy. Leže svázáni v kozelcích prosili o slitování a doušek vody. Místo toho ale dostali pár slušných kopanců. "Mizerný Mizero !!", křičel jeden dozorce na toho chudáka splašeného kocura. Ten si na tom samozřejmě uletěl. Zvedl se obrovský vítr. Přihnaly se hromy. Duněly.  Politicky nestranný, záři blesku oddaný. Takový to byl Kocour. Černá tečka pomalu mizela za horizontem. Kocour byl vlastně občan pták. Černočerný havran.      

... nebo Marvan ?                                                                                                                                            ... nebo Narvan ?                                                                                                                                      tak tohle NIBIRU !! 

Místní kastelán si údajně všiml, že se zmenšuje počet přeživších pacientů v naší materiálně technické základně. V kapesní přihrádce objevil jsem, a pochopitelně ihned i zabavil, velice flexibilní pravítko. Co kdybych ho nějakým způsobem použil při přípravě večeře. Vlastně svačiny. Navíc si myslím, a to mě kamarádi věřte, i taková svačinka udělá jednomu velkou radost. Mnohdy, a to mi určitě taky věřte, se toho nemohu dočkat. Vidím dvojmo. Slyším vytí vlků. Už mají mou stopu, a větří, že jsem si k tomu otevřel i jabkový kompot. Nebo, že by to byla jen banda neštastných opilců? Je pravda, že už je slyším blít blíž a blíž. Dokonce se mi i zdá, že už vidím jejich siluety. Jedna z těch siluet má tvar jako jeden z našich pacientů, vydavající se za regulérního hosta. Poznám to podle číselného kódu vytetovaného za jeho levým uchem.  A navíc, hlupáček neví, že zde regulérní hosty NEPŘIJÍMÁME !!  Tajně jsem upozornil ochranku, aby si odjistili obušky a byli ve střehu. Jeden člen téhle elitní jednotky mi místo slova ve střehu rozuměl ve středu, a že prý je úterý, tak má jěště čas. Sebral jsem mu za trest bagetu. Tajemná postava se přibližovala mílovými kroky. Ochranka naší emtézetky si to musela nejprve převést na kilometry. Po krátké chvilce (cca 30 min) už zdobila siluetu pana tetovanýho červená tečka jednoho z našich snipperů. Zavřel jsem oči a vydal povel k palbě. Rozpoutalo se krvavé peklo. Všichni se smáli. Pokojské začaly odhazovat svoje spoře zakrývající svršky a ihned formovaly frontu na krvavou lázeň. Některé z nich si prsty namočenými v krvi zdobily prsa nápisy "Legalizuj vraždu, štětko". Dani Filth by se zaradoval.  Brigádnice z kuchyně se s úsměvem válely v krvi, které stále přibývalo. Jiné se nezpoutaně líbaly a byly i takové, kterým se ruce začaly prodlužovat v jakési chlupaté tlapy, jejíhž pomocí si vzájemně dráždily brady a vky. Skladník přikulal bečku. Těla se zmítala v rozkoši. Celá akce připomínala jakýsi pradávný rituál. Krev pro Bohyni Krve !! Nebe zčernalo. Padla pěna. Vlci vyli ostošest. Z krve a temnoty vzešla. Zdobená větvemi mohutných stromů.. Přišla mezi nás slečna Anal Phabetová. 

Tohle se vůbec neváže k té záležitosti, že skladník v našem zařízení se jmenuje Urban. Disciplína mu nedělá problémy, zvláště pak ta městská. Bohužel se tato příhoda neváže ani k tomu, jak se v naší historkami opředené hoteléčebně ubytovala skupinka mladých studentů, které ráno nikdo nepotkal na snídani.

Váže se to ale ke dni, kdy přišla obrovská bouře. Znenadání bylo temno. Vše utichlo a zhaslo. Obloha padala, mraky se řítily a pohlcovaly vše živé.  Vzduchem se hnal křičící vítr a krupobití sráželo na kolena staré stromy. Hustý déšť tehdy smyl všechny stopy. Všechny vzpomínky. Celou minulost...... Vprostřed té apokalypsy jsem stál, a cítil jsem nezkrotnou touhu se pomilovat. Ve světlech bílých blesků líbat nahé tělo.                                                  Jak teď můžeme spát, když naše lože hoří?, Pole krvácejí. Nic nepamatuješ? Jen bolest a úzkost, když trůn osiřel. Postavy z masa a krve stále jenom zavírají oči. Mlha po dešti vše pohlcuje. Fantome, až ulovíš tyrany, jako škodnou zvěř. Já budu u toho !!