John Constantine Muž, 36 let / „B“ city

Zdravím Vás, vážení hudební maniaci,
Na začátek bych si dovolil svou oblíbenou uvítací formuli: Už to, že jste sem přišli, je buďto dílo Vaší zvědavosti, božský prozřetelnosti, nebo nešťastný náhody /a nebo moje, což je skoro totéž/. Buď jako buď, jste tu zatím srdečně vítáni a pokud se tu budete chovat slušně, tak tu budete srdečně vítáni i nadále.
Kdo já jsem? Toť otázka ... Říkám si John Constantine a krom toho, že mou životní filozofií je „cynismus s lidskou tváří“ - tou mojí, si potrpím na muziku, která má co říct. Nemusí být ani na nijak vysoký technický úrovni, bohatě mi stačí, když bude mít nápad a že si půjde svou vlastní cestou.
Co se týče hudebního stylu, přiznám se, že nejsem vyhraněný typ, i když připouštím, že mám rád černou muziku (Dissection, Necrophobic), osmdesátky (Megadeth, Slayer) a určitě by se našel i nějaká ta britská kytarovka (Annal Nathrakh ) takže když už jednou musíte skončit v pekle, přijďte pobejt, ať víte, do čeho jdete. /chechot ortodoxního sadisty/

Dodatek - hvězdné datum 01062009

Metalovej manifest 2009

Sice s povděkem kvituju, že i když je i nadále hodně co zlepšovat, po formální stránce na tom nejsme až tak zle a že se nám tu dokonce vylíhlo i pár zdatných muzikantů. Spíš mi vadí obecný nedostatek osobitosti, vytrženost z tuzemského, nikoli světového kontextu (světoví 'sme až až) a v neposlední řadě všudypřítomná angličtina: málokdo jí pořádně rozumí, zpravidla ani nebývá nijak zázračná a slouží spíš k maskování textařského neumětelství než výbojům do ciziny; jen málokterý tuzemský kapele, arogantních 100° nevyjímaje, bezprostředně nehrozí, že by ji musela používat. Neupírám českýmu tvrdýmu rocku ambici prorazit za humny ani zahraniční vzory, naopak věřím v jeho sílu, nicméně aby byl schopnej něčeho takovýho, myslím, že by se měl oprostit od svého strachu a neohrnovat nos nad tím, co tu už máme a čím je možné svůj výraz obohatit, protože neprůbojností a přílišným citováním jen stěží můžeme zaujmout. Jistě, není toho přehršel, ale pro Dream Theater zapomenout na Michala Pavlíčka mi přijde krátkozraký a leccos to vypovídá i o nás samých, neboť tím naznačujeme, že nám naše vlastní muzika není dost dobrá a že se za ni stydíme a přitom právě v ní podle mě tkví klíč k úspěchu. Žádnej z velkejch hudebních národů se totiž nedostal na vrchol díky citacím, spíš zásluhou toho, že tvrdý muzice vtiskl to svoje: Američani (Korn) tvrdost, i když jim to Kanaďani (Devin Townsend) v tomhle směru nandávaj' na celý čáře, Poláci (Behemoth) fanatismus, Němci (Kreator) rutinu, Norové (Atrox) zasmušilé vizionářství, Italové (Rhapsody) pompu a tak bychom mohli pokračovat dále. Že nad tímhle přístupem ohrnujeme nos je jen naše chyba. Ale abych nebyl jen fňukajícím mravokárcem, rozhod' 'sem se přiložit ruku k dílu a založit vlastní projekt s názvem BRASS MIDNIGHT (tj. Mosazná půlnoc; nebojte, anglickej bude jen název). Sice s ním bude ještě kupa práce; mám tak akorát vizi, žádný kloudný vybavení a žádnou jistotu, jestli svým muzicírováním nenapáchám víc škody než užitku, nicméně můžete to brát jako důkaz toho, že mi není jedno, co se děje a kdyby Vám ani to nestačilo (a asi to tak bude), tak si poslechněte Asmodeus, Dark Gamballe, Endless, Insanii nebo Paladran a vězte, že to 'de dělat muziku na světový úrovni a přitom zůstat svůj, i když o těhle kapelách svět (a běžnej českej fanoušek) už vůbec nemá ani tušení.