Honza Šafi Muž / Hartmanice

Hudba je úžasný dar, dá se s ní vyjádřit snad všechno na co si vzpomeneme, můžeme s její pomocí bojovat za nějaké ideály, je i snadno zneužitelná k tomu, aby šířila zlo..                                

Všechno se začalo někdy v polovině roku 1994, kdy jsem potkal jednu dívku do které jsem se zamiloval. Vlastnila klytaru - španělu ruské výroby, hrála na ni a hezky zpívala. Začal jsem si tu kytaru půjčovat. Lámal jsem první céčka... déčka... prasečí géčka a tak. To jsem ještě netušil, kam až to dojde. Tenkrát mi bylo dvacet let, takže jsem začínal dost pozdě. Žádný učitel, jen občas někdo poradil. Trochu tuto ztrátu pociťuji i dnes, po patnácti letech, když vidím jak to mastí dvacetiletí kluci a já v tu dobu stál teprve na začátku.

Nicméně, kytara mě uchvátila a už nepustila...

  Utekl nějaký ten rok a já stojím uprostřed hudebního světa, rozhlížím se a vidím to obrovské množsví více či méně úspěšných kapel, zástupy muzikantů a snad nekonečné množství kytaristů, kteří se o své umění nebo také neumění, chtějí pomocí různých videí na všelijakých servrech podělit. Když tohle vidím, napadá mě otázka jestli má smysl se k této nekonečné řadě připojit a o něco se snažit. Jaká je moje motivace k tomu abych denně cvičil na svůj nástroj? Chci být lepší než ostatní? Přináší mi to radost? Chci udělat někomu radost? Chci dál rozvíjet svůj dar? Chci aby hudba kterou hraji někoho obohatila, povzbudila, nebo mu ukázala správnou cestu a nebo naopak? Má to smysl, když už není snad ani možné vymyslet v hudbě něco nového?

A pokračování zase někdy jindy.