fudgin Muž, 34 let / MMM - PhA - MoRokweng

     Po dost dlouhé odmlce na mém BZ Blogísku sem opět přidávám nějaká ta slova v určitém pořadí. Ani nevím, proč jsem tak dlouho žádný článek nepřidával, asi už jsem si zvykl zvracet své pocity ve zkratce jen na zeď Facebooku. Teď mám ale zážitek, který si (podle mě) zaslouží delší prostor. Tak tedy píšu.
     Začátkem května jsem normálně brouzdal na FB a uviděl příspěvek od Tomáše Holého, kde v názvu stálo: "Janek Ledecký pořádá konkurz na bubeníka". Byl jsem zvědavej a rozklinul to. Kdo by si chtěl ten článek přečíst, určitě ho tam ještě někde najde. Dozvěděl jsem se tam, že bandu Janka Ledeckého schází bubeník..bla bla bla..kdo si myslí, že umí hrát pop, ať pošle životopis, videoukázku svojí hry a nějakej hemz o sobě do 5.5. na mail agentury, která to má pod kontrolou. Bylo, myslím, 2.5., tak si přemýšlím, že ještě není pozdě, tak tam napíšu, ztratit nemůžu nic.
     Video jsem natočil na mobil v ZUŠce, bylo to jen minutový sólíčko. Přidal jsem k tomu i ucelený strukturovaný životopis...ne, kecám..už ani nevím, kde ho mám, hlavně asi bude tak šíleně neaktuální, že bych ho musel dlouze předělávat. Takže jsem se na něj vykašlal a místo životopisu poslal krátký motivační dopis. Nebo nevím, jestli byl motivační, ale prostě to byl krátký text, kde jsem se sám sebe snažil shrnout do 3 odstavců. Povedlo se. Tyhle 2 věci jsem odeslal na určený mail 6.5. v 0:10. Takže pozdě. Doufal jsem, že to budou brát s rezervou, s jakou jsem to bral já. Přecejen se jednalo o konkurz na bubeníka a ne na raketového inženýra nebo ředitele zeměkoule. Bylo odesláno, život šel dál.
     Chodil jsem do práce, zkoušel sám se sebou ve zkušebně, jezdil do Phy. Ve čtvrtek ráno, čili o 2 dny později, se vzbudím, kouknu na mail a svítí tam na mě odpověď. Něco ve smyslu: "Milý bubeníku, Jankovi se líbíš, tady jsou materiály k nazkoušení, v neděli si s ním půjdeš zahrát." V ten moment mě polilo štěstí a hrůza. Štěstí, protože se moje hra líbí někomu tak slavnýmu jako je Janek Ledecký, a hrůza, protože jsem se musel naučit během 3 dnů 8 věcí, ze kterých si Janek v neděli může libovolně vybrat, abych si ji s ním zahrál. Hlavně mě v pátek a v sobotu čekaly koncerty s In Touch po boku Reng'd'Beng ve Frýdlantu a Hořicích, takže prostor pro zkoušení byl do jisté míry omezen. Nevadí, bude to výzva a úrev v jednom. V pátek jsem zkoušel, než jsem vyrazil do Frýdlantu, cestou jsem v autě poslouchal svěřené materiály do zblbnutí. V pohodě jsme s klukama odehráli Frýdlant, předposlední zastávku naší tour s Reng'd'Beng. Snažil jsem se vyjet brzy domů, ale stejně jsem dojel až v půl třetí ráno. Společníka mi na cestě domů dělaly pecky Janka Ledeckého. V sobotu jsem prospal dopoledne a po obědě vyrazil do zkušebny . Strávil jsem tam cca 6 hodin nazkušováním repertoáru 8mi songů. Večer zase na koncert, ale tentokrát mě žádná dlouhá cesta nečekala, protože jsme hráli na Doubravě kousíček od Hořic. Po "Pěkném, pěkném" odpoledni ve zkušebně jsem jel za klukama zakončit skvělou tour s jičínskými Reng'd'Beng. Masakrózní koncert, spousta kamarádů, spousta dobré muziky sbalené na cesty. Opět se mi nepodařilo vyjet před půlnoci, ba ani před 1:00, jak jsem si sám sobě předsevzal, abych v neděli nebyl zombie. Nevadí. Je neděle, vstávám v 9:30, ve zkušebně jsem v 10:07. Snažím se naučit to, co ještě pořádně neumím, a do Prahy vyjíždím v 11:16. Můj čas měl přijít ve 14:15. Cestu stíhám na pohodu, panika však roste se zkracujím se časem, který mi zbýval do mých 15 minut "slávy".
     Stavil jsem se na bytě, dostal pusu pro štěstí od Sabči a vyrazil směr velkosklad Kytary.cz v Modřanech, kde se všechno odehrávalo. Pořád jsem si hledal důvody, proč bych tam neměl jezdit, ale pokaždé jsem je zapudil. Nejsem přece vzdávač výzev..nebo si to aspoň o sobě myslím.
     Jsem na místě ve 14:05. Od 3 bubeníků, kteří ještě čekali přede mnou, dostávám info o tom, jak to tam vlastně probíhá. Na přestavbu je libovolný čas, hrajou se vždycky 3 pecky a některý ještě ani ne do konce, třeba jen do půlky. Navíc si i uchazeč mohl říct jednu, kterou si chce zahrát. Paráda. Kámen na srdci se mi posunul kousíček směrem k jeho okraji, nicméně tam ležel stále. Nervozita byla, ale už to bylo trochu lepší, když jsem pracoval s větším množstvím informací. Natahal jsem si cajky a u toho poslouchal ostaní uchazeče. Podlě mě to tam poslali jako kráva. V prvních vteřinách trochu křečovitý, to je jasný, ale když se situace ustálila, pohodově sfoukli každej song, kterej rozehráli. Už jsem se chtěl otáčet na patě, sbalit cajky zase do auta a jet domů s popelem na hlavě. Zase jsem myšlenku vzdát to vykopal z hlavy.
     Přišel můj čas. Podali jsme si s Jankem ruce, poklábosili o tom, odkud jsem a jak se mám, a šel jsem si přestavět set ku obrazu svému. Janek s basákem Mendesem šli na zdravotní cigáro, takže jsem měl spoustu času si to všechno pěkně nastavit. Nervozita mě opustila, když jsem viděl, jak příjemně tam jsou všichni naladění. Atmosféra byla parádní. Šlo se hrát. "Kurva, já jdu fakt hrát s Jankem Ledeckým!", honilo se mi hlavou. Byl jsem tázán, jaký song si chci zahrát jako první. Cover od Beatles Come Together, odvětil jsem. Intro na kytaru, bicí nejdřív jednou hajtku s kopákem. První crash, nervozita je zcela pryč. Pokračuje sloka..brnk, brnk..sólo..stoptime..brnk brnk..stoptime..všechno vychází podle představ. Dohrajeme to celý. Janek stroze procedí "Good", basák Mendes se na mě zubí, vokalistky na mě pokukují z přilehlého gauče. Sám pro sebe si říkám: "První dojem jsi udělal dobrej, teď to neposer!". Janek se mě ptá, jestli správně tipnu tempo u "Budu všechno". Říkám ano. Ještě abych ho netipnul, když jsem ten song slyšel za posledních 48h asi 30x. Úvod na kytaru, triolový break, tempo sedí, rosanne shufle ve sloce, proč ne?! Ve stoptimu protáčím paličku. Odehrajeme to asi do 3/4, Janek to pak kácí se slovy "Dobrý, to stačí." Zase se mě ptá, kterou písničku chci hrát. Mendes se na mě pořád zubí. Říkám mu, že bych si s nimi chtěl zahrát Pěkná, pěkná. Jdeme na to. Intro na kytaru (,který je skoro všude, mimochodem), pomalá pohodička, sidestick ve sloce, stoptimy na "Pěkná, pěkná, pěkná". Crashe řežu, že to muselo vedle stojícím vokalistkám trhat prdele. No co, nemají tam stát :) Všechno jsem to tam dal přesně jak prdel na hrnec, tempo jsem si pořád hlídal. Dohrajeme to do konce. Je to za mnou. Mendes se na mě pořád směje, Janek říká zase "Dobrý, fakt dobrý". Tak to asi bylo dobrý.
     Začínám si balit činely, pedál..Najednou za mnou přijde Janek a prosí mě, abych ještě chvíli zůstal, protože mají přijít ještě fotografové z novin, aby to všechno zdokumentovali a jelikož jsem tam byl poslední bubeník uchazeč, vyfotí tam na stagi celou kapelu včetně mě. TAK JO! Stejně nemám na programu žádný důležitý pracovní oběd, tak tam ty činely a pedál dávám zase zpátky. Čekám pak asi 20 minut, mezitím klábosím s jednou holčinou z Kytar.cz, která tam byla celý den jako dohled. Fotografové dorazili a chtěli abychom zahráli ještě aspoň jeden song, aby nás mohli zabrat v akci. Janek navrhuje Volám SOS, což je song, který jsem uměl ze všech nejmíň. V jedný pasáži je tam hodně prostoru pro bubenický honění a to jsem neměl tak úplně vymyšlený. Fotografové si nás naštelovali a šlo se na věc. Zase intro na kytaru, sloka, refrén, sloka, refrén a přišlo honění. Absolutní improvizace, ale ty krávo, vyšlo to. Hodně triol, ty působí dobře. Jednu pasáž, která tam je v originále tak napůl měkká naschvál přitvrdím crashováním ridu. Do vkusu jsem se evidentně trefil, všichni paříme a trochu to i přehráváme pro fotografy. Blesky klapaly zleva i zprava. Dohráli jsme to do konce. Tak teď už je to vážně za mnou.
     Ne, ještě není. Jeden fotograf dorazil až později, tak nás poprosil, jestli bychom ještě něco nezahráli. Janek přikyvuje a rozjíždí jam. Jamuju s Jankem Ledeckým a Davidem Mendesem! Trvá to asi 2 minuty. Zase nějaký triolky a akcenty, abych se blejsknul :D Pak už jen ticho. Balím si věci. Mendes se na mě celý jam pořád zubil. Skvělej doživotní zážitek! Janek mi poděkuje, že jsem tam vydržel s nima tu dobu navíc.
Byl jsem zbrocený potem, určitě jsem smrděl, tak jsem se to balení cajků a jejich házení do auta snažil urychlit, abych si ten dobrý dojem, který jsem tam zanechal, nepokazil. Během balení jsem slyšel, jak fotograf zpovídá Janka na téma konkurz bubeníků. Janek vysvětloval, že se mu na ten konkurz ozvalo 116 bubeníků z nichž pozval 22. Dostavilo se jich 17. Soupeřil jsem tedy "jen" se 17ti skvělými bicmany. Polila mě radost, kámen, který byl dříve na srdci, už se válel někde na podlaze. Z tolika lidí si vybral mě, abych si s ním zahrál, myslel jsem si pro sebe. Byl jsem fakt šťasný.
    Po naházení cajků do auta, jsem se šel se všemi rozloučit. Nadálku tak kolektivně a nevlézavě říkám: "Děkuji, že jsem si s vámi mohl zahrát, mějte se fajn a na shledanou." Všichni mi pozdrav na shledanou vrací, už se chystám k odchodu. Janek za mnou ještě volá: "Jo a Martine, pro tvou informaci, jsi mezi 3 bubeníkama, ze kterých si vyberu." Cože?? :D Snažím se nevyskočit radostí až do stropu. Mám husinu. Ještě jednou všem poděkuju a odcházím. Venku potkávám Mendese, který se zrovna vracel ze zdravotní cigarety. Podává mi ruku a lámanou češtinou mi říká, že to bylo super a že by byl rád, kdybychom se ještě potkali. POHODA! Nasedám do auta a s úsměvem od ucha k uchu odjíždím. Neskutečnej zážitek! Všechno prostě vyšlo přesně tak, jak mělo. Nevím, jestli bych na tom dnešním výkonu něco měnil. Nevím o ničem, co bych si teď s odstupem přál zahrát lépe. To se mi už dlouho nestalo.
     Touto dobou se už asi rozhoduje. Teď je má hlava plná myšlenek "Co by, kdyby..". Nevím, co bych dělal, kdyby si vybral mě. Vím jen, co bych dělal, kdyby si mě nevybral. Prostě bych šel dál se skvělým zážitkem v srdci. Zažít takovou věc se mi asi nepoštěstí každý den. Budu si této zkušenosti vážit a dlouho na ni vzpomínat. A taky o ní asi dost často vyprávět, tak se na to psychicky připravte :))

     Čím déle studuji v Praze, propadám smutku. Nejen proto, že trpím naprostým nedostatkem času a pomalu doutnám, ale jsou tu i jiné důvody. Postupem času jsem přišel o své vlastenectví o svůj pocit sounáležitosti s dalšími občany naší vlasti. Nebylo to tak, že jsem se jednoho rána vzbudil a zjistil, že je pryč. Byl to postupný proces, který odstartovalo právě mé studium v Praze.

Na gymnáziu, v Miletíně, v Hořicích..setkával jsem se s různými lidmi, zažíval různé věci..člověk si možná v tu chvíli neuvědomil, že to je jen zlomek toho, co nám může náš život v danou chvíli nabídnout. Bylo přirozené, že někdo "je kamarád" a někdo není, někdo se dobře učí, někdo propadá, někdo dělal tohleto, někdo támhleto. Vše bylo tak rozdílné, přece v něčem shodné. S čím větším počtem lidí jsem přišel do styku, začínal jsem sledovat určitou podobnost. Nemůžu říci, že následující tvrzení platí na 100%. Je to jen můj názor, za nějž můžu být bičován. Češi, až na vyjímky, nejsou dobří lidé.

Každá státní nátura si prošla určitým vývojem. Moc moudrých knih, kde by se zrcadlilo chování našeho národa, jsem nečetl, takže fakt, o která mohu svoje tvrzení opřít, je pomálu. Něco jsem však vypozoroval. Bylo tady pár tvrzení, která se snad jako taková klišé připomínala. Jako bychom si něco nalhávali, o trochu více naoko pozvedali ducha, krmili vlastní  ješitnost, vyživovali pocit, že jsme něčím typičtí a vynikáme tím nad druhé. Že stojí za to narodit se Čechem. Ale kdeže! Právě takovým "Co Čech, to muzikant" nebo "Zlaté české ručičky" dávno odzvonilo. Už fakt, že jsme toto dělali, o nás něco říká. Já bych ale jmenoval tvrzení jiná.

Češi jsou svině. Chtěli by jen brát, neustále jen přijímat výhody, slevy, úlevy. Chamtivost posedla náš národ. Chceme se mít lépe než jiní. Důvod? Není..možná už jen ten samotný pocit, že jsou o lepší než jiní je uspokojuje. A na oplátku něco dát? To ne..to už odmítají..Příklad: 30 Kč u lékaře, ani náhodou..zdraví má být zadarmo..ale kdeže! Chápu, že zdravotnictví nesmí být výsada bohatých, ale něco do systému zkrátka dávat musíme. Ke všemu jsou potřeba peníze.

Češi jsou neustále nespokojení. Další rok se máme vždy o něco hůř než rok minulý. Neustále kňouráme, že se nám něco nelíbí. Politika, fotbal, zdražování. Vždy víme u piva, co udělat, aby se situace změnila, ale skutek utek. Proč taky, radši si zapnem televizi NOVA a zapijem to českým pivem, jež je nejlepší na světě (samozřejmě jen podle našeho mínění).

Češi jsou permanentně přednasraní a čekají, že se jejich život změní jakoby mávnutím kouzelného proutku. Přeji vám jet po ránu v Praze v MHD. To je pohled. Lidé všech věkových skupin, sedí jako solné sloupy. A jejich výraz snad nejde ani popsat. Prázdnota, znechucení, zadumání, snad i bolest, beznaděj. Všichni jako napovel. Jako kdyby někdo zavelel, všichni teď bez rozdílu budete jako u mučení. To je ten život opravdu tak hrozný?

Češi jsou hloupí. Samozřejmě jsou tu vyjímky, je tu také i hromada lidí, kteří sedí na správných místech, jsou tu lidé, kteří si svoji pozici tvrdě vypracovali díky svým dovednostem. Ale s čím  větším počtem lidí přicházím do styku, vidím, že obyčejný Čech je intelektuálně líný, impotentní.."Jen přečíst BLESK nebo REFLEX a už vím přesně to, co potřebuji vědět, a přes tyto informace nejede vlak. Vůbec by mě nenapadlo, že by to někdo mohl psát neobjektivně a zcela tendenčně. To, co čte většina, to je pravdivé." Ale kdeže.

Češi závidí. Kamarádi si závidí holky, auta, peníze, televize, mobily, domy, vlasy, práce, penisy, dovolené, kamarády.. Kamarádky si závidí kluky, peníze, prsa, nohy, vlasy, nehty, auta, atd. Závidí si zkrátka všechno a všude, nesnesou cizí úspěch. Nedokáží se vyrovnat s tím, že je někdo lepší než oni..a tak, když ho aspoň nemohou dohonit či překonat, pomlouvají ho a šíří lži za jeho zády. "Stejně k tomu všemu přišel podvodem! Krade! Mu to platí tatínek, že jo! Má zlatej nočník u prdele! Je s ním jenom ze soucitu!"..Ale kdeže..

Chápu, že každý národ má svůj svéráz. Někde je zvykem po jídle krkat. Někde se jedí psi. Někde chodí muži oblečení jako ženy. Ale tohle všechno bych snesl a vyměnil za život vedle neurotických, závistivých, na pohled vyhaslých, stádních, věčně nespokojených Čechů. Jde žít rozhodně jinak a zatím mám dost času na výběr a na změnu. Vždy tady sice budu mít to své "Doma", mám v sobě zakotvený pocit, že tady jsem doma a tenhle způsob života, tahle společnost mi byla předurčena tím, že jsem se do tohoto místa a času narodil, ale naštěstí se mohu rozhodnout, zda-li v ní chci žít.

V ČR ses už narodil, tak v ní budeš žít...ale kdeže..

Po delší odmlce se opět hlásím s novou zprávou ve svém emoblogísku a tentokrát to nebude žádný emo záznam nevšedních událostí z našeho hlavního města, ale jen velice velice velice pozitivní ohlédnutí přes rameno za naším aktuálně posledním morokoncertem, jež se uskutečnil v pěkně zařízeném Rakovnickém klubo-baru jménem Bar Jamka.

Mno, kde bych začal, asi rovnou u čtvrteční předkoncertní zkoušky. A proč ji tady zmiňuji?! Protože byla hrozná. Fakt jsme nehráli dlouhou dobu, bylo to znát, já konkrétně jsem nezahrál nic dobře. Něco moc rychle, něco moc pomalu, jak kdybych měl běhavku nebo naopak knedlíky k vobědu,  dohromady to dalo dokonale nepřesný výkon. Hm, tak to jsem si říkal, že ten koncert v Rakovníku před uličníkama z Mara Jade radši snad ani hrát nechci. Hrát jako kripl, to můžu i ve zkušebně a nemusí mě u toho nikdo pozorovat. Ale tak co, jednou se to dohodlo, můžeme zahrát třeba líp, utěšoval jsem se, ale moc jsem v to nevěřil. V pátek se mělo vyjet v brzkých odpoledních hodinách. Dorazil jsem do garáže jako první, sbalil jsem si bicí, s klasickým zpožděním 15-20ti minut dorazil Hugo, s omluvou, která vlastně nebyla omluvou jako takovou, ale jen zdůraznění jaký je sklerotik, že se pro něco musel 3x ještě otočit..pche..no nic, naložili jsme auto, přijel Milda a jelo se směr Praha.

Tam jsme nabrali Wes a dále svištěli po dálnici směrem na Rakovník. Když jsme přejeli úvodní ceduli „Vítejte v Rakovníku“, hned jsme se pro jistotu ztratili, i když jsme měli přesnou polohu klubu. No, nakonec jsme to našli a vešli dovnitř. Jednalo se o docela velký prostor. Stage byla velká a hluboká, parket před ní takřka obrovský, rozlehlý. Bar, posezení, koberce, osvětlení, apec, to vše vykazovalo známky pracovního mládí, rozuměj, všechno jako ze škatulky, všechno jako nové, což je pro kluby, ve kterých jsme zatím hráli, docela atypické, respektive na takové zázemí nenarážíme každý koncert. Backstage byla taky obří, všechny věci, kdyby mohly, by se tam vešly ještě 3x, a ještě jako třešničku na dortu jsme je vozili z auta výtahem, což se stává po hříchu taky docela nečasto. Po příjemném seznámení s majitelem a s provozním klubu, jsme vytahali věci na stage, postavili, nazvučili a čekali na povel, až budeme moci začít hrát. Bohužel přišlo žalostně málo lidí, nechápu to. Ne, že bych se zlobil z důvodu, který by zněl: „Hej, vole, proč jako na nás nikdo nepřišel, když tu hrajeme, vole?!“ Spíš z důvodu: „Hej, to je dobrej klub, ty vole, zvuk hustej, vstupný malý, chlast skoro zadarmo (a v mnoha případech skutečně zadarmo), tak proč tu, kčertu, je tak málo lidí?!“ Bylo nám řečeno, že lidi se tam ještě nenaučili chodit, protože účinkování tohoto klubu je dost krátké. Budiž to útěchou a odrazem pro další období, kdy by měl ten klub praskat ve švech. To bych si moc přál. Takových klubů s takovým vedením se totiž moc nevidí.

Přišel povel z režie a my jsme měli začít hrát. Milda s Hugem si vzali klasické převleky, já se v převlecích poslední dobou moc nevyžívám, ale chystám se to napravit. Intro, Svár, 7Ran, a hele, mě se hraje docela v pohodě. Dal jsem si 3 píva, náladička, hmmmmm, tak si to užiju. A myslím, že jsme si to užili všichni. 100%ní obrat oproti čtvrtku, to jsem fakt nečekal..nakonec z toho vyšel jeden z těch lepších špeků, který je Moro schopný nabídnout :D

Po nás se otevřel prostor pro kluky z Candy Meatworks. Já je do té doby vůbec neznal a vůbec jsem nevěděl, jaký styl hrají, kdo zpívá, jestli jsou šikovný, prostě nic. No, po prvních minutách jejich setu mě spolehlivě přesvědčili o tom, že šikovný jsou, všichni 3 a to hodně. Hudba plná nezvyklých obratů, krásně smutných melodií, ujetých rytmů, instrumentálního umu a přesnosti, tak bych asi zevrubně, ušima a slovy hudebního vidláka charakterizoval jejich výkon. Hoj a navíc takovou basu, na který tahle skupina hodně staví, jsem dlouho na vlastní oči na koncertě neviděl. Tomáš je bůh a sázel to tam prostě jako svině a nepřestanu to tvrdit, i kdyby se červenal sebevíc. Vlastně si pokládám otázku, jestli jsem něco lepšího naživo vůbec viděl?! Když utichly zbraně, sbalili jsme zbytek věcí do backstage, dostali jsme pár piv, přiletělo i pár panáků, to vše pozornost od pana majitele, který byl s hudební produkcí, podle mého, nadmíru spokojen. Neustále nás všechny plácal po ramenou a nenechal si zkazit náladu ani tím, že se na tak pěkný hudební večer nedostavilo dost lidí. Já bych si ji tím nejspíš zkazit nechal, klobouk dolů.

Celý večer jsme, asi ve 2 ráno, zakončili půlhodinovou procházkou po Rakovníku směrem ke Kájovu domu, kde jsme měli přečkat noc. Rakovník není vůbec ošklivé město, poslyšte, někdy bych se tam stavil znovu A noc u Káji?! Pohoda! Přátelsky a velkoryse nás pohostil vším, co měl, pokoj byl útulný, matrace měkké stejně jako jeho píseň, kterou nám zapěl v doprovodu s kytarou, než jsme vysílením, zachumlaní ve spacácích, upadli do slastného spánku. Ráno jsme se probudili už bez Káji, který musel brzy ráno, ještě za tmy, ujíždět do práce. Došli jsme zpět do Baru Jamka, kde jsme dostali na rozloučenou džus, entusiasmus a sprchu jouků od neúnavného (a stále ještě opilého) Martínka, který nejenže byl tak akční a udělal během našeho vystoupení povedená videa, ale také nám pomohl naskládat bagáž do auta a když jsme odjížděli, klanil se nám tak, až si málem obtisknul čerstvě nasněžený sníh na čelo. Neuvěřitelné!

Vyjeli jsme tedy do nádherného slunného dne směrem k domovu. Noční vánice proměnila tamní kraj skoro ve výjev z Ladovské ilustrace, silnice přesto zůstala suchá a bezpečná. Cesta ubíhala a já si pomýšlel, že kdybych byl takový blbec a nechtěl tady zahrát koncert, jen protože to den před nesedlo, o tohle všechno bych přišel. Myslím, že ten den byl naprosto famózní a dlouho, alespoň pro mě, nebude k překonání. Rakovník, konkrétně Bar Jamka se mi vryl do paměti velice tučně, kurzívou a podtrženě...oooooosoooooooom !!!!!