Podobné kapely
Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.
První CD Dáši Vokaté
rok vydání: 2000
Dáša Vokatá folk-rock / Vysočina
Playlist kapely
Členové skupiny
Kontakty a odkazy
Dodatečné info
Stálí členové doprovodné kapely:
Jiří Stuchlík - sólo kytara
Zdeněk Stuchlík - basová kytara
- bubeník se toho času hledá
Dáša Vokatá - Bojovníci snů
| 1. Čekání na milého 2. Bojovník snů 3. Není už kdo mě líbá 4. Vysočina 5. Anastáz Opasek 6. Děkuji s Karlem Krylů 7. Zdeněk Adamec 8. Ostravská 9. Veselka 10. Žáby 11. Čuňas 12. Cetky 13. Půjdu za tebou 14. A já jsem byla šťastná |
Dáša Vokatá jak ji znáte nejlépe – sama s akustickou kytarou a sytým, naléhavým hlasem. Nahrála čtrnáct skladeb, které ji představují v širokém spektru – od milostných písní, přes jemné vyznání víry až po silné příběhy jejích
„bojovníků“. Bojovníci snů není náhodně vybraným názvem – Dáša Vokatá je i při své ženskosti a životních zkušenostech věčným bojovníkem proti nespravedlnostem tohoto světa. A o tom zejména jsou její písně.
CD obsahuje sleevnote jejího životní druha, souputníka a bojovníka snů Magora a jako videobonus jsou uvedeny 4 písně k přehrání na PC – tři z emigrace (m.j. s Karlem Krylem, Sváťou Karáskem a Čárlí Soukupem) a poslední je natočena
v Prostředním vydří v letošním roce.
Křtilo se v sobotu 23.8. na trutnovském festivalu a kmotrem se stal jeden z nejvýznamnějších bojovníků snů - pan prezident Václav Havel (viz foto Tomkiho Němce v sekci "o desce").
Cd lze koupit na stránkách vydavatele: www.guerilla.cz
Recenze:
A2 1/2009
Dáša Vokatá patří k zásadním postavám českého undergroundu. Mimo něj je však těžké chápat její výjimečnou pozici, kterási značné míry stojí na mimohudebních
kvalitách. Sílu pevné, ale komplikované osobnosti plné života je navíc těžké zachytit do sledu nul a jedniček. Její styl zpěvu a způsob artikulace na každému konvenuje, obzvláště když interpretka bývá s intonací občas na štíru. I její repertoár je
nevyrovnaný, navíc řada jejích písní je obrácená jen dovnitř komunity, kterou ve své tvorbě reflektuje. I nové album ukazuje, jak bytostně je spjata s tímto pomalu mizejícím světem. Bojovníci snů nesporně patří k jejím nejzdařilejším nahrávkám.
Vokatou se podařilo usměrnit, aniž by ji to svazovalo, a tak je z alba cítit její síla. Album poodhaluje složitou osobnost autorky, která sice zpívá pajána na opata Anastázie Opaska, lidská přirozenost jí však není cizí a radosti života si neodříká.
Když zpívá „zlaté náramky já nechci, nesnáším cetky všech bab, na mém těle ať s elejská pořádný chlap“, dobří ví, co říká. To dokazuje i verš z Veselky: „Karásek nám káže, že láska hříchy maže“. Vokatá je možná nekonzistentní, ale rozhodně
upřímná. Album též ukazuje, jak široké jsou její inspirační zdroje. Karel Kryl, ale také tuzemský folklor, zejména písně o vojákování, cikánské melodie či život v Ostravě a tamní nářečí.
Alex Švamberk
ROCK & POP XI/2008
Některých lidských bytostech stačí napsat, že jsou opravdové, protože o tom svědčí jejich činy i výpovědi. Druhé tuzemské album Dáši Vokaté (nepočítáme-li
exilovou nahrávku pro Šafrán), písničkářské ikony „původního“ undergroundu, chartistky, či prostě ženy s kupou životních zkušeností, se vzpouzí samozvanému hodnocení. Ať už se Vokatá v textech obrací na dávné kamarády Karla Kryla či Anastázie
Opaska, nebo se věnuje ohlasům lidovek, poselství znamen8 víc než písně samotné. Některé texty asi nejsou pochopitelné mimo undergroundovou komunitu, melodie dýchnou naivismem, ale kampak s recenzí a opravdovost.
Tomáš S. Polívka
www.freemusic.cz, 9.11.2008
Dáša Vokatá, písničkářka, která podstatnou část svého života prožila v rakouském exilu, vydala v srpnu své třetí album. Čtrnáctipísňová novinka dostala jméno Bojovníci snů a vyšla na lounské značce Guerilla Records, azylu českého
undergroundu.
Dáša Vokatá stála a nejspíš i vždy bude stát mimo hlavní proud folkových písničkářů. Její tvář mezi ty protěžované nikdy patřit nebude, její písně si najdou omezené množství věrných. Věřím ale, že komerční
ohodnocení svých aktivit rozhodně nestaví na první místo. Jsou lidé, kteří zkrátka hrát a zpívat ke svému životu potřebují, a to bez ohledu na míru ovací, jakou sklízejí. Dáša Vokatá je bezesporu jednou z nich.
Netvrdím, že jsem se z jejího teprve třetího alba za její dlouhou „kariéru“ posadil na zadek. Znám spoustu hudebně inovativnějších záležitostí čerpající z akustického písničkářství. Nečekám, že Dáša Vokatá bude po vzoru postarší anglická písničkářky
Vashti Bunyan celá říčná po spolupráci s elektroniky a experimentátory. Tohle se tu moc nenosí. Na předchozím eponymním albu z roku 2000 si ostatně spolupráci s jinými hudebníky vyzkoušela a podle všeho jí tahle poloha nesedla.
Na Bojovnících snů se vrátila k prověřenému modelu „já, moje kytara a vlastní písničky“. V téhle poloze, bez aranžérských kejklí se cítí nejlíp. Kytara v jejích rukou má své limity, nestaví se na odiv, slouží základní beglajtovou prací
zpěvným melodiím a především textům. Právě texty, které Dáša Vokatá sděluje příjemně sytým civilním hlasem, jsou nejdůležitější součástí alba. Potvrzují výlučnost a zároveň i jakousi vyděděnost na tuzemské hudební scéně. Texty plné přírodní a milostné
lyriky, víry i odkazů na přátele z undergroundu a exilu. Mnohé z nich čerpají z folklórního dědictví, některé jsou natolik osobní, že se jejich zdánlivou naivitu neodvažuji kritizovat.
Jako by Dáša Vokatá ani nepatřila do této překotné a agresivní doby. Na tuzemské scéně působí jako jakýsi ženský protějšek Dona Quijota. Přesto, zkuste se zastavit, vykašlat se na trendy a módní styly a poslechnout si jednu upřímnou a sympaticky
anachronickou desku, jež má ale potenciál něco podstatného vyslovit.
Pavel FFF Sajfert
P.S. Osobně mě ale stejně nejvíc baví klipová stopa, která z větší části dokumentuje Dášu Vokatou před dvaceti lety. Výjimkou je aktuální lyrická poklona Vysočině v níž se mihne i guru českého undergroundu Ivan „Magor“ Jirous. Oproti současnosti má Dáša Vokatá na archivních snímcích z konce osmdesátých let celkem logicky více energie a její hlas nezapře vlivy gospelu a blues. Vedle ní si z amatérských záběrů připomenete Karla Kryla, Svatopluka Karáska nebo Charlieho Soukupa.
M-Guide
Přestože se Dáša Vokatá píše své písně již skutečně hodně dlouho, Bojovníci snů je její teprve třetí album, a první, které vychází u nás. Vokatá neoslňuje hráčskou virtuozitou, v jejím případě to však není ke škodě, jednoduchý kytarový doprovod si
dobře rozumí s jejími texty, nevadí ani civilní zpěv. Naopak, nucení se do nějakého okázalého prožívání by vše posunulo do šarže, Vokaté jistě nebytostné. O čem zpívá? Při poslechu se vyloupnou základní témata: je jimi především láska a její upřímná
vyznání, je jimi i víra, nestavěná na odiv. Zajímavé je zařazení písní, věnovaných konkrétním osobám: Karlu Krylovi, opatu Anastázi Opaskovi, Zdeňkovi Adamcovi a Čuňasovi. A samozřejmě, byť není jmenován, Martinu Jirousovi. „Asi to byla chyba, už není kdo
mě líbá,“ zpívá Dáša Vokatá v písničce Není už kdo mě líbá. Jistě to ale není pravda, a přejme jí, aby také již nikdy nebyla.
Zlatý hřeb: Cetky
Zní to: jako jedna hodně upřímná ženská
Josef Rauvolf (Instinkt)
|
||||||||||||||||||||||||||||||
Nedoceněná postava československého undergroundu sedmdesátých let, aktivistka Charty 77, pracovitá exulantka, čehož si společným vystoupením všiml Karel Kryl, věčně hledající a nacházející písničkářka, která v rodné zemi znovu získala oporu ve spřízněné duši Magora Jirouse. Na nové desce se kromě jiného představuje i v duetu s Milanem Schelingerem, Klíny.
Nesporně jsme přišli o mnoho, když nás opouštěli ti, s nimiž jsme žili ve společenství a kterým jsme naslouchali.
Lze se jen ztišeně radovat z toho, že to byla ztráta dočasná. Nynií si mohou Dášu Vokatou konečně poslechnout ti,kteří ji v sedmdesátých letech neznali nebo znát nemohli.
Do postmortality posunutá naděje Dáši Vokaté - "sejdem se stejně na hoře...kterou nám dal Bůh" se naplnila překvapivě už za našeho života. Dášina ryzí čeština zhuštěných obrazů a zjitřené smyslnosti možná pobytem venku ještě zvroucněla. Jestliže je něco
nedosažitelné, stává se naše touha naléhavější.
Nemá smysl snažit se posoudit, je-li možné něco napravit. Můžeme teď poslouchat, co jsme léta neslyšeli.
To není málo.
Jak kdysi napsal klasik v Invalidních sourizencích : "Je na světě něčeho víc, jestliže je to dobře napsáno
(já dodávám - a zazpíváno).Víc dobrého, protože zlého je tu jako vod."
IVAN MARTIN JIROUS
Bio a historie
Dáša Vokatá (27.1.1954 v Karviné)
Telefon: +43 699 10766504
CZ: +420 607 816 306
e-mail: dasavokata@gmail.com
Životopis (krátká verze)
Samouk na kytaru, písníčky skládá od deseti let.Vystudovala střední průmyslovou chemickou školu v Ostravě. Ostravu opouští v polovině 70.let, snaží se nalézt životní orientaci ve společenství undergroundu.
Nějaký čas žije s Honzou a Květou Princovými v Rychnově u Děčína.Tam poznává svého muže "Londýna", s nímž má dvě děti. V Rychnově žije do té, než je objekt - podobně jako jiná sídla undergroundových komunit - s rovnán Státní bezpečností se zemí.V roce
1977 podepisuje, stejně jako všichni z rychnovské komunity, Chartu 77.
Po zničení Rychnova žijí s Londýnem a dětmi jako bezdomovci, mj. u Jana Litomiského ve Vyskytné u Pelhřimova nebo u Olgy a Václava Havlových v Praze Dejvicích. V roce 1980, dohnána bezvýchodností situace, emigruje Dáša Vokatá do Rakouska. Účastní se
nejrůznějších exilových setkán, např. ve Frankenu, nejraději pak u opata Anastáze Opaska v benediktínském klášteře v Rohru (společně s Karlem Krylem). V roce 1984 nahrává Radio Svobodná Evropa v Mnichově Dáše Vokaté LP (vydal ŠAFRÁN 1985).I po
listopadovém převratu zůstává Dáša ve Vídni, kde je zaměstnaná v grafické rukodílně. Domov v Čechách našla v Prostředním Vydří u Ivana Martina Jirouse. Často tam jezdí, skládá nové písně a vystupujena celé řadě koncertů a festivalů v Čechách.
Životopis (dlouhá verze)
Dáša Vokatá, písničkářka, dosud známá spíše v okruhu příznivců undergroundu, ovšem s nepopiratelnými ambicemi oslovit i daleko širší publikum. V srpnu 2008 jí vyšla třetí nahrávka na CD Bojovníci snů. Vyrůstala a
umělecky se formovala v 60tých letech v ateistické Ostravě, což pro děvče posedlé básněmi, písničkami a malováním asi nebylo to nejpříhodnější místo. Ve chvíli, kdy mohla vystoupit z nejrůznějších školních besídek, soutěží v recitaci apod. a na regulérní
písničkářské scéně zažívat to, co její jen o pár let starší vrstevníci, přijely ruské tanky a bylo po všem. Poměry se začaly utužovat, až postihly – poprvé - tragicky i její rodiny. Dášin otec se v roce 1976 z pocitu bezvýchodnosti oběsil.
Hnána touhou po poznání, po svobodném nadechnutí v čím dál více normalizované společnosti vydala se Dáša s baohem a kytarou stopem „on the road“, což znamenalo přinejmenším alespoň pryč z Ostravy. Při své pouti shodou náhod narazila na manželé Princovy,
kteří tehdy začínali žít v undergroundové komuně v Rychnově u Děčína. To bylo přesně to, co Dáša hledala a co vyhovovalo jejímu nezkrotnému naturelu. Tam také zůstala, nalezla svého manžela Zdeňka „Londýna“ Vokatého a tam si začala plnit
sny o svobodném životě. To samozřejmě v „předchartovním“ roce nemohlo trvat dlouho a tak ve společnosti přátel a hudebníků z undergroundových skupin byla velmi brzo svědkem prvních perzekucí a po Silvestru 1976/77, kterého se účastnili samotní „strůjci“
Charty 77 a podepsání dokumentu většinou hostů baráku zažila pronáslodvání na vlastní kůži, které skončilo likvidací rychnovské usedlosti – objekt byl srovnán se zemí.
Začala jí další – a zdaleka ne poslední – doba opět „na cestě“. S manželem a dvěma malými dětmi střídala azyly u přátel,ale pro chartisty tady nebyla ani práce, ani bydlení. Tehdy se její písně začínají měnit v angažované protest-songy, v
kterých reflektovala jak realitu komunistického Československa, tak i naději, lásku a touhou po spravedlnosti, která ji provází po celý život.
Po marné snaze žít s přáteli v klidu alespoň na venkově, na samé periferii společnosti, vinou neustálé šikany StB se rozhoduje a s rodinou a dalšími disidenty opouští v roce 1980 rodnou zem. Díky politickému azylu, jež chartistům udělil rakouský kancléř
Brunko Kreisky volí Vídeň, kde zůstává až dodnes.
Její odchod – ztrátu jediné vnučky a dvou pravnoučat – neunesou ani její prarodiče, kteří si krátce po jejím odjezdu za „železnou oponu“ společně pustí plyn a tak první, co Dášu v nové vlasti čeká je úmrtní parte osob, které hluboce milovala a
obdivovala.
V Rakousku se aktivně zapojuje do života české menšiny, jezdí se svými písněmi po celé západní Evropě, s přáteli z undergroundu kočuje po kulturních setkáních. Vzhledem k tomu, že jsou rozeseti po celé západní Evropě, to není vůbec
jednoduché. Navíc se rozchází s manželem (rok po tom, co je církevně oddal opat Anastaz Opatek, obdobně se mu to „povedlo“ s Karlem Krylem, z čehož byl hodně smutný) a zbyla jí starost o obživu dvou dětí. Karel Kryl i arciopat Anastáz Opasek (který
ji v roce 1981 pokřtil a pořídil ji kytaru) se stávají jejími blízkými příteli a jsou jí stejnou oporou v emigraci, jako kdysi její přátelé z disentu doma.
Za pomoci Pavla Tigrida natáčí ve studiu Svobodné Evropy v Mnichově svou první LP desku Láska, která obsahuje její nejlepší písně, které napsala ještě v Čechách a v nichž se solidarizuje s útlakem přátel, nachází své kořeny a věčné téma
svých písní – lásku a naději.
Kryl pak vysílá písničky Dáši Vokaté z rádia Svobodná Evropa do Československa.
Revoluce v roce 1989 v ní okamžitě vznítí touhu vrátit se domů, ale nemá ani občanství (Československého byla zbavena a na rakouské nemá dostatek finančních prostředků), ani nechce z dětí, které mezitím přijaly Rakousko za svůj domov udělat „Auslandery“ v
Čechách a nemůže se vrátit tak rychle, jak by chtěla. Tohle čekání nevydrží její maminka, zlomená roky samoty a ztrátami nejbližších a v roce 1990 si vezme život – první Dášina cesta domů (občanství za ní zaplatil její dosavadní zaměstnavatel, aby u něj
zůstala pracovat i nadále) vede na matčin pohřeb (i v tom ji spojuje i společný osud s Karlem Krylem, ten také poprvé přijel do Čech pohřbít milovanou maminku). Poprvé na podiu doma vystupuje (společně s Karáskem a Soukupem) na prvním oficiálním ročníku
trutnovského festivalu v roce 1990.
Od té doby do Čech jezdí co možná nejvíce, navazuje vztah se známým básníkem, mluvčím undergroundu a politickým vězněm Ivanem „Magorem“ Jirousem, s kterým začíná společně žít, jednak na usedlosti v Prostředním Vydří („napůl cesty mezi
Prahou a Vídní“), jednak v Praze.
Hojně koncertuje a v roce 2000 vydává své CD, nazvané prostě Dáša Vokatá. Kolekce 14 skladeb, částečně obohacená muzikantskými hosty jí posléze svou koncepcí a zvukem, který jakoby překryl její syrový a vášnivý projev sice příliš neuspokojuje, ale
neustává ve svém hraní – a je jí jedno, jestli hraje pro pět lidí, anebo plný sál. Z uzavřeného ghetta českého undergroundu, ve kterém se setkala s osudovými lidmi a kam svou duší patří dodnes, ví, že není důležitý počet posluchačů a úspěch na podiu, ale
upřímnost a pravdivost vlastní tvorby. Sama vzpomíná na hraní v emigraci: My hráli po těch barácích a stodolách a byli štěstím úplně bez sebe, když jsme hráli třeba pro 200 Čechů, to pro nás byl úplně vrcholný zážitek. My předtím
vystupovali třeba pro 5 lidí. K Honzovi Litomiskému přijela na návštěvu Zdena Tominová a Jiří Němec a já hrála pro 3 posluchače. Zdena byla úplně nadšená a já zase byla šťastná, že jsem nadchla jednu ženskou. Jiří Němec to natočil na nějaký předpotopní
magnetofon Uran a tahle nemožná nahrávka pak kolovala mezi lidmi a to bylo všechno, co my mohli zažít. Takže my z undergroundu jsme se radovali, byli šťastni, že můžeme zpívat, bavit se a veselit“
Stále skládá nové písně, nachází další posluchače, její životní partner se v roce 2007 stává nositelem prestižní Seifertovy ceny a tak mimo sólových koncertů neúnavně pokračuje v objíždění i těch nejzapadlejších míst s pořadem, ve kterém Magor čte
svou poezii a Dáša Vokatá hraje na kytaru a zpívá. Zraje v ní nový repertoár, který se rozhodne po zkušenostech s předešlým nahráváním natočit jen sama se svou akustickou kytarou, tak se cítí nejjistější. V srpnu vydává svou třetí kolekci
písniček na CD, nazvanou Bojovníci snů. Na ní vzdává hold zejména svému dědečkovi s babičkou, o kterých pojednává titulní píseň. Ale CD je opět plné lidských příběhů (Zdeněk Adamec, arciopat Opasek, Karel Kryl, František „Čuňas“ Stárek…), nekonečného boje
o lepší svět a samozřejmě i lásky a naděje, že tento „boj“ se nakonec podaří…
Ostatně, jak v textu, který její CD doprovází, píše básník Ivan Jirous, že s jejími „bojovníky snů“ (kráceno): ji spojuje neústupnost a úsilí angažovat se nejenom pro sebe, nýbrž i pro bližní. Úsilí o to, abychom byli lepší a lépe žili. Ostatně: všimněte
si, že většina Dášiných písní-básní je o lásce. Což je něco jiného, čím můžeme náš svět zlepšovat? A snad i zlepšit?
Není bez jisté symboliky, že pokřtít toto CD se uvolil Václav Havel. A na trutnovském festivalu v sobotu 24. srpna 2008, kde CD Bojovníci snů poprvé spatřilo světlo světa, tak skutečně učinil. Že u toho asistovali staří
přátelé z undergroundu jistě není třeba dodávat.
www.guerilla.cz
