Díky všem, co dorazili na naší závěrečnou show! Přes deset let existence, téměř dvě stě padesát koncertů, dvě dema, několikery účasti na kompilacích, dva samostatný sedmipalce, CD i MCD, CD split, 7" EP split, finální album a nekonečno srandy
usnadňující život! Nový přátelství započaty, starý přátelství nerezavějící. Vás všech si vážíme! Nový příběhy musejí být rozepsány, další cesty musejí být prošlapány a zdi zbořeny (a my zbořeni?)! Ještě jednou díky moc všem! Jak kdysi pravil náš moudrý
kamarád Honza Papež: "Zemiku, končim!"
Držte se!
S láskou,
Váš CIRGUZ
Znal jsem jeden hlas,
který byl pro mě hlas
a ještě něco mnohem víc.
Zněl všedně, já však dodnes vím,
že chtěl jsem vždycky zpívat s ním
a snažil jsem se chápat, co chce říct.
Ten zpěvák, jenž už leží v hrobě,
byl z nejslavnějších ve své době,
každý jeho jméno znal a kdekdo tvrdil, že je král.
Dnes už dávno v zapomnění pad,
vždyť takový je věcí řád.
Však já se prvně přestal smát
v ten den, kdy vstoupil král.
On dál hrál jen pro prázdný sál
a zpíval, že vždy míval všechno,
co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
jenom opuštěných písní se bál,
opuštěných písní se bál.
Osmnáct nám bylo let,
my mysleli, že známe svět
a zatím svět nás nechtěl znát.
My věřili jsme v rock'n'roll
a jenom on byl pro nás vzor
a ten, kdo netančil, musel zpívat nebo hrát.
My nevěděli, kdo byl Proust
a jak dlouho musí cedr růst a kde je Velký vůz,
ale každý znal rhythm and blues.
Byli jsme velký indiánský kmen
a on byl náčelníkem v něm,
ale z toho všeho zbyl jen sen
v ten den, kdy vstoupil král.
On dál hrál ...
A potom každý na svou vlastní pěst
se brodil blátem velkoměst
a hledal svojí vlastní tvář.
A když jsme si znovu dali sraz,
měl leckdo z nás už šedý vlas
a kdejaký ten idol ztratil zář.
A leckdo z nás už začal pít
a někdo měl už navždy klid
a jiný už se vzdal, jenom ta hudba hrála dál.
Však na sedadla sedal prach
a z opony čpěl plísně pach
a všude vládl divný strach
v ten den, kdy vstoupil král.
On dál hrál ...
Pak každý z nás svou roli hrál,
někdo víc dával, jiný bral,
ale nikdo nechtěl spokojit se s málem.
A každý zkoušel jinou lest
v té generaci velkých gest,
aby jako on byl jednou rock'n'rollu králem.
A v divadle už čekal dav,
pět tisíc těl a dvacet hlav,
když náhle došla zpráva, že král se trůnu vzdává.
A jako když příval řeky strhne břeh,
tak najednou měl každý spěch,
jen hudbě náhle došel dech
v ten den, kdy vstoupil král.
On dál hrál ...
Světla začla rudě žhnout,
pak vůbec zhasla, došel proud
zdálo se, že svět se stmívá.
A každý, kdo zůstal, jaksi ztich,
jen zcela vzadu někdo kých,
když v tom zaslechli jsme, že kdosi tiše zpívá.
Pak zazněl gong a vešel král,
svým podpatkem všem rytmus dal
a kdo neznal ten beat, ten mohl klidně domů jít.
My nevěděli, když začal hrát,
zda máme plakat, či se smát,
ale na duši nám padl chlad
v ten den, kdy vstoupil král.
On dál hrál ...
Na pozdrav nám všem krátce kýv
a řek: vše je jiné, nežli dřív,
ale nač se proto vzdávat.
My všichni ušli svůj snad díl
a cesta je lepší, nežli cíl
a rock'n'roll je větší, nežli sláva.
Pak dveře klaply, ztichnul sál,
jen kdosi řek: ať žije král
a všichni začli zpívat, už nebylo, co skrývat.
A zmizel sníh a zmizel mráz
a zmizel prostor, zmizel čas
a my všichni náhle našli hlas
v ten den, kdy vstoupil král.
On dál hrál jen pro prázdný sál
a zpíval, že vždy míval všechno,
co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
jenom opuštěných písní se bál.
