21. a 22. června. Strašidelnej víkend
Ještě před prázdninama nás čekal hororový víkend. V pátek Strašecí, v sobotu Netvořice. Takový malý festiválky. V něčem podobné, v něčem úplně jiné.
21. června Novostrašecký dvorek
Novostrašecký dvorek je festival, který vždycky před koncem školního roku organizuje ZUŠka tohohle pětitisícového příprdelí vedle naší okresní řitě. Mívá takovou nevyváženou dramaturgii, která mimo jiné umožňuje, že čas od času tam dostaneme pozvánku. Samozřejmě ještě víc za pozvánky vděčíme tomu, že Petr s Honzou propůjčujou svoje saxofonové a trumpetové síly jazzrockovému NS Bandu, kterému šéfuje duše Novostrašeckého dvorku Zdeněk Frolík.
Frolík Zdenda a náš Venda před hudebkou
Hráli jsme poměrně brzo, po bandu barda Frant. Šity. Moc příjemnej tanečňáček, mrs. Šitová vcelku hezky dávala hity od Vlastičky Průchový a Evičky Olmerový, se zajímavě vyzrálým vibrátem v hlase. Za pódiem čněla k nebi věžička, kterou má ZUŠka nad hlavním vchodem, čučel jsem na ni a říkal si, že bejt to jenom maličko trochu jiná architektura, je pocit Ukrajiny dokonalý. Ne že by mi vadil, člověk si má bejt vědomej toho, kam patří. Ale někdy ho z těch šírejch plání chytne ten šíroširej smutek, kterej na Západě nepochopí, ani když jim naserete do klavíru.
Sestava NS Bandu není nikdy před koncertem tutová. Přiejde ten Pražák, ten to tam všechno foukne, liboval si před koncertem Honza. A asi jo.
Zahráli jsme taky poněkud ukrajinsky, už proto, že jsme byli trochu nad možnosti miniaturního mixpultu. Kytary hrály jenom z pódia, možná ani dole nebyly slyšet. Kdo ví. Není to výtka vůči zvukařovi: stejně početní jazzrockeři si s tím poradí, za primitivní bigbíťáky jsme tu byli jediní, ve všech ostatních kapelách znali všichni noty!
22. června Jazzohraní Netvořice
Netvořice byly podobně pidi jako Dvorek. A taky si to vetklo do štítu jazz. Na plakátech ke Dvorku se psalo jazzrockový večer, festiválek v Posázaví se rovnou jmenoval Jazzohraní. Pokud se nepletu, vystoupil tam snad i nějaký jazzový pianista, ale jinak to komplet bylo spíš hravé než jazz.
Uprostřed vsi malebnej statek, dvorek zarostlej travou, což libě kontrastovalo s asfaltem na dvorku včerejším. Já jsem to měl ještě poněkud romantičtější, protože jsem se neúčastnil pravidelného teambuildingu, kterej se odehrává ve starý fordce cestou na kšeft. Místo toho jsem v Praze na hlavním nasednul do rozvrzanýho pantografu, hodinu se s ním kodrcal napřed proti Vltavě, pak proti Sázavě a pak cupkal s dítětem za krkem osum kilometrů pěšky krajinou hmyzem, ptactvem a hovězím dobytkem oplývající. Všechno to ladilo, na tomhle dvorku to bylo skoro jako u babičky na prázdninách. Ovšem s tím rozdílem, že u babičky byl dvůr vždycky trochu posranej od slepic, nikdy tam nestála hudební aparatura a neshromažďovali se tam hipsteři a softmáničky.
Neposranej dvorek, softmáničky, hipsteři a horko jak v Súdánu
Výkon nebyl tak ukrajinskej jako den předtím. Aspoň myslím, nejsem si úplně jistej. Jak jsem později zjistil, nejenže jsem se neúčastnil teambuildingu, ale z kolektivu jsem zůstal vyčleněnej i potom. Ten den ostře smažilo slunko, posluchači i kdyby chtěli blíž k pódiu, zůstali jeho zlatejma hřebíkama přibitý k různejm lavicím. Nad pódiem ovšem byla správně střecha. Jen na jediný místo pařilo furt fest. Tam jsem stál já. Ani na foto, jak vidíte, nejsem vidět.
Nikdo jinej pod pódiem nedokázal stát
Teď pro změnu zostra na kapelu
Teambuildingu do pozdniho odjezdu fordky jsem se bohužel už zase neúčastnil, jel jsem busem na rozvrzanej pantograf, kterej si to pak svojí třicítkou hnal ku Praze přes Luka pod Mrdníkem, kde měli kluci Nedvědovic svoje Toronto a igelit, to kdyby přišel k ránu déšť.
Družba však byla navázaná a jestli tenhle podnik, kterej platí kdovíjakej grant, napřesrok zase někoho pumpne, zas bychom tam mohli přijet. Rádi.
-g-
Tenhle teda přijede rád určitě
