Občas hledím do vesmíru
Tuhle situaci si pamatuju přesně: vrátil jsem se ze školy (a byl to jistě druhej stupeň, protože jsem měl už vlastní klíče), rodiče seděli u stolu, pili kafe a povídali si. Od dveří jsem na ně zavolal ahoj a šel do našeho dětskýho pokoje. A po
chvíli jsem slyšel maminku, jak volá, ať si jdu za nimi sednout. Přisedl jsem si a tatínek povídá: zajímalo by nás s maminkou, od kdy už vnímáš, že je člověk starej? Vím, že mě ta otázka zaskočila. Věk jsem nikdy neřešil, a přestože jsem při každých narozeninách svých rodičů věděl, že jsou o rok starší než loni, byla to pro mě jenom nějaká abstraktní čísla. A protože jsem chtěl být ve svý odpovědi poctivej, tak mi hlavou projížděla různá numera, která se zastavila u
čísla čtyřicet. A jak to tak v tý hlavě cinklo, řekl jsem nahlas: čtyřicet. Tatínek se otočil na maminku a řekl soucitně, vidíš? Naše matka z mé odpovědi očividně radost neměla. Nějak mi nedošlo, a v tom mým věku dojít nemohlo, že jí pomalu, ale velmi
jistě táhne právě na tu čtyřicítku. Když táhlo na čtyřicítku mně, vůbec jsem to neřešil. Naopak se mi stalo, že když už se blížily moje sedmačtyřicátý narozeniny a od tohoto přelomu mě dělily jenom dva měsíce, zjistil jsem, že jsem se při počítání seknul
o rok a že mi teprve bude šestačtyřicet, takže jsem si stejnej věk mohl prožít dvakrát za sebou, což dodnes považuju za velkou výsadu. Zvlášť teď, kdy to na mě z různých důvodů začalo doléhat, protože padesátka je za chvíli tady. A o tom doléhání je i
tenhle song. Rád bych ho zazpíval tak, jak neumím. A protože to z nějakých důvodů nejde, zpívám ho tak, jak umím. Tuším, že se tomu říká autorskej zpěv. A song v této nahrávce je i na našem cédéčku, který jsme nazvali INTIMPOP. Jmenuje se tak právě kvůli
této písni, protože když jsme ji v nahrávacím studiu Švandova divadla dotočili, řekl nám Pavel Holý, který song mixoval: tohle je takovej intimpop. Tak pokud k tomu opravdu dojde a vy si to pustíte, přeju dobrej poslech.
DH
