145.
Vesmír je nekonečný. Ptát se, kde stojím a kde je můj nový konec je podivné. Možná to vysvětluje, proč je tak těžké pochopit zákonitosti tvarů...
Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.
hovaduo folk-punk / Skalice nad Svitavou
Pro přidání příspěku se prosím přihlašte.
144.
Proč je tak těžké pochopit zákonitosti tvarů. Co když ta pravá podstata je ukrytá mimo ně. Loňský rok a ten letošní? Mají tvar, tvář? Máme potřebu všechno vymezovat. Láska nám do toho nezapadá. Tohle je hmotné a tohle ne. Tohle je dobré a tohle špatné. Tohle tu zůstane a tohle zanikne. Jsou lidé dobří a ti zlí. Nebo - lidé se dělí na ty, co tančí a ty, co netančí...
143.
Lidé se dělí na ty, co tančí a ty, co netančí. Stíny kreslí obrysy, jemná krajina se mění...
142.
Jemná krajina se mění. Stromy kolem cest. Město je blízko. Hledání je hra na celý život. Najít to místo, kde lze setrvat bez jakékoliv bolesti a strachu. Hraju, i když jsem na vystřídání. Přemýšlím i o tobě, kde je to místo, kde jsem tě poprvé potkal?...
141.
Kde je to místo, kde jsem tě poprvé potkal. A ta vůně toho dne, kam odešla? Z obchodu v ulici do Židů hrálo R.E.M., muselo to přece být někde tady. Hory zůstaly natolik vzdálené... Bylo nebo nebylo to tehdy, kdy viděl jsem Paula Coelha, jak řídí vlak...
140.
Viděl jsem Paula Coelha, jak řídí vlak. Byl to určitě on, obdařen klidem a jistotou zastavil na zastávce. Vlak zapistěl jako zběsilý netvor. Ale i přesto se díky tomu momentu setkání cítím jinak. Prostor kolem se také náhle změnil. Jsem najednou někdo jiný. Kdo? Přichází ke mě muž a ptá se, kudy vede cesta do údolí...
139.
Přichází ke mě muž a ptá se, kudy vede cesta do údolí. Nevím. Sám jsem zabloudil. Říkám, že jsem rád, že stojím opět na pevné cestě, že mám naději návratu. Ztratil se mezi stromy. A já? Já jsem vyhnán až na samý okraj schopnosti rozeznávat...
138.
Vyhnán až na samý okraj schopnosti rozeznávat se uchyluji do němého úkrytu za zavřenýma očima. Třas očních víček, nejistota pulzující v naději dalšího nádechu. Jsem bosý, zůstaly mi jen jemné otisky zvuků...
137.
Jemné otisky zvuků, slehnutá tráva a špička času namířená ke slunci. Všude je ticho, jsem to já a nikdo jiný, jen slyším v dálce cinkat závory...
136,
Slyším v dálce cinkat závory. Cink cank! Vlak projede za chvíli. Slunce dlouze zívá, ústa si zakrývá kopci nad Rozsečí. A přesto vím, že únava někdy přichází s deštěm...