Gambrz Reprs rock'n'roll-rap / Praha

V této „reportáži“ se pokusím shrnout náš víkendový zájezd do Krušných hor. Původně jsme chtěli pojmout tento výlet „pracovně“ s jasným cílem – nové CD. Skutečnost se však vyvinula poněkud jinak.

Pátek – Jirko si normální?

„Hej vole, musíme koupit chlast! Už je šest a v tý prdeli určitě nic neseženeme“ pravím majiteli chaty, když se blížíme k záběhlickému Intersparu.

„Buď v klidu, koupíme to v Teplicích, je tam Penny market a maj tam do devíti“ pravil majitel chaty mě, když jsme vyjížděli z Prahy.

I přes mé pochyby ustupuji a odevzdaně nasedám do automobilu. Vyrážíme. Všichni jsme v dobré náladě a věříme, že se víkend vydaří. Sice má pršet, ale to nám nevadí. Věříme, že přes náš tvůrčí zápal nevytáhneme paty z chalupy, a že nás zahřeje teplo z krbu. A chlast. Ten ale musíme nejdřív koupit.

Na 17. kilometru dálnice D8 vjíždíme do kolony, ve které zhruba hodinu stojíme (to nám byl čert dlužen). Když se konečně rozjedeme, zmocní se  mě panika, že nestihneme nakoupit žádný alkohol, a že budeme první noc držet půst. Přes mé úpění jsem stále napomínám ať nevotravuju, že něco určitě seženeme. V devět dorážíme do Teplic a s radostí zjišťujeme, že vietnamská okupace nezasáhla pouze Prahu, ale i sever České republiky. Všude samá večerka a usměvavý prodejce, ochotný sehnat i bublinku do vodováhy. Ceny kořalky nám však přišly vysoké, sortiment malý a pečivo tvrdé. Prý je nedaleko obchodní centrum, kde mají do desíti hodin! To nám zní jako rajská hudba, a tak jedeme tam. V supermarketu byl alkohol ještě dražší, sortiment trapně kolosální a pečivo taky žádná sláva. Nicméně jsme učinili nákup a vyrazili do Oseku, kde se chata nachází.

Když jsme dorazili, pookřáli jsme nad malebností našeho víkendového sídla a začali jsme vybalovat. Horský vzduch nám prokrvil tváře a lesy, které obklopovaly chatu v nás zažehly romantický plamínek.

Kolem dvanácté měl dorazit Jan Birk Jatka. Sedli jsme si tedy kolem stolu, každý se chopil své přítelkyně (lahve) a čekali jsme na telefonát. Ten na sebe nenechal dlouho čekat a za nedlouho se naše skupinka rozrostla o dalšího jedince. Birka přivezla jeho kamarádka autem – velkorysé. Když dorazil, většina z nás už poletovala v říši opilců. Hlavně Georgo Basket pozbyl daru řeči i koordinace a jal se uvítat šlechetnou dívku, díky které je mezi námi náš kamarád Honza. Slova, která vydával nedávaly žádný smysl, ale vytušili jsme, že chce ať de slečna mezi nás a ať se zdrží. A neupejpá se. Kdybych se měl vcítit do její situace, rozhodně bych nebyl taktní jako ona, a před čtveřicí opilých Pražáků bych utekl mžiknutím oka. Když začal Jirka hovořit o letních táborech, šoférka se s námi opatrně rozloučila a odjela.

Kolem stolu nás tedy sedělo pět. Napadlo mě, že by bylo dobré, kdybychom sepsali seznam nových písniček a něco si k nim řekli. Po důkladném kompletování nových skladeb jsme s překvapením zjistili, že máme 13 nových písniček! To je slušné číslo, ale na vavřínech jsme si ustlat nehodlali. Shodli jsme se, že to chce minimálně 6 nových písní, a že z celkového počtu nakonec vybereme jen ty nejlepší. Ujistili jsme se, že URČITĚ nějaké nové hity složíme, ale bylo nám všem jasné, že ten kdo se složí, budeme nakonec my sami - postará se o to démon alkohol…

Čím víc jsme se veselili, tím jsme byli kreativnější. Náhle nás napadlo, že natočíme videopozvánku na večírek, který se odehraje 6. listopadu v Matrixu. Mejdan jsme pojmenovali Gambrz Reprs: Rej šílenců – jak prosté. Začali jsme tedy vymýšlet scénář a vybírat vhodný pokoj, kde pozvánku natočíme. Jako kamera nám poslouží fotoaparát, který je majetkem G. Basketa. Scénář zněl takto: fotoaparát položíme na skříň, která poslouží jako stativ. V záběru bude prázdný pokoj. Najednou vleze do pokoje oknem Birk, Riva se vynoří z pod stolu a zbytek se objeví ze stran, ze slepého úhlu, který foťák nezabírá. Najednou začneme zmateně pobíhat po pokoji, kvičet, vrážet do sebe a demolovat interiér. Tím jsme chtěli ztělesnit Rej šílenců. Jednalo se tedy o dokonalou akci. Mistrovské dílo s tematickým obsahem. Párkrát jsme si scénku zkusili nanečisto a všichni jsme si libovali v tom, jaká to bude legrace. Bohužel naše nadšení netrvalo dlouho. Obličej Jirky – majitele fotoaparátu - se najednou zkroutil a jeho pohled na nás začal šlehat plameny. Pět opilců v chalupě se začalo hádat. Jirka nechtěl ve videu účinkovat. Chtěl nás natáčet. To jsme však nechtěli akceptovat, Jirka je přeci největší šoumen z kapely a právě na něm by mohlo video stát. Tento argument nefungoval. Nechtěli jsme přilévat olej do ohně, a tak jsme nechali Jirku ať nás chvilku nenávidí. Věřili jsme, že ho to přejde. Jirka zmizel. Natočili jsme dva záběry a Jirka se opět zjevil ve dveřích. Jeho výraz byl krutý a obličej měl zarudlý, protože pil rum. Chvilku seděl na pohovce a sprostě nadával, pak se zvedl a zabavil nám fotoaparát. Natáčení skončilo.

Sešli jsme dolů a našli Jirku v jeho klasické opilecké póze. Seděl na zemi, podpíral si hlavu a kanil. Občas vydal nelidský zvuk a zatřásl se zimou. I na nás dopadla tíha vypitých panáků, a tak jsme klimbali společně. Bylo pět ráno. Chtělo se mi strašně blejt. Donutil jsem Birka s Análem – majitel chaty, ať se mnou kouknou na film. U něj jsem střízlivěl. Riva se odebral do hajan. Basket byl pořád ve stejné poloze. Anál se snažil film vnímat, ale myslím, že moc nevnímal. Jediný Birk se držel jako klíště a dokázal číst i titulky. Po čase šel spát i Anál. Basket pořád seděl na zemi a spal. V osm hodin ráno jsme se odebrali ke spánku všichni. První večer se povedl. A co teprv ta sobota…

Sobota – nenávidim vás!!!

Jestli byl v pátek na pěst Jirka, v sobotu jsem převzal štafetu já.

Sobotní ráno nebo spíš odpoledne, však začalo krásně. Kolem půl jedné jsme byli všichni z postele venku a v kuchyni jsme pili čaj a kávu. Ve dvě jsme se vypravili do města na oběd. Po městě jsme se procházeli ve slaměných kloboucích, které jsme objevili ve starodávné almaře. Vesničani na nás koukali. Někdo se smál, někdo myslel, že jsme dementní. V první hospodě nám nechtěli dát najíst. Ve druhé hospodě nám vyhověli. Paní vrchní si strkala neustále propisku mezi svá ňadra, a kdyby jí nebylo přes šedesát, jistě by na nás tento akt zapůsobil. Úroveň jídla hodnotit nebudu, bylo by to zdlouhavé. Po obědě jsme šli na nákup. A hle! Další potraviny, ve kterých úřadoval vietnamský prodavač. Musím podotknout, že síť potravin, která je opatřena asijským personálem je vskutku neprodyšná. Nákup, který se skládal povětšinou z piva jsme vyřídili rychle a jeli jsme zpět do naší chaloupky.

Sedli jsme si do kuchyně a pustili nové instrumentálky s tím účelem, že budeme vymýšlet nové písně. Zároveň zazněl sykot otevírajících se lahváčů. Disciplína začala lehce pokulhávat, ale něco málo jsme nakonec přeci jenom vytvořili.

Čas plynul a spotřeba nápojů sílila. Naše nápady začaly být stále víc rozpustilé. Anál nám oznámil, že píše diss na Rivu. Ze začátku jsme se tomuto nápadu všichni smáli, ale za nedlouho začal psát Riva diss na Anála. Situace se začala vyostřovat. Oba interpreti se do sebe nelítostně opírali a všichni jsme se nad ponížením toho druhého velice bavili. Rivův textový sešítek nakonec začal kolovat kuchyní a každý z nás přispěl svou troškou tak, že připsal svůj vlastní verš. Za pár minut jsme napsali diss track na kapelu Gambrz Reprs, na rodinné příslušníky všech představitelů této skupiny, na jejich přítelkyně a i na bývalých přítelkyních nezůstala nit suchá. Materiál, který vznikl, byl opravdu nevybíravý. Skoro až hnusný a nepříjemně osobní. Nám však přišel nechutně zábavný. Řekli jsme si, že bychom ho mohli natočit, když včerejší videopozvánka dopadla tak, jak dopadla. Instalovali jsme tedy fotoaparát a začali jsme vybírat odpovídající beat, do kterého píseň nahrajeme a úhel, ze kterého nás bude kamera snímat. Bylo něco kolem druhé hodiny ranní. Když se naše zarudlé obličeje začaly tlačit před objektiv. Nikdo z nás nemohl tušit, jak tragicky celá situace vyvrcholí…

Pokud jde o mě a alkohol, jsem velice nevyzpytatelný. Stává se mi, že jsem pod vlivem lihoviny velice impulsivní a velmi často dávám své emoce okázale najevo. Dokáži se rozčertit na kohokoliv a stav mé nepříčetnosti může vyvolat sebemenší detail. Naštěstí je tato má vlastnost (v okruhu mých přátel) známá a tím pádem i tolerována. Děkuji vám kamarádi!

A právě sobotní/nedělní noc patřila mě a mým výlevům. Do jisté míry jsem puntičkář a flegmatismus rozhodně nepatří mezi mé vlastnosti. Tyto mé charakteristické rysy se začaly plně projevovat v ten moment, kdy jsme náš „selfdiss“ nemohli ani na padesátý pokus úspěšně zaznamenat. Alkohol způsobil, že nám ztěžkly jazyky, a že naše výslovnost a přednes odpovídaly hluchoněmým lidem. I přes to, že mé kvality byly také pochybné, jsem oznámil svým kamarádům, že jsou debilní, a že už to není legrace! Celé nahrávání skončilo tak, že jsem vypnul instrumentálku a řekl jsem: „Nenávidim vás!!!“. Poté jsem se odebral do kuchyně, kde jsem pokračoval v pití. Celé mé vystoupení mělo ještě nepatrnou dohru a dokonce je zdokumentováno. Uvidíme, zda ho zveřejníme…

Takto jsme se rozloučili s druhým dnem našeho pobytu a za poslechu Jana Wericha a jeho krásného mluveného slova (Fimfárum, Švejk), jsme šli spát – opět v osm hodin ráno.

Neděle – ten pes nemá košík!

Pokud jde o neděli, budu stručnější. Vzbudil jsem se v půl třetí odpoledne. Chudák Jirka musel jet do Jenčic, kde má jeho rodina chalupu, aby pomohl při malování. Rozloučili jsme se a šli jsme snídat. Anál a Riva se rozhodli, že na chatě setrvají do úterý. Já měl bohužel v Praze jisté povinnosti, a tak jsem s Birkem, který se chystal také domů, musel vyrazit do hlavního města dřív. Abyste pochopili nadpis této kapitoly, sluší se říct, že Birk s sebou přivezl psa - Báru. Tato krásná a inteligentní fena s námi absolvovala celý víkend a možná z nás měla i nejvíc rozumu. Na vlak jsme vyrazili kolem čtvrté. Bylo hnusně. Po pár metrech jsem měl promočenou obuv a tím dospěla má kocovina do jiné dimenze. V čekárně jsme si koupili jízdenku a čekali na vlak. Přijel. Průvodčí byl však zmrd a když nás viděl s pejskem, řekl nám, že nemá košík, a že nemůžeme jet dál. Porušujeme prý předpisy. Představa, že budeme muset vystoupit z vlaku a čekat další hodinu v sychravém počasí, byla velmi nepříjemná. Naštěstí se vlak rozjel a my jsme mysleli, že máme od blbce pokoj. Jakýkoliv heterosexuál by se pousmál a řekl:“No tak chlapi, příště si ten košík vemte. Znáte to, předpisy…“ Pokoj jsme však neměli. Průvodčí se zčista jasna objevil a začal nám spílat, že to snad nemyslíme vážně! Že nám přeci říkal, ať okamžitě vystoupíme, on je tu přeci pánem! On má píšťalku a ví, jak to na dráze chodí… To však neměl dělat, neboť nejen já jsem byl z dvoudenního popíjení unavený. Birk se na průvodčího výhružně podíval a řekl něco v tom smyslu, že jestli hodlá mít co dočinění s ním a jeho direktem, ať ještě chvilku mluví o předpisech. To, zdá se, zapůsobilo. Čekali nás ještě dva přestupy. Do Prahy jsme dorazili v šest večer. Na pokraji svých sil jsme se rozloučili a popřáli si hezký zbytek dne.

Děkuji za pozornost F. Ž.

Zde převezmu štafetu vyprávění já, jelikož Fištrón nebyl až na jejich začátek svědkem věcí nadcházejících. Jestliže v sobotu v noci byla situace vyhrocená, v neděli již ponorková nemoc pomalu ústila ve vraždu. Ráno (rozuměj ve 3 odpoledne) se dal vzduch v místonsti krájet a to nejen protože jsme celou noc nevětrali. Katalyzátorem vnitřního sporu v kapele byla míchaná vajíčka resp. jejich nedostatek. Jejich příděl byl jak na frontě rozpočítán již při nákupu proviantu a to v poměru dvou vajec na osobu. Protože však při podobných příležitostech bývá půlnoční svačinka nutností, zaútočili někteří členové kapely na naše zásoby již v noci, ačkoliv byli varování, že se tím vzdávají svého nároku na snídani. Jak jsem avizoval, tak jsem i během svého přerozdělování snídaně učinil.

Birka to dost nasralo.

Celou cestu až k železniční stanici s námi téměř nepromluvil. V Gambrz nastala tichá domácnost. Po nepříliš srdečném rozloučení s Birkem a Fištónem u nádraží s obligátním modelem hradu před nástupištěm jsme se s Rivou vydali hlouběji do městysu. Taková obec jako je Osek má obchůdky a hospůdky v poměru 1:3 a i proto jsme po zakoupení surovin na buřtguláš a tuzemského rumu 1l navštívili podnik, který nám předešlého dne nebyl s to nabídnout oběd. Nedávno restaurovaná restaurace v budově Sokolovny dýchala přívětivou atmosférou a i přes zjevně lokální význam poskytla přístřešek a dobré pivo i nám - přespolním. Štamgasti probírali sportovní výkony svého fotbalového oddílu TJ Baník Osek i dalších nad hrou dalšího ušlechtilého sportu - Karambolu. Jistě mi uvěříte, že se mi tam chtělo strávit celý večer.

Rivova pracovní morálka však byla silnější a tak jsme se za postupného posilování z lahve vyškrábali zpět do chaty malebně usazené v podhradí zříceniny hradu Rýzmburk. Zhotovil jsem hrnec buřtguláše, který připomínal spíše bramborovou kaši s párkem. Do svítání nebyl ani rum ani buřtguláš. Pracovní nasazení bylo obrovské. Dokonce se nám podařilo i napsat pár slok (pár tj. dvě). Přesto, v tom nejlepším, Rivu stihla menší indispozice a když i po několikátém probuzení stále usínal uprostřed věty, odebral jsem se i já do krajiny snů.

Probuzení bylo velmi nepříjemné. Oba jsme na sobě cítili stopy prohýřené noci a chladného, vlhkého, horského prostředí. V krku mě bolelo tak silně, že jsem nemohl polknout. "Vše je ztraceno." říkal jsem si. Za přispění silné kávy a paralenu jsme si zrekapitulovali včerejší úspěchy. Naše finance i zásoby potravin se tenčily. Největší strach nám naháněla možnost, že nebudeme mít peníze na zpáteční cestu vlakem. Po mnoha telefonátech jsme konečně zjistili podmínky bezpečné cesty domů a Riva si dal stranou potřebný obnos. Tímto mu chci poděkovat za jeho velkorysý sponzoring. Kolem čtvrté hodiny jsme dospěli k názoru, že bez dalších zásob tuto noc nepřečkáme.

Opět jsme scházeli deštivou cestou do Oseka a opět jsme nakupovali u asiata. Tentokrát bez delších zdržování. Prodavačka nám automaticky nabídla lahev tuzemáku, kterou jsme museli po včerejší noci odmítnout a odešli jsme s chlebem a 8 litry vyhlášeného velkobřezenského piva v plastu se spokojenou tváří pana Victora Cibicha na etiketě.

V přímotopem příjemně vyhřátém obývacím pokoji jsme se k večeru jali pokračovat v rozdělané milostné písni ze včera. Snad to bylo dáno nastupující nemocí, či celkovou únavou z náročného pobytu v horách, náš výkon byl tentokrát poloviční. Jak v konzumaci nápojů, tak psaní textů. Ze soustředění nás stále vytrhávalo nutkání pouštět si své oblíbené punkové písně a podobně jako dvě noci předtím, jsme zanedlouho ulehli při poslechu záznamu rozhlasové hry.

Poslední den jsme se poprvé probudili v hodinu, kterou lze s určitou shovívavostí považovat za ranní. Zbytek našeho pobytu byl hektický, protože jsem jakožto zástupce majitele chaty chtěl mít vše v naprostém pořádku. Nad množstvím zašpiněného nádobí zůstaval rozum stát, stejně jako nad všudypřítomnými odštěpky dřeva a pozvracenou vnější stěnou domu.

Úklid se však zdařil a my jsme dokonce s malou časovou rezervou stihli náš vlakový spoj. Pohled na nás musel být zajímavý a zkoušku čichem bych nikomu nedoporučil. Pět dní nemytí a nepřevlečení spolucestující v kupé asi nejsou zrovna populární. Což usuzuji podle toho, že jeden z našich souputníků se v polovině cesty přemístil z kupé na chodbu k oknu a vrátil se až při našem vystupování v Praze. Druhá možnost je, že neunesl tíhu našeho hlučného filosofického dialogu, probíhajícího za podpory zbytků již zmíněného Březňáka. Cesta však proběhla bez zádrhelů a během dvou hodin jsme se již s Tomášem loučili před holešovickým nádražím stmeleni tímto neobyčejným dobrodružstvím.

Andrzej Szego