Tento víkend proběhla jediná akce, která se týká mého léta každý rok, jediný pevný bod prázdnin, které nemám – Trutnov Open Air Music Festival. Jelikož se mi tato čtyřdenní party stala oblíbenou tradicí, ani letos jsem nehodlal vynechat, vzal si
aspoň dva dny dovolené a ve čtvrtek ve dvě odpoledne se svou milou vyrazil z Teplic do Trutnova.
Čtvrtek 19. 8. 2010
Přijeli jsme tak nějak po páté hodině, zaparkovali plechový stan (dál už to nešlo) a vyrazili ke vchodu, kde jsme měli sraz s místní kamarádkou Ivetou, která pro nás měla lístky, a partou dalších Tepličáků. Program neoficiálního začátku festivalu
jsme stihli akorát – Silent Stream Of Godless Elegy byli nachystáni, stejně tak jejich doprovodný cimbálový orchestr, a už tekly decibely. SSOGE jsem viděl asi po třech letech (- tehdy na Brutal Assaultu) a bylo to opět příjemné shledání, jejich hudba mi
přijde čím dál víc milá, ona kombinace metalu a moravského folkloru je prostě libá.
Nicméně mnohem víc jsme se těšili na následující znovuoživší Vltavu a očividně jsme nebyli sami – amfiteátr byl plný až nahoru a bylo vidět, že kapela z toho má radost. Zazněla spousta starých hitů i nových skladeb
z připravované desky, výkony byly standardně na výši, kapela nenechala nic náhodě.
Po Vltavě přišlo na řadu zpestření v podobě kouzelníka Jozefa Talostana! Ten si postupně vytáhl na podium tři asistent(k)y a příjemně pobavil klasickými eskamotérskými triky (karty, kruhy, provazy…).
Během jeho vystoupení se podium
připravovalo na hlavní hvězdu večera – londýnské Asian Dub Foundation! Tato kapela funguje již téměř dvacet let a ve své tvorbě mísí ethno s elektronikou a rockovou hudbou. Areál Na Bojišti pěkně rozparádili, tančilo se úplně všude! Jejich vystoupení
nemělo chybu, bylo plné energie a radosti.
Těsně před koncem jejich koncertu jsme vyrazili do auta se posilnit kapitánem, abychom vydrželi na vystoupení mé oblíbené kapely Neočekávaný dýchánek, která hrála v pivním stanu na Underground stage. Dýchánek jsem
naposledy viděl před dvěma lety v Teplicích na Božáku a na jejich projevu se asi nic nezměnilo – jsou stále stejně osobití, vtipní a zpěvačka Zuzana Hanzlová provozuje stále stejně šílené taneční kreace. Hudebně se Dýchánek dotýká především balkánské
dechovky, která je v posledních 15 letech u nás velmi oblíbená.
Po Dýchánku jsme se vydali do auta – DJ’s Geronima a Scratchyho jsme vynechali – a zalezli do spacáků, abychom byli připraveni na první oficiální den festivalu.
Pátek 20. 8. 2010
V pátek jsme vstali kolem deváté hodiny a po nutné stoma-hygieně vyrazili do areálu na snídani. Ten, jak jsme následně zjistili, byl otevřen až od poledne, takže jsme si dvě hodinky poseděli v pivním stanu. Po otevření areálu jsme se najedli u
místních stánků (slaná palačinka k snídani je parádní věc!) a vyrazili na hlavní stage, kde se připravovala první oficiální kapela festivalu – venezuelští El Sagrado Familión. Po asi hodinovém zvučení dost neobvyklé sestavy (flétna, basklarinet,
perkuse, klavír, zpěv + mnou neidentifikovaný nástroj) začal ten správný ethno-jazzový výplach. Nejsem si úplně jistý, jestli byli návštěvníci na takovou zběsilost připraveni, navíc jako první kapela… Každopádně mě příjemně překvapili, stejně jako by
udělali radost komukoliv jinému, kdo má rád Fantômas a free-jazz.
Po asi půlhodině běsnění jsme se přesunuli na druhou stage, kde začali Evolution Dejavu, kteří nás také příjemně překvapili – tentokrát šlo o mix taneční hudby s takovým moderním metálkem s orientálními vlivy, především v melodice. Kapela
sršela energií, byla neustále v pohybu, zkrátka jí to šlapalo.
Po Evolution Dejavu jsme vyrazili přes hlavní stage, kde jsme akorát stihli poslední skladbu klezmerové skupiny Naches, na další ochutnávku ke stánkům – tentokrát jsme si dali halušky se zelím a uzeným, klasika, která i tentokrát stála za to (na rozdíl od
nedopečené pizzy, kterou jsme si dali večer den předtím). Po žranici jsme se vrátili na hlavní stage, kde dav rozehřívali brněnští Čankišou. Tato kapela je v Trutnově jako doma a funguje stoprocentně. Jejich podání world music v kombinaci
s rockovým základem a exotickými nástroji je naprosto strhující a opět tančilo celé Bojiště.
Po Čankišou nás čekal opět kapitán v autě a po něm už britská kapela Senser, kterou jsem měl možnost slyšet naživo poprvé a velmi mile mě překvapila – už na desce se mi Senser líbili, ale naživo mají onu řádnou energii, kterou se občas na album
přenést nepodaří. Kapela působila sympatickým dojmem, hudebně připomínali především legendární Faith No More, což je jedině dobře. Crossover s rapem a trochou elektroniky opět rozpálil každého pod podiem.
Po Senser jsme se nechali unést hejnem Sejkorek a spol. na zahrádku poblíž Bojiště, která patří babičce jednoho jejich kamaráda, a tam jsme byli nakrmeni a napojeni, děkujeme, děvčata, bylo to krásné! Po karbanátkovém dlabanci jsme vyrazili na vedlejší
stage, kde zrovna hrála polská Armia. Jak nemusím punk, tak se mi tahle kapela líbila – když se nad tím tak zamyslím, tak mi přijde, že punk vlastně můžu, akorát že ho v Čechách nikdo neumí pořádně hrát. Tahle parta ho navíc měla ozvláštněný dvěma
dechy – saxofonem a lesním rohem. Atmosférou mi Armia připomínali naše Už jsme doma (a asi i proto mě zaujali).
Po dalším kole s kapitánem jsme narazili na Evu Pilarovou, která se letos do Trutnova vypravila jako kuchařka, ale pár písní si taky střihla. Paní Eva byla úžasná jako obvykle a opět s ní zpíval celý amfiteátr.
Po tomto zpestření přišla na řadu pro mě absolutně neznámá britská kapela The Glitter Band. Ani náhodou si nepamatuji, co a jak hrála, ale vím, že to nebyl zrovna aktuální styl a že se na to parádně tančilo, až mi náušnice z ucha uletěla!
Po tomto retro-zážitku jsme se přesunuli na druhou stage, kde během chvíle začala francouzsko-německá skupina Irie Révoltés, která si za posledních pět let svým ska/reggae dancehallem získala spousty posluchačů po celém světě. Kotel byl opravdu znamenitý,
člověk tančil, i když nechtěl, stejně jako celá kapela, která na podiu poskakovala celý koncert.
Po tomto kvapíku jsme vyrazili na hlavní tahák letošního ročníku – Manic Street Preachers. Bohužel, ať už to bylo únavou z hodinového tančení, či tím, že se nám MSP už stihli vytratit z povědomí, nebo prostě jen proto, že to byla uspávačka, jsme
si poslechli asi tři skladby a odporoučeli se do auta.
Sobota 21. 8. 2010
V sobotu ráno jsme vyrazili omrknout nám neznámou kapelu Duende, která nás velmi mile překvapila kombinací world music s popem ve stylu například Stinga. Když k tomu přidám parádní hudební výkony všech muzikantů, tak nám z toho vychází
opravdu sympatická kapela.
V pravé poledne začala na hlavní stage tradiční bohoslužba, kterou jsem tradičně neviděl (ne cíleně) a po ní následoval koncert mých oblíbenců Už jsme doma. Ti jsou poslední rok v opravdu výborné formě, kterou potvrdili i tentokrát, a podle mého
byli letos první kapelou, která se musela vracet s přídavkem na podium hned dvakrát.
Po UJD jsme vyrazili na obchůzku po areálu spojenou s obědváním, lovem motýlů (však časem uvidíte…), potkáváním známých a následným klábosením s nimi a to nám zpestřovalo bubenické představení Jany Koubkové, které jsme tedy měli jen jako kulisu
(ovšem velmi příjemnou). Po procházce kolem stánků se serepetičkami jsme se zastavili na českou punkovou legendu S. P. S. (ahoj Davide), která nás bohužel tak zoufale nebavila, že jsme šli radši na další kolo po stáncích.
Další kapela, která nás čekala, byli slovinští Elvis Jackson – veselá to parta! Svůj hudební koktejl si namíchali opravdu z lecčeho – od punku, přes ska, až po death metal, to všechno s úsměvem na tváři (a baskytarista několika po sobě jdoucími
cigaretami mezi zuby). Jediné mínus na jejich vystoupení mají na svědomí organizátoři a posluchači samotní – dost dobře nechápu, kdo dovolil v areálu distribuci plastových frisbee (jakožto reklamních materiálů tuším, že Ministerstva kultury ČR), se
kterými právě během vystoupení Elvis Jackson začala spousta lidí házet všude kolem sebe. Už jsem si skoro zvykl na poletující kelímky s pivem (i když mě tento nešvar také neskutečně sere, nicméně se s tím asi těžko něco udělá), ale ty nikomu
neublíží, na rozdíl od tvrzených talířů, které létají ne zrovna pomalu. Po asi čtvrt hodině poslechu rušeného neustálým neklidem a uhýbáním před talíři jsme se po finálním zásahu přímo do obličeje přesunuli nad hlediště z dosahu této připitoměné
zábavy.
Na druhé stage jsme se při poslechu skupiny Marta & Rasputin přesunuli kamsi do středověké pohádky. Složení akordeon, housle a dvoje djembe jsme asi ještě neslyšeli a v kombinaci s vtipnými texty bylo o zábavu postaráno.
Po této taškařici jsme si to (po pauze na kapitána) namířili na koncert Rachida Tahy. Tohoto pána jsem slyšel jen z jedné desky a pak singl na Rádiu 1, větší zkušenost jsem neměl – o to víc jsem byl překvapen, když jsem zjistil, že na místo
štramáckého třicátníka (dle fotky v programu) nás bude oblažovat dvaapadesátiletý strejda s cigaretou v ruce. Tento rozdíl však nic neznamenal pro hudbu a projev celkově, které nám Taha s doprovodnou kapelou předvedli – rock říznutý
orientální melodikou a nástroji fungoval skvěle (a jako bonus jsme objevili za bicími dr. Sheldona Coopera…!). Jak jsem se bál, že budu svědkem představení ethno-popu, který se line z každé druhé kebabárny v Teplicích… Koncert to byl parádní a
měl vpravdě magickou atmosféru.
No a už jsme se přichystali na další, úplně jinak magický zážitek – spolu s Ondřejem Havelkou a jeho Melody Makers jsme se přesunuli o osmdesát let zpět a velmi příjemně si zaswingovali. Toto uskupení jsem naposledy viděl právě v Trutnově (asi
před šesti, sedmi lety) a naprosto mě zničilo! Nejsem si jist, jestli už tehdy v něm hrál Martin Zbrožek, který letos měl opravdu hodně prostoru – fungoval jako druhý frontman a zpěvák, což se k jeho divadelnickým zkušenostem dá snadno pochopit.
Ondřej Havelka & Melody Makers rozhodně zabodovali a stejně jako UJD je publikum nenechalo jen tak odejít.
Hodinovou pauzu před dalším vystoupením jsme vyplnili opět posezením na zahrádce se Sejkorkami a jejich kamarádkami (některými až neuvěřitelně mladými). Chvilku po půl dvanácté jsme se přesunuli zpět na hlavní stage, kde se mezitím nachystali švédští Arch
Enemy. Tato melodická death-metalová mašina překvapí především tím, že s mikrofonem po pódiu pobíhá ne hora testosteronu, jak by se podle hlasu zdálo, ale drobná a štíhlá (ovšem zdaleka ne křehká) blondýnka. Bohužel jsme si poslechli jen asi čtyři
skladby, únava nás zaskočila a zahnala do spacáků.
Neděle 22. 8. 2010
V neděli ráno jsme se vyhrabali z auta a po zhlédnutí programu se rozhodli, že vyrazíme domů. Posnídali jsme zapečenou bagetu (geniální věc!) a malinovku (šťávu, ne kořalku, bohužel), koukli na další českou punkovou legendu, která nás nebavila
(Totální nasazení) a vyrazili domů. Dost nás to mrzí, v neděli večer byla ještě spousta zajímavých kapel, bohužel, každý musí jednou do práce a nás to čekalo právě v pondělí. Trutnovský festival jsem si jako každý rok užil a ani mi nevadí, že se
na něm neobjevují samé aktuální hvězdy jako na jiných tuzemských akcích – ono bez sponzorů to asi ani pořádně nejde a trutnovský festival je právě asi jediný velký festival, který se bez sponzorů obejít dokáže. Do Trutnova se každoročně těším především
kvůli atmosféře, kterou jsem zatím na žádném jiném festivalu nezažil a doufám, že mu ještě dlouho vydrží…
