Ba ano! Existuje několik málo věcí potupnějších než škrtátko na trenýrkách.
Jednou z nich je dva měsíce nepodat zprávu o tom, co se děje s kapelou, když se s kapelou něco děje. Jenže je potřeba taky hledět kupředu, kde je zaděláno na (na)děje další. Takže jen velmi stručně, nebudu se snažit tu
ostudu vyprat, starý trenky zahodit do křoví a dál běžet navostro, dokud se nenamane krámek s prádlem spodním.
Kaštan
První velkej rest je zpráva o koncertě v Kaštanu. Je to hospoda historická, zakládala se tam kdysi sociálnědemokratická partaj – to ovšem bylo ještě v době, kdy sociální demokracii ležely na srdci takové věci jako blaho lidu,
tenkráte zejména dělného. Dneska má podnik na starost Unijazz. (Dobrá zpráva – teď právě bylo výběrový řízení a právě řečené bude platit minimálně ještě pár let.) To je instituce, které jde i dneska o blaho, a to veškerého. Jiná věc je, kolik lidu o tohle
blaho stojí. Ovšem nestojí-li, ať si stojí opodál. Unijazz pořádá třeba festival Alternativa, festivaly v Boskovicích a Babí léto v Bohnicích, vydává kulturní magazín Uni, kde se dočtete o muzice, která jiným časopisům uniká. A tak pro nás bylo
zvlášť milé zahrát si na jeho domovský scéně.
Hráli jsme s Orchestrem posledního dne, kapelou, která patří mezi ty s nejlepšíma českejma textama vůbec. Po roce na tomtéž místě. A protože Nezbeďák musel jet reprezentovat
rakovnickou lóži na celoevropský setkání světového mydlářstva, zaskakoval na basu Luboš. Kromě toho, že byl krásnej večírek a skvělá spolukapela a lahodnej zvuk, odnesli jsme si taky poučení. A podělíme se o něj. Mrkněte někdy na koncertě na mikrofónní
stojan. Řeknete si, že je na něm tři čtvrtě metru a půl kila železa navíc, a že teda firmy, co to vyrábějí, hanebně plýtvají. Není to pravda. Existuje nástroj, kterej se jmenuje susafon. Když chcete, aby mikrofon byl někde u ústí jeho brutální roury, těch
tři čtvrtě metru najednou vůbec není zbytečnejch a stačí to tak tak akorát. Viz vpravo. A sorry, zdejší editor se vzpouzí tomu obrázku udělat okraj, hajzlik.
Hradní duo dědečkem
Druhej rest je dvacet let Hradního dua. Byli jsme mezi gratulantama. Ale píše se mi o tom těžko, protože jsem tam nebyl. Taky Šmidra tam nebyl, což dalo příležitost naší Baru, aby si zapidlikala na saxofon. Předpokládám, že to byl
zážitek i pro voko. Hrála se jenom jedna písnička, vybrali jsme si z repertoáru Dua kousek Pro čerty tma s textem Franty Matějovskýho. A aby to nebyla jenom kopírka, Leoš vymyslel fígl se změnou za čtyř na pět dob v refrénu. Publikum to prý
trochu zmátlo. Inu, žádný Balkán.
Slaný a život rockové hvězdy
A pak tu byl těsně po Vánocích koncert ve Slaným. Byl to zas jednou večírek, kde navzdory Nezbeďákovu snažení píše dramaturgii sám život a prokazuje při tom zvrácenej smysl pro absurdní humor. Po nějakejch peripetiích to dopadlo tak, že
jsme dostali jako předkapelu klučinu, kterej slavil nějaký úspěchy v Superstar (nebo tom druhém) a kterej si postavil revivalovou kapelu. A pak výbornou, leč prostě klasicky ledzeppelinovsky hardrockovou kapelu Joe Purple z Loun. A že budem
začínat v jedenáct a že máme hrát dvě hodiny. Neznělo to úplně standardně.
S Petrem jsme jeli z Prahy a byli na místě dřív než zbytek kapely. Ocenil jsem, že vidím plakáty, který jsme posílali. Jindy mám pocit, že je posíláme zbytečně. Brzy mě radost přešla, protože podle všeho byly akorát na Šantánu
a sousední hospodě a na nástěnkách uvnitř – na zbytek města asi nezbylo. Seděli jsme v sousední hospodě a pili kafe a poslouchali, jak za dveřma duní revivaly. Cejtil jsem vrchol hudební kariéry, tohle je bejt rocková hvězda. Nejenomže ti předskakuje
nějaká superstar, ale ještě si můžeš dovolit, aby ti to bylo úplně u prdele.
Nu. Samozřejmě jsme neodehráli ty dvě nachystaný hodiny. Chacha.
Protože jsme se Šuplíkem a Šmidrou měli druhej den nějaký jednání v okolí, šli jsme spát do penzionu. Takovej je život rockový hvězdy. Pokoj jsme nezdemolovali, ale výtržnicky jsme zokupovali plochou střechu penzionu. Kocovina druhý den
nebyla morální.
-g-
