Z davu alternative-rock / Rakovník

Bez Baru by život v kapele byl zlý. A nejen!

Ačkoli jsme v bandu jeden pověstný krasavec vedle druhého, těžko počítat, že by kvůli nám fanoušové psali zprávy z navštívených koncertů.

Než přetisknem ten z pražského Vagonu od Jana Mazance, připomeňme ale formou obrazové reklamy ten budoucí na Prahu na prahu prosince, přesněji osmýho. Podrobnosti případně v sekci Koncerty nebo po kliknutí na obrázek.

A teď už zvostra. Děkujem kámo, předem, jdi do toho:

Čekání na Z davu

Pražský „křest“ nového alba v klubu Vagon naštěstí nepotkal stejný osud jako Beckettova Godota, takže zhruba hodinové čekání (pesimista by psal o „zpoždění“) na koncert proběhlo formou dychtivého očekávání, příjemně vyplněného stolním fotbálkem, panáčky (dřevěnými i těmi ve formě tekutiny) a skvělou společností. Sál se navíc stačil za tu dobu zaplnit, což vzápětí pomohlo i atmosféře na parketu a aspoň částečnému zakrytí mého opileckého křepčení, jež se zdráhám nazvat tancem.

Kapela večer odstartovala již tradičně energicky skladbou Podivnej refrén. Ta platí za skvělé uvození jak do tvorby Z davu, tak do koncertního rauše. Tentokrát však buď selhal můj alkoholem otupený sluch, nebo zvuková aparatura, která jinak bývá ve Vagonu bezproblémově ošetřena, ale píseň byla k nepoznání, nástroje přeřvané a naopak zpěvačka nebyla dostatečně slyšet. To se naštěstí vyladilo hned vzápětí, kdy se rozproudila Krev v mých žilách a následovaly hlavně písně z nového alba. Rychlý začátek vystřídala pomalejší zasněná procházka s Polštářkem, v němž se mísí poetika romantických pohledů na červánky s usměvavým padnutím na prdel.

Asi nebyl nejlepší nápad postavit se úplně dopředu vedle beden, kde jsem tak sice měl skvělý výhled na dobrou náladu v kapele (jako vždy ztělesněnou hlavně ve vkusných tanečcích zpěvačky Báry Podané), ale dobré dva dny mi pak ještě pískalo v uších. Ale to je už asi daň za příjemně strávený večer s kapelou Z davu, jejíž playlist tvořily i ty nejlepší nové písně, tj. Mantinely, a pro mě vždy emocionální vrchol koncertu Moře, jak se nazývá to jedno velké, tklivé a průbojné zpěvaččino sólo. Další má oblíbená píseň byla zařazena rovněž doprostřed vystoupení, Odborná rada představuje kapelu v rockovější poloze, která je vždy lepší naživo a vždy upomene na časy, kdy jsem tátovi tajně vytahoval z poličky cédéčka s Jasnou pákou. Právě variabilita jejich repertoáru je jedna z věcí, co mě na Z davu přitahují.

Nakonec vše skončilo happy endem – obvyklou rozlučkovou písní High score, rozbolavělými končetinami z extatického tance, objetím zpěvačky a kýblem v KFC. Chtělo by se říct: tradiční koncert Z davu ve Vagonu.

A ano, je to tak. Z davu jsou jistotou, za kterou se vždy rád vrátím. Jo a taky dobře hráli, to je jasný. :))

Jan Mazanec

Z koncertu, co jsme si střihli minulý týden ve Vagonu s UJD, se prý chystá zpráva tentokráte externí. Takže to dostanete bez obvyklé aromatizace & přibarvování, bez éček. 

Nejdřív ale pozvánka na další šťouch. Tentokráte s drahejma Zdarrama, že ju. 8. prosince v Praze-Bubenči v kavárně Už jsme doma. Klikem se dostaneš na facebookovou událost, a tedy i info o čase, přesnou adresu apod.

A než se ten zaručeně bio produkt reportážního umění dopeče, máme tady z regionálního tisku zprávu o tom, jak jsme na začátku listopadu přivedli na svět cédéčko My z mraků. Ta je teda zase pro změnu všelijakejma doplňkama nabitá.

Zvětšíš klikem

Vlastně to vypadá, že připravit večírek je děsná brnkačka. Ale pokud to tak připadá klukovi novinářskýmu, oukej. Pokud to tak připadá vám, dvakrát oukej, protože pro vás to nic jinýho než večírek bejt nemá. A my už snad mezi sebou víme, kterýho kluka máme za všeobecnou péči nosit na rukou.

-g-

Nemyslim si, že by bylo ze zásady všude dobře, ale doma nejlíp je. A to se ví. Hlavně nám, když tam hrajem. Přijdou lidi, přijde jich spousta, my je známe, oni znaj nás, tak jim je blbý netleskat a nechválit a my jim to sežereme. A rádi.

V sobotu jsme hráli doma. A doma je v Rakovníku, doma je v parku, doma je v DDM. Tak trochu jsme slavili dvacet, vyvěsilo se pár fotek, sem tam se to zmínilo, ale věkem se nikdo moc nechlubí. Kor ne takhle vysokym, násobenym deseti, jak se to u kapel přepočítává, podobně jako u psů nebo fantastickejch lišek. Co je ale hlavní, ušili jsme polštářek. Tak, jak to umíme jenom My z mraků. Aby si ho lidi dali do tepláků, až se z nás posadí na prdel.

Nová placka, kterou jsme v sobotu představovali. My z mraků. Nahoře už je celá k poslechu i stažení. Texty k dohledání pod záložkou Alba

Hráli jsme pěkně a taky nám to slušelo, to je nutný zmínit. Barevný košile, krátký šaty a ptačí kérky, co možná nakonec zmizely někde v mlze, co dusí zpěvačky na pódiu. Novou placku dostali všichni už u vstupu a společně se těma, co s náma kdy hráli, ale už nehrajou, jsme ji v půlce performance polili Tullamorkou a lákem z papriček. Už stačilo dohrát a jít lejt tu Tullamorku taky do sebe.

Nebyli jsme na to všecko sami, to se ví. Nejdřív zahrál Orchestr posledního dne. Když zpěvák ohlašoval poslední písničku – musíme končit, protože máme ňákej lajnap a teď příde jedna z těch dvou kapel, co tu ještě hrajou – leckomu bylo určitě i trochu líto, že musí přestat tančit v rytmu disko a naladit se na zdaví vlnu. Když jsme pak ohlašovali poslední kus my, leckdo byl určitě hodně rád, že se dočká druhý z těch dvou kapel, Už jsme doma. Tudíž rámec perfektní, prostředek jenom náš.

A pak už to šlo smykem.

Částečný opakování bude ve středu 12. listopadu. Znovu se potkáme s Újédéčkama, tentokrát ve Vagóně.

Škoda je, že nemáme žádnou fotku. Ani jednu. Kdyby někdo věděl o někom, kdo ví o někom, kdo třeba něco vyblejsk na telefon, dejte nám vědět. My budeme zatím čekat na trestný záznamy z kamer, který viděly a slyšely uplně všechno.

Baaara