Existuje málo tajemnějších akcí, než je strašeckej Dvorek.
Místní zuška vždycky má týden výstav a různejch představení na konec roku – a úplnmá uzavíračka je páteční koncert. Když je pěkně, na dvorku lidušky hned za náměstím, když je hnusně, tak v Pecínově Na Růžku.
Hráli jsme tam už párkrát a skoro vždycky to pro počasí byl nakonec Růžek. Ovšem dopátrat se, kdo tam hraje a co a jak... Vlastně to byl asi Dvorek, kvůli čemu jsem se před pár lety rozhodl dělat si pozvánky na koncerty sám.
Nu. Letos vím, že my hrajeme na úplný závěr. Od půl jedenácté. Zřejmě do té doby, než přijede policie. Jen doufám, že nepřijede, než začnem.
----
Ještě ohlídnutí.
Hráli jsme v Rakáči za Špejcharem. Značná část z nás tam kdysi strávila mládí. Tenkrát tam ovšem stačilo vejít a doma člověk z trička vyždímal krabičku cigaret, teď už se tam pár roků nekouří.
Byly milé návštěvy kamarádů i známých, zvlášť potěšlivé bylo, že návštěva byla bohatá. Představili jsme nové písně, příznivé kritické přijetí si vyloužila novota s názvem Ztratils klíče.
Vzpomněl jsem si na ní dobře teď na vejletě ve Španělích. Zpívá se tam o námořníkovi, kterej ztratil klíče k oceánu. Já je ztratil v oceánu. K bydlení, kde bydlíme. Na rozdíl od námořníka, kterej se v písničce s jinýma zoufalcema
vydává svítě bledým zadkem do noci a do oceánu, jsem je ale na dně asi po půl hodině našel. Ty vole.
O tom, jak je ze života ta druhá, o osamělým hlídačovi záchytnýho parkoviště a o ovečkách v jeho představách, to vám poví někdy Hipík.
Pa.
-g-