Kousek před svátkem Silvestra vyšel v magazínu Czech Blade rozhovor, otázky kladl Michal Křížek. A píše, že ho to bavilo. Mě to taky bavilo.
Dovoluju si to tady přetisknout. S odpověďma v obecný češtině; kdybych věděl, že budou přepsaný do spisovný, formuloval bych je jinak – a rovnou spisovně. Odpusťte mi tenhle blbej rozmar.
-g-
---------------------------------------------
Tohle je přesně ten typ rozhovoru, který mě osobně baví nejvíc. Já kladu prosté otázky a dotazovaný odpovídá velmi promyšleně a se zájmem. Do toho si můžu říct svůj názor, diskutovat s ním o něm a případně ho třeba i
přehodnotit. Povídat si s kytaristou Gabrielem Pleskou z kapely Z davu, která se teď prezentuje s novým albem My z mraků, bylo přesně takové. Přirozené, příjemné a konec konců i zábavné.
První otázka se trochu nabízí (a vlastně vyplývá i z vašeho názvu). Hudebně podle mě z davu vyčníváte určitě. Předpokládám, že je to záměr. Nebo to vyčnívání jde samo?
Jsme rádi, že máme trochu svůj sound a ksicht. Ona by to asi ani nebyla zábava znít stejně jako někdo jinej. Ale pravda – spoustu lidí to baví; jinak by to asi nedělali.
U nás je to každopádně tím, že máme dost originálního a svébytnýho skladatele: většina ísniček je do pianisty Leoše Janouška – a to je prostě samorost. Ač s tradičním hudebním školením. A i z naší zpěvačky se teď klube dost svérázný
skladatelský kvítko.
A asi musíte být všichni v kapele naladěni na stejnou vlnu. Nebo je to naopak?
A to ani ne. Všichni jsme asi přesvědčený, že Leošovy písničky jsou výjimečný. Ale o tom, jak je chytit, se leckdy můžou vést spory. Mě třeba baví syntetický, nepřirozený zvuky – a každou chvíli dostávám přes prsty, že Míň té chemie,
chlapče… Ale známe se asi dost dlouho, abysme se nějak srovnali do latě. Vlastně máme různý rovnače. Jeden rovná ostatním ladění, jinej rovná sociální vejmoly, když se objeví… A jinej zas rovná věci organizační.
Takže to klape! To je super. Pokud ale vím, v minulosti jste si prošli mnoha personálními změnami. Proběhly všechny v poklidném duchu?
Na tu dobu jich vlastně nebylo tolik. Za dvacet roků máme akorát třetí regulérní zpěvačku, to je post, kde se to točilo. Pak tuším přišli a odešli kytaristi asi dva, opustitl nás letitej harmonikář, všecko to ale vlastně bylo vcelku v
klídu. Jenom bubeníci se naší partě sháněli blbě. Ale to snad máme konečně a definitivně a výborně vyřešený.
Pak jsme si prošli pár změnama, který sice výrazně změnily sound a obsazení – ale osoby vlastně zůstaly stejný. Největší změna, ale už dávná, byla, když Leoš přestal tlouct bicí a osedlal piáno.
Asi tak: Častěji se k nám do kapely přichází, než odchází.
A byli jste vlastně vždy zaměřeni „alternativně“?
Alternativně k čemu?
Mám na mysli hudbu. Někde jsem četl, že tomu sami říkáte "nepopulární" hudba. Pro mě je těžko zařaditelná, ale za slovíčko "alternativní" se opravdu krásně schová. Takže zeptám se jinak. Hráli jste vždycky "nepopulární"
hudbu?
Asi jo. I když v devadesátých letech, mám pocit, byly ještě žánrově obtížně zařaditelný věci docela vyhledávaný. Muzikanti chtěli hrát a znít jinak a lidi chtěli nový věci. Mám pocit, že dneska už to tak není, možná se to ale přesunulo
do hudebních stylů, o kterejch mám menší povědomí. Od kapel s basou a kytarama a bubnama ale teď lidi stále častěji chtějí, aby zněly stejně, zaměnitelně, aby byly jako něco.
A sranda je, že jim to muzikanti můžou dopřát: když se mi zalíbí zvuk americký kapely, můžu si pořídit lautr stejný vybavení a můžu se z bambilionu videí naučit hrát stejně jako oni. Osobně jsem ale každou chvíli překvapenej, kolik lidí
to dělá. Za sebe – díky, nechci.
Mimochodem všiml jsem si, že tak od loňska nebo předloňska si „nepopulární hudbu“ bere jako „podtitul“ mikulovskej festival. Výbornej festival mimochodem. Chybí mu jediný –
my.
A jak je to vlastně myšlené? Má to být hudba, která nechce oslovovat velké davy?
Neznám muzikanta, kterej by nechtěl mít večer plno. Nemusí to bejt davy, stačí plnej sál v menším klubu. Nakonec i řada úspěšnejch kapel preferuje kluby, protože vědí, že do nich patří a že právě v nich ze sebe dostanou to nejlepší.
To označení máme ale hlavně proto, že žánrový označení mít musíš. Je to divný, ale je to tak. Jako musí mít firma právní formu, musí bejt eseróčko nebo akciovka nebo co, kapela musí mít tuhle vcelku zbytečnou věc. A když si se žánrovým
zařazením nevíš rady...
Zčásti je to fór, zčásti konstatování – a je v tom samozřejmě trochu i plán. Plán nemít jenom první plán.
Rozumím a myslím, že to funguje! Přesuňme se k nové desce. Mohl by ses vcítit do role posluchače a popsat nám ji?
Poslouchal jsem ji samozřejmě mockrát – ale ještě nikdy se mi nepovedlo udělat to jako posluchač. To bych se omezil na strohej popis; a už jsem ho asi někam i sepisoval: osum písniček se spoustou not a se slovama někdy přímo ze
života.
Takhle, jak se o tom bavíme, to vypadá, že je naše muzika nějak divná. Ale vstřícnej posluchač, jakým bych byl já, by ti určitě potvrdil, že jsou to nakonec vlastně jenom písničky. Sloka – refrén – sloka – refrén a jdem domů. Plus
minus.
Já se přiznám, že z ní mám hodně rozporuplné pocity. Těch not je na mě možná až příliš. Na druhou stranu je ale třeba říct, že tohle není deska na jeden či dva poslechy. Možná mi to začne dávat smysl až daleko později. Jak
to vidíš ty?
Jo, dej to potřetí.
Neboj, já ji poslouchal mnohokrát. (smích) Myslím to spíš obrazně. Mám rád interprety, ke kterým je cesta trochu složitější.
Každopádně jsou tam i – pokud jde o počet not – řidší kusy. Prstem i poslepu, Polštářek,
Moře – to jsou například písničky přehledný i pro nepřipravený uši.
To je fakt. Kde všude vlastně hledáte inspiraci?
To je asi otázka pro každýho zvlášť, člověče. Ale z velký části dostáváme noty.
A Leoš, kterej ty noty píše, jde po textu. Vyžaduje text, jinak neskládá.
A tomu věřím! Myslím, že to jde i poznat. A když už jsme u textů, dalo by se nějak obecně charakterizovat, o čem vlastně jsou?
Myslím, že by to neuměl ani člověk zvenčí, natožpak já, kterej jich už nějakou dobu tak půlku dělá.
Asi většinou o lásce, jak se to u rokenrolu sluší.
Super! Blížíme se do finiše. Klasická otázka. Co se plánuje a na co se můžeme těšit?
Dobrá, teď klasická otázka. Co plánujete do budoucna a na co se můžeme těšit?
Přehled máme vždycky na Bandzone a docela tejráme Facebook.
