Milej Martine
13. března 2016, na dálnici cestou z hraní na závěr divadelní přehlídky Valašské křoví ve Slavičíně
Milej Martine,
škoda, že jste s trombónem musili zůstat doma, všichni se po tobě v tom Slavičíně ptali.
Teda nevím, jestli úplně všichni, někdo asi taky ne; já standardně z toho pódia až tak nevidím, ale bylo to ze sálu slyšet. Vlastně to bylo první, co jsme slyšeli, než jsme se pustili do vykládky.
Stará fordka je proměněná ve spací vůz, sama se taky teprv probouzí, v těch kopcích kolem Slavičína do sebe kilometry tlačila jen silou vůle, jak soutěžící v pojídání knedlíků v souboji o první místo.
Ta cesta byla dlouhá. A to jsme vlastně teprve kousek za půlkou, když jsme před chvíli vyrazili.
Včera by sis byl užil to velký pódium. I publikum mělo dost místa, pár desítek lidí sice bylo, ale ta sokolka je přece jenom – tělo tuž, vlasti služ – stavěná na víc cvičenců, navíc se počítá s tím, že musí mít víc místa na hmity a kmihy. Navíc jich s pokročilou hodinou ubejvalo. Měli jsme začít v jedenáct, ale divadelníci nechvátali, takže o půlnoci jsme nato vlítli; končilo se o půl druhý.
Těsně po hře
V repertoáru byly i novinky, střihli jsme tam Nepravou dceru a úplně prvně Kola stroje, docela to sedlo.
Pak impregnace trnkovicí v Pekle pod pódiem, krátkej spánek na balkóně. No a teď ten spací vůz.
Vzal jsem ti do archivu setlist a nějakej plakát.
Tak se měj a za tejden v Ústí počítáme zase i s trombónobotem. Základní info o hraní v Činoheráku v Ústí s Točílasem je asi tady, podrobnosti o nakládání a cestě standardně u Nezbeďáka.
Čau
Gabriel
P. S.: Ještě přilepíme pár fotek, až se uschopní někdo, kdo nějaký má.
