Na webzine FOBIA vyšla další pozitivní recenze na naše debutové album, čtěte přímo zde nebo zde:
TRANSLUNARIA – Beyond the Astral Misanthropy, CD – 2007, Élysion
Asi jsem z jiné planety, ale o této kapele s úžasným názvem TRANSLUNARIA jsem se dozvěděl až díky tomuto CD, které mi bylo přiděleno k recenzi. Na webu labelu Élysion není o vydání ani zmínka a nebýt informačního e-mailu od firmy,
myslel bych si, že už Élysion zabalili své kufry na tuzemské scéně a věnují se třeba rybaření. Naštěstí tomu tak není a za poslední dobu label vydal několik zajímavých nahrávek, o kterých sice nepíše na webu, ale v reálu jsou jistě k mání. Mezi ně patří
mimo jiné i právě recenzovaná Translunaria. Když jsem CD Beyond the Astral Misanthropy vložil do přehrávače, tak jsem si říkal, co mi to zase z redakce posílají za černokněžníky. Jak známo můj vztah k black metalu není zrovna nejkladnější, nicméně už
první skladba Winter Graves se hnala napříč tolika stylovými zákoutími, že jsem se nestačil divit. Jen jsem si musel položit otázku, zda se kapela nesnaží o originalitu za každou cenu a zda tento guláš není až moc kořeněný. Odpověď jsem však ani po
několikátém poslechu nenašel a že těch několik poslechů bylo potřeba. Na albu najdete snad všechny odnože metalové muziky, na které si vzpomenete a navíc jsou docela dobře zahrané. Místy by se mohlo zdát, že Translunaria nastoupila na vlnu, kterou nedávno
opustili Forgotten Silence. Přesto oproti Forgotnům je tato nahrávka méně kompaktní a více blackově a deathově orientovaná. Co se skladeb na albu týče, tak rozhodně nejde o jednoduché písničky, ale spíše o komplikovanější kompozice, které buď přijmete
nebo ne. Já je přijal jen částečně, ale to mi nebrání v tom, uznale pokývat hlavou, že má toto album něco do sebe a najít si na něm své favority (ale spíž než o celé skladby jde o určité nápadité pasáže). Jednu věc kvituji s povděkem a to, že Translunarii
stěží přirovnáte k nějaké jiné kapele. Chvíli znějí jako nějaký blackový spolek, pak jako bych zaslechl odkaz legendárních Death, aby se následně skladba ubírala hyperblastovými cestičkami k melodickým až speedovým kytarám. Velmi se mi zamlouvá práce
bubeníka, který si dokáže poradit v každé sebenáročnější pasáži s lehkostí a razancí. Dále pak příjemná a melodická kytarová sóla, která zazní vždy, když je jich třeba. Největší slabinu alba spatřuji v čistém zpěvu viz Resurrection Through Vortex Of
Spectral Stars a velké pozitivum v kvalitních textech k zamyšlení. Novinka Beyond the Astral Misanthropy je díky vokálnímu projevu spíše black/deathové album s velkým přesahem a k jeho pochopení mu musíte dát více času než nějaké přímočaré muzice.
Rozhodně však stojí za
pozornost.
Agos 8/10
