Jazyk závrati I.
V nehybném bodě světa, jenž se točí. Ani tělesném ani beztělesném a ani odkud, ani kam; v tom nehybném
bodě, tam je tanec, ani však zastavení, ani pohyb. Ale nenazvi to utkvělostí, když se tam pojí minulost a budoucnost. Pohyb ani odkud, ani kam a ani vzestup, ani
sestup. Až na ten bod, nehybný bod, nebyl by žádný tanec, a je jenom tenhle tanec. Mohu jen říci, byli jsme tam: ale kde, to nevím. A nevím též, jak dlouho, to by znamenalo určovat to v čase.
At the still point of the turning world. Neither flesh nor fleshless;
Neither from nor towards; at the still point, there the dance is,
But neither arrest nor movement. And do not call it fixity,
Where past and future are gathered. Neither movement from nor towards,
Neither ascent nor decline. Except for the point, the still point,
There would be no dance, and there is only the dance.
I can only say, there we have been: but I cannot say where.
And I cannot say, how long, for that is to place it in time.
T. S. Eliot: Čtyři kvarteta
„Já jsem politik, synu můj. Žádný hrdina. A politika divy
nedělá. Je tak slabá jako lidé, je pouhým obrazem jejich křehkosti a vždy znovu určena k tomu, aby ztroskotala. Nikdy nedokáže dobro, nevykonáme-li je my sami. A tak jsem konal dobro. Proměňoval jsem hnůj v humus. Je těžká doba, kdy člověk dokáže vykonat
pro svět jen málo. Milost světa projasněného si vynutit nemůžeš, ale můžeš v sobě vytvořit předpoklady, že tato milost – přijde-li jednou – najde v tobě zrcadlo, v němž se bude odrážeti její světlo. Ať je nyní tato zahrada tvoje. Neodmítej ji. Buď takový
jako ona: beztvárnost v krásu přetvořená. Přinášej ovoce. Měj odvahu žít nyní a zde, uprostřed této beztvaré pustiny, ne jako člověk spokojený, nýbrž jako věčný nespokojenec, jenž odevzdává stále dál svou nespokojenost a tak časem mění všechny věci. Je to
hrdinský čin, co ti teď ukládám, synu, herkulovská práce, kterou chci vložit na tvá ramena.“
bývaly ty, které mne obyčejně trýznívaly, když jsem viděl, že to, co jsem pokládal za
nejvznešenější na celém světě, bylo pro něho na dolním konci stupnice jeho obdivů), "nesdílím tohoto způsobu nazíraní. Bergotte je tím, čemu říkám hráč na flétnu; jest ostatně nutno uznati, že na ni hraje příjemně, třebaže hodně strojeně a afektovaně. Ale
to je také vše, a to není mnoho. Nikdy nenajdete v jeho dílech, která nemají svalstva, to, co by bylo možno nazvati lešením. Žádný děj - anebo tak nepatrný - ale žvláště žádný významnější podklad. Jeho knihy jsou slabé již svým základem nebo lépe, nemají
vůbec základu. V takové době, jako je naše, kdy vzrůstající složitost života nám sotva dopřává chvíli k četbě, kdy mapa Evropy byly nesmírně přeměněna a není daleka změn možná ještě větších, kdy na všech stranách vyvstává tolik nových a hrozivých
problémů, jistě mi přiznáte, že člověk má právo žádati od spisovatele, aby byl něčím jiným než krasoduchem, který nás nutí, abychom v bezúčelných a naprosto nevhodných diskusích o přednostech čisté formy zapomínali, že dnes či zítra můžeme být zaplaveni
dvojím proudem barbarů, zvenčí i z naší vlastní země. Vím, že se tím rouhám nedotknultenosti té nauky, již tito pánové říkají Umění pro Umění, ale v naší době jsou naléhavější úkoly než sestavovati v harmonické celky slovíčka."
