Positive Mind power-alternative / justice core from Pilsen

Koncert v Liberci je za námi už 14 dní, ale se zprávou o koncertě jsme byli nuceni otálet. Nikoliv chtěně, anébrž z důvodu absence volného času. A že autor nějakou tu hodinu na napsání potřebuje. Krátké statě nepíše, protože těch je v síti přehršel. Jestli on je vůbec umí napsat...

Takže jako vždy: napokračování príma, naráz: literární zastaveníčko v jinak uzívaném dnem.

Liberec včera a dnes a pozítří

Někteří z nás byli naposled v Liberci v minulém století. A to v té době ještě nikdo neměl boty větší než 9, občanku tenkrát nahrazoval doprovod alespoň jednoho z rodičů a hospodu jsme vnímali jen jako místo, kde si lze „taky“ koupit nanuk.

Teď už jsme „velcí kucí“ – řečeno plzeňsky! Občanku, jež supluje rodičovskou zodpovědnost, už nám režim vyměnil asi čtyřikrát (od knížečky po kredit kartu) a po hospodách se vláčíme ze všech možných důvodů, jen ne kvůli nákupu mražených pochutin.

Akorát ta velikost nohy... některým z nás, velikost číslo devět nepřekročila doteďka.

Ale to už je příroda. Taková!

Příroda, ta umí žít!

Panečku, příroda, ta ví, co je to život.

Jó příroda, ta umí žít!

To je jasné každému zvídavému cestujícímu dvoustopého vozidla. Tedy za podmínek, že ho nechá řídit někým jiným (my měli řidiče Maffa, po dlouhé době).

A taky pokud teda netráví jízdu čtením časopisů, psaním smsek, přehráváním videí na mobilu a jinými zabijáky času. Prostě pokud je zvídavý.

Krajina od Prahy na Liberec přinese mnoha zběsilým evropským, i pan-evropským, pánům cestovatelům odpověď na otázku, proč jsou Čechy nejkrásnější!

Odpověď začíná průjezdem kolem Mladé Boleslavi, kde se krajinka začíná krabatět jako prostěradlo po vášnivé noci party prostitutek z E55 a tří výkonných liliputů.

Zapolabská příroda pak přemění zvalchovanou postel na rozkošné kopečky bujarých tvaru, kyprých jak odhalená poprsí mladých dorosteneckých baletek.

V množství nerozumném. V rozmanitosti navýsost božské.

Je vám zcela jasné, proč se tam mladý, neukojený Mácha tak rád zdržoval. V jeho období byla onanie v prohibici. Na těchto nádherně tvarovaných kopcích musel mít nepřerušovanou erekci.

Jsa nemohouce věnovati své ruce vstříc radosti, psal tak jak psal.

Když tu partičku kopečků vidíte, začnete se zajisté domnívat, že Josef Lada byl vlastně realistický krajinkář s dětským rukopisem. Žádná zjednodušující představivost.

Mácha a kupička dalších čechofilských psavců museli být z této částí naší země v kolenou. Artróza - neartróza.

Kdo nevěří, ať tam běží.

Školní výlety in memoriam

U skal Turnovských Patrick jen prohlásil:

„Ty vole, tady je kamenů, že by tu mohli klidně těžit pemzu!“

Ale to jen machroval. Dávno již nečetl Muzikus, čtrnáctideník Babyboom a měsíčník Svět Středního Věku. Krajina ho vtáhla do své ješitné, leč nepřekonatelné krásy. Pokorné civění jsme povýšili na společenskou zábavu.

I Kopí upustil svůj měsíčník Svět Penzijního Pojištěnce, sledujíce nádherně točité kolejiště horských vláčků. Se Šimonem se hlavou srazili pouze, vedla-li dráha kolem nějaké skály s hradem. Vzhledem ke kulminaci hradů a malých železničních tras se obouchali dost.

Cesta ubíhala z vesela. To je vám jasné už teď.

Opravda vozidla za jízdy

Dlužno dodat, že spotřeba vypitých piv se poněkud vymkla kontrole. Že je kontrola vymknuta, odhalil až řidič Maff (jako jediný zcela střízliv).

„Mně začala zase nějak zlobit spojka...“

„Jak?“ ptá se vystrašeně Bárt

„No, abysme vůbec dojeli... slyšim strašně zřetelně to cinkání vod podlahy... a taky pedál jde pomalu sešlápnout...“

Bárt se podívá Maffovi pod nohy, kde spatří nehorázný sběr prázdných plechovek různých značek.

Nealko samozřejmě chybělo zcela. Jakoby někdo na čerpačce vybral celé portfolio pivní ledničky.

„To necinká spojka, to jsou ty plechovky!“ uklidňuje ho Bárt

„No vidíš, co jste toho vypili!“

 „...a když si vyndáš tu rozmáčklou plechovku od Stely z pod pedálu, tak ti půjde dobře i spojkový pedál!“

„Ty jsi ale mechanik!“, chválíme Petra.

„A vy alkoholic!, durdí se Bárt, „moje jsou z toho jenom tři piva.“

Kopí automaticky zaplul do sedačky a dělá jakože jede v úplně v jiném autě a s úplně jinýma lidma.

„A to přece neni jenom vod Kopího!“, káže Bárt směrem ke zbytku kapely. Víte kolik toho tu je?“

Kopí je v režimu „OFF“. V naší dimenzi neexistuje.

„Jistě že je i vod jinýho! Ještě právě ty tři vod tebe, Bárte! V tom je ten problém!“

Liberec krásný, Liberec malebný, zájezd kalebný

Liberec krásný, Liberec malebný, jste-li na Ještědu.

Jak tam se dá střízlivět!

A nebo i opít, neboť prodejních míst chmelových produktů jsou na Ještědu asi tři. O tom měl Kopí přehled snad ještě dřív než jsme dorazili na vrchol.

My ostatní se nestíhali kochat.

Málem jsme se ukochali k smrti:

„Ty krávo!“

„Ty vole!“

„Ty pičo!“

„Maj tu ten dalekohled na desetikoruny?“ ptá se s výrazem neviného dítěte Šimi.

„Maj, Honzíku, určitě maj.“

„To jsou panorámata!“

„To je masakr!“

„Vodsud je snad vidět do Pr...“

„...až do prdele, viď?“ přidal si Kopí, šťastně upíjející pivko ze stánku v první tisícovce nad mořem. Noemové archy nemaje, jistotu v rukou třímaje.

„Chtěl jsem říct do Prahy, ale máš pravdu. Je tu doprdele vyhlídka!“

„Hoši, to už snad ani neni vyhlídka, to je ptačí perspektiva,“

„To je fakt!“

„GoogleEarth live.“

„Kam až odsud může bejt vidět?“

„Odsud už jsou snad vidět Alpy!“ přidá Henry.

„Henry, co to piješ? To je jenom pivo?“

Henry mrkne do kelímku.

„Hoši, nevim, co tu do toho dávaj, ale ve mně je... dá se říct pocit štěstí a naděje!“

Viditelnost byla víc než ukázková. Ale že to učiní několik lidí šťastným až tak doslova, to šlo od takovéto viditelnosti jen stěží čekat.

„To víš, s naší Přimdou se to srovnávat nedá.“

„To teda ne, hoši, to teda ne!“

„Pivo tam teda netočí žádný....“ nezamudroval nikdo jiný než Kopít.

Henry – muž reflexů

Henrymu hráblo. Neustále zdržoval výpravu při sestupu z vrcholu. Do spodního tábora, kde za semaforem (ano, semaforem mezi horskou klečí, liščími ohony a bodláčím – užasný kontrast horské idylky a dopravních pravidel) parkovalo naše vozidlo s vlekem jsme to měli necelých 800 metrů. Žádnej velkej špacír, nicméně se Henrym to bylo těžký.

Na Ještědu pochopil, že mít velkou paměť na mobilním telefonu s dobrým foťákem, znamená na chvíli býti Janem Šibíkem.

Fotil vše a s takovou frekvencí, že partička japonských důchodců by vedle něj byla za  amatérský spolek pouhých fotografických šerpů.

A že každé fotce dával cit, prostor a hlavně čas. Zastavoval snad na každých deseti metrech.

„Pojď Šibíks!!!!!“

Henry neodpovídá.

„Brzo zajde slunce, Šibíks!“

Šibík fotí jako o závod. Jakoby chtěl vyhrát Czech World Press Foto v sekci krajinkář.

„Šibíks, kolik máš ještě volnejch giga?“

„Hodně.“

„Tak my jedem napřed a ty ten Ještěd sejdeš, co Šibíks?“

Liberinth

Spali jsme ve čtvrti Hanychov, jež si záchodový čtenář bulvárních magazínů dobře zapamatuje. My jimi měli nejsme, tudíž pak bylo problém ptát se kolemjdoucích v nočních ulících „kde leží Agátov?“

Ubytování penzionované, minimalistické vybavení, spoře vybavená kuchyňka, minimálně věcí, které šli zničit. Ideální na půlnoční raknrol.

S dobrým pocitem odjížděli jsme do klubu Barandoff. Spleť uliček nám dávala zabrat. V duetu s mapou postaršího data pak hledání připomínalo spíše vyhlídkovou jízdu auto-carem. Šimi toho náležitě využíval k historizujícím poučkám z ranné architektury Liberce. Přerušovat ho bylo zbytečné. Když člověk jede čtyřikrát dokolečka, pak už si rád poslechne cokoliv.

Liberecký labyrint nebral konců. Pojem jednosměrka přestala dávat smysl vždy ve chvíli, kdy  člověk po pěti minutách dojel na to samé místo.

Ale dorazili jsme. Klub malý, ale útulný. Nálada veselá, pivo dobré teploty.

Všichni - včetně Kopího - spokojeni.

Pizzový sedativ

Samotné čekání na vystoupení zaměstnalo kuchaře přilehlé pizzérky velkolepě. Snad hnáni naším cizáckým nářečím a touhou předvést se, snad bylo těch pět volantů (jak od vojenského třínápravového speciálu) jejich běžným pizzovým standardem, ale nás ty pizzy málem připravili o rozum.

Že jsme byli zralí na rikšu, to bylo jasné.

Že jsme skoro nemluvili, bylo překvapující.

Ale ti, co ji dojedli na místě přibrali kolem 2 kilo. To bylo nepřehlédnutelné.

Zejména Bárt, který to navíc snědl rychle (doufajíc, že tak lépe zažene hlad, naivka), připomínal Bártosaura.

Valiv se po schodech z mocipanské večeře nehorázně velkorysých rozměrů, schodišti klubové se naklánělo spolu se zdí.

Přecpání narušovalo statiku klubu snad víc než decibely.

Liberecká přednáška na téma: Justice core včera, dnes a zítra

Je jisté, že koncert jsme museli pojmout více jako rozcvičku než prezentaci hbitých a bezchybných prstů. Slovo virtuozita ve spojení s naším výkonem šla použít jen stěží.

Vzhledem ke sporým rozměrům klubu, a pódia zejména, bylo jisté, že z nás poteče jako s nezavřené pípy od piva.

Samotné vystoupení přišlo po nářezových Attic Vanity (a ještě jedné kapelky, jejíž jméno nám neutkvělo v paměti, neb Attic Vanity je novými peckami doslova přemázli – tak byli dobré a znějící ještě lépe než cokoliv předtím).

Řádili jsme jako koně. A naše nástroje bylo naše spřežení. Pravda, ne každému padli otěže přesně do rukou. Zejména jednomu. Všichni jsme si vzpoměli na příčinu „problémů se spojkou“. Tak nějak všichni.

Kopího od punkového basáka dělila jen nepřítomnost číra.

Ale nikdo se neptal, přítomní se učili, co v západních Čechách za přísný, ale spravedlivý hard-core děláme.

Že ho dneska nezahrajem, kterak přesnost káže, snad nikdo neřešil.

A pokud řešil, tak ten večer nedořešil.

Tvrdí hoši nepláčou

Až na pár úrazů dobrý. Teda úrazů. Henry schytal bebí Kopího kytarou. Ta se mu mstila patrně za to, že se Henry jen chvilku před tím zamotal do baskytary kabelem od mikrofonu. Jednoduchá a zcela náhodná etuda vyústila v nepřehlédnutelné pohmoždění, jež zahřeje jen ty, kteří vědí, že hard core se neptá.

Hard core rovnou koná.

A pak až vyplňuje dotazníky..

Přesun do Agátova byl nutný o to víc, co po sbalení věcí, pivo v našich tělech poněkud nakulminovalo. Jeden by řekl až překulminovalo.

Vozidlo jsme naplnili nejen kapelou, ale i několika členy vypůjčenými z jiných kapel (jeden kus Attic Vanity a jeden kus Lewisit). Oba chtěli být přítomni legracím západočeským.

Jenže to jízda libereckým hlavolam mnohé vystřízliví – pokud teda mezi mnohé nepočítáme Kopího.

Michal Klouček z Lewisit se chopil role nedigitální navigace a i jemu přišlo, že na jeden Liberec je v těch ulicích zmatku až až.

Agátov Hanychov jsme nakonec našli, ale to už i dodávka hlásila, že chce spát. Řidič zase, že chce kalit.

Michal Klouček, vidiv sestavu, z jejíž spárů by se jen stěží střízliv dostal, rychle vyvrávoral a taxíkem své tělo dovezl do lůně domova. Prozíravé.

Druhý vypůjčený von Attic Vanity stěží kdy mohl vidět tolik vypitých Stell. A kór vypitých v takové rychlosti. A kór hardkór!

Rozkydlen na raknrolem špinavým stole jednoho z pokojů, volal na Patricka u ledničky tak, že bylo obtížné rozeznat, co vlastně chce pít:

„Je v lednici ještě nějaká Zázvorová?

„Co jako? Limonáda?“

„Si blázen, kde by si tu vzala.“

„Kanadu Dráj jsme fakt nekoupili. Ale je tu Stella...“

„Stella Zázvorková! Tu chci...“

„No nevim jestli zrovna Zázvorková,“ otvírá pivko Patrick, „ale podívám se, jestli tu nezbyl ještě nějakej Brodskej...“

Odcházel po dvou hodinách a vypadal, že neví, čí je. Kdyby pod okny taxík netroubil, myslím, že by ani nechápal smysl svojí jitřně nedělní existence.

A že 2.května přichází rozbřesk mnohem dřív, než by člověk v březnu čekal...

Cedulky versus Raknrol 0:1

Ano, přehlídnout cedulku „Kouřit na všech pokojích zakázáno“ se na penzionech ne vždy vyplácí.

Ale pokud víte, že recepce je na úplně jiném hotelu než spíte vy, ve zcela jiné čtvrti města (a kam musíte pouze vrátit klíče), cedulku „Kouřit na všech pokojích zakázáno“ nepřehlídnete.

Vy ji totiž zcela ignorujete.

Raknrol se v noci moc neptal, kolik cedulek je v hotelu vylepeno a jak moc temperamentní osazenstvo pokojů mají šanci usměrnit.

Nás se netýkalo nic.

Raknrol ani nebyl schopen příliš odpovídat na podivně vypadající (a notně rozespalé) hlavy v oknech jiných pokojů, nadávající na to, že v neděli by se měl člověk vyspat.

Raknrol se obvykle nezmohl na jinou odpověď, než:

„Jen spěte, spěte, pracující. Na vás takový my právě hrajeme!“

Hádat se s námi nešlo. Nás šlo jen - podobně jako cedulky – ignorovat.

Slovenský nezájem neznámých pohnutek

Ráno pročež bylo kruté tak, že by se dalo krájet a prodávat na plátky do housky s tatarkou a kečupem za 25 korun ve Skviříně na návsi v bistru.

Začali jsme ohledávat mrtvé. Pár jich skoro bylo.

Někteří začali hned po probuzení mlčky strkat svoje věci do tašek. Někteří s tím začli až když jiné věci nastrkali do toalety. Naopak nemlčky, musel to slyšet celej hotel.

To víte, kolik nanuků před kalbou sníte, tolik minut se intimně s keramickou mísou stýkáte.

Vše jsme však činili rychle a promptně. Naše včerejší odvaha byla ta tam. Jako vždycky.

Pokoj připomínal dobře vymalovaný salónek chicagského techno-klubu. Obava s přímým setkáním se stupňovala s přítomností hadru a kbelíku na chodbě přízemí, kde jsme spali.

Hrozil plíživý, ale nezastavitelný průser.

Bylo navýsost nevyhnutelné vyhnout se uklízecí četě.

Nechtěli jsme se zpovídat z infarktu penzioního personálu.

Nástrojovku jsme tahali před barák jakobychom včera cvičili v posilovně a večer si dali jen půlitr sójového fitness-drinku bohatého na vlákninu a uhlohydráty.

Na ulici ani noha. Byla to čtvrť klidná, až mrtvá.

Pokud jsme ji teda nezabili my!

Teda, noha tam byla.

Dvě dokonce. Jedna poďobaná holka s culíky na vlasech se opírala o vchodové dveře a bez ustání psala něco do mobilu.

Psala když jsme tahali spacáky.

Psala když jsme tahali kytary.

Psala i když jsme vytáhli všechno, co jsme měli a možná i neměli.

To už to Henry nevydržel a hodlal s ní zalaškovat. Kór když ani jednou nezvedla hlavu od přístroje.

„Jak se máš? Bylas včera na našem koncertě?“

Holka zvedla hlavu od mobilu. Na chvíli. S šedavým pohledem neurčitého charakteru odpověděla:

„Už vypadnete? Čakam až vypadnete...“ rozpoznal Henry slovenský dialekt, ale na odpověď se nezmohl. To nebyla smeč. To bylo čisté tenisové eso!

Holka se vrátila pohledem na displej a více ho od něj neodtrhla. Nezájem byl slabé slovo.

Tohle byl arci-nezájem.

Epilog záhady slovenské děvčice

Sedíme ve voze a řítíme se Libercem s klíčema od pokoje na dceřiný hotel:

Šimi: „Tak nás nakonec nikdo z personálu nechytl. Hurá.“

Kopít: „Docela jsem měl ráno obavy, že bude průser, když jsem viděl ten svinec...“

Šimi: „Těch flašek, těch vajglů, těch plechovek...“

Bárt: „Co šlo jsem vyhodil do koše, aby to tam zas tak hrozně nevypadalo...“

Šimi:„Uff...“

Kopít: „Hele, nakonec jsme na pokojskou nenarazili...“

„Počkej, počkej, počkej! Nenarazili...“ začne to docházet Henrymu,

„kolik je Šimi hodin, Šimi?“

„Poledne!“

„Hoši, ta poďobaná Slovenka s mobilem místo ruky, co nás tak záhadně uzemnila... byla ve skutečnosti pokojská.“

Ticho.

„Budem vracet klíče na recepci?“

„Si blázen?“

„Víš kolik toho napsala na tom mobilu?“

„Jestli spala na penzionu, tak teď už na nás na recepci čeká žaloba.“

Protože ona musela za tu dobu, od kdy se běžně pokoje uklízí do doby našeho odjezdu, napsat esemeskový román.

Otázka na závěr.

Věděli jste, že když klíče letí z okénka vozu vzduchem ven, tak dokáží docela nepříjemně poškodit sklo vozidla jedoucího za vámi?

Zaznamenal Oleg Ondatra

SEE YA ON FRIDAY! LAST BELL der TACHAU ist hier!!!

Hádanka z přílohy Mateříkalby (adolescentní víkendová příloha Mateřídoušky):

Zvoní to a je to naposled:

a) zvonek v cele smrti

b) Last Bell v Tachově

c) nic nezvoní naposled, je to nesmysl redaktorů Mateříkalby

(správná odpověď je nasnadě, obzvlášť pokud budete v pátek v Tachově a nejste státem Texas hledaní pro vraždu )