Po dlouhé době přinášíme pro milovníky hyper-brakové literatury povídku. Ano víme. Moc už jich nepublikujeme. Času málo, starosti s koncerty moc. Nicméně, kdo netrpělivě čekal, nechť si udělá kávičku a odpočine si u povídky z našich luhů a
hájů. Buhví kdy zase něco takového bude...
Vídeň a Poběžovice – obce mé nejmilejší
Nedávno jeden člen naší kapely odpovídal v rozhovoru pro fobiazine.net na otázku, proč během letošního turné hrajeme „i takové akce“ jako městské slavnosti a podobně. U kapely coreového
ranku to může znít dosti obskurně. To připouštíme.
Na druhou stranu, kdo nepoznal kouzlo podobných akcí malých městysů, neví. A zákonitě nemůže chápat, že pokud si nás tam tamnější partičky v kraťasech mikinách pozvou, může to být i prima večírek.
Přičemž pozvání zahrát si po bikeových závodech vlastně přilíš obskurně nezní. Ano, konat se měl v Poběžovicích. Drtivá většina lidí vlastně ani neví, co Poběžovice znamená, natož kde leží. Chodská krev však zeměpisný
"blackout" kolem tohoto pojmu nezná.
A malý, nicméně malebný městýsek za Domažlicemi chce přece také žít. Vynález kola už tam dorazil a elektřinu k němu nepotřebujete, takže proč bikeové závody neuspořádat, že?
Ovšem ke koncertu elektřinu potřebujete. To už je věc jiná. A kór k muzice tvrdší. A kór háárd kór – o tom žádná.
Vysvětlení obratu „zvukař s pájkou“
Každý, kdo kdy hrál mimo zavedené metropolitní kluby, ví, co znamená pojem „zvukař s pájkou“ – respektive „zvukař s pájkou v ruce“. Pokud vaši kapelu takovýto výjev čeká hned po příjezdu, víte, že něco je špatně. A nemusí to zrovna znamenat
jen, že se jedná o malou „poruchu na přijímači“.
Může to znamenat i poruchu velkou. A nejenom na „přijímači“, anébrž na celém festivalu.
Nicméně časy se měněj, jak se zpívá ve starém dobrém songu. Znamená to, že doba jde dál. Dnes vás jen málokterý zvukař přivítá „ahoj, já vás zvučim“ s pájkou v levé ruce. Je to jev spíše ojedinělý. I když máme teorie, že už se to asociace
zvukařů dozvěděla a teď je skrývají. Dost možná najímají malé trpaslíky, které pájí jejich problémy s nedokonale sestaveným zvukovým aparátem někde stranou. Možná pod pódiem. Dost možná si zvukaři vozí tajemné kejsy [case / bedna na zvukařské
harampádí] v nichž je celá parta malých trpaslíků a když se něco na pódiu podělá, trpaslíci pájí, pají a pájí nové vybavení...
Pokud stále nechápete, v čem je problém zvukaře s pájkou:
pokud někomu zaplatíte za zvučení akce ne zrovna zanedbatelné peníze, pak očekáváte, že ten zvuk bude zcela bez problémů hrát. Taky nejdete k holiči, kde vedle nějž bude stát další chlapík, který bude přerušovat vaše zvelebování opravami holícího
stojku či průběžnému brousení nůžek.
Jenže na malých městečkách bývá všechno jinak. A na městských slavnostech obzvláště. A tohle prostě byly klasické slavnosti, ne že ne.
Přijela k nám pouť, na to já se musim zouť (lidová z chodska)
Čekali jsme příjemně ospalou vesničku, za jejímž humnem, někde na „fotbal-platze“, bude partička nadšenců skákat „fejký“ a každá „stoosmdesátka“ bude
znamenat stupeň vítězů.
Leč přivítaly nás zalidněné uličky plné buřtů, vůně cukrové vaty, hejna lidí všech věkových kategorií, stánky, langošový odérek a pivo, limo, kolotoč s odpoledním opilcem, nataženým přímo přes cestu (bez něj to nejde, podezíráme český venkov, že je
to vždy ten samý člověk, kterého si vesnice půjčují mezi sebou a obecní úřady ho pak instalují na každou slavnost, obvykle ne déle než do třinácté, čtrnácté hodiny).
Prostě klasické slavnosti.
Jedeme po hluku. S hlukem se hustí davy v uličkách. Až hle, pódium před námi. Dál už stejně nejde jet. Stojíme uprostřed pouti a mezi ležérně korzujícími domorodci. Další pokračování by vzhledem k náladičce davu vypadalo jako dost morbidní výjev
z kuželkovny.
Při výstupu se srazíme s Mikešem z Palice. Podle všeho čerstvě dohráli a balí věci.
„A vy tu hrajete?“
„No, hrajeme snad prej už jako druhý...“
„Počkej, druhý jsme hráli my!“
To vás rozhodně znejistí. Kde jsme zase udělali chybu?
Kdyby tu muziky nebyly, asi bychom už nepili
Poradil nám až jeden z bodrých občanů. A že by se tam dala bodrost krájet. Tak byla hustá.
Jenže věřte bodrým domorodcům, a kór při tak zvýšené hladině bodrosti (stupeň 3), když vám poradí: „vy asi hrajete na jinym pódiu“.
„Co to asi jako znamená?“ mudroval Kopít, „znamená to že hrajeme na úplně jiném pódiu? Na úplně jiném festivalu...?“
„...v úplně jiném městě?“ dodal Šimi.
„Hrajeme tenhle víkend vůbec?“ To vás prostě znejistí, to nám věřte.
Jste 10 kilometrů od státních hranic, kolem vás čakany, jistě nabroušené pod každou druhou bundou a vy stojíte s autem mezi stánkem s klobásama a střelnicí a do toho vám dvě malé děti otírají cukrovou vatu o kapotu.
Englishman in New York je vedle toho domestikovaný newyorčan.
„Co budem dělat?“, ptá se Kopí a kouká se zasněně na pódium. Je pěkné, velké a nazvučené. Zjevně by se mu na něm líbilo.
„Prostě budeme hledat jiné podium...“ říká mu Šimi.
„Ale tady by se mi líbilo...“ mžourá Kopí směrem k výčepu, vhodně umístěnému hned vedle pódia.
„Tady ale teď hrajou Beatles revival...“
„Hmm,“ spadne mu úsměv, „Tak pojeď pryč. Najdeme si jiné pódium. S výčepem a bez Beatles!“
Kolik pódií znáš, tolikrát si managerem
Ztratit se můžete v textu, ztratit se můžete v překladu. Ztratit se můžete i v Poběžovicích. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Kór když jimi projíždíte a objevujete další a
další pódia.
Ten víkend to byla vesnice plná pódií. Někde hrál bigbítek, někde muži v košilích a tesilkách zpívající hity starší než tahle republika. Někde i hity starší než většina republik na evropském kontinentě. Nás by to odpoledne nezaskočilo ani pódium
s koncertem pro čtyři loutny a vozembouch.
A přesto. Až na úplném okraji jsme spatřili pódium se zvýšenou kulminací lidí v mikinách. Byly jsme na místě. Ještěže naše muzika má také svůj mudnůr.
Ale to už jsme pomalu u našeho zvukaře s pájkou. Na pódiu se právě snažila nazvučit tříčlená kapela v podivné sestavě zpěvák - kytarista - bubeník... a pardon, úplně bychom opomenuli čtvrtého nehrajícího člena:
chlapíka pobíhajícího kolem pódia a porůznu rozhazující rukama.
Nejednalo se však o zaplaceného performera či baletku po třech dětech a přechodu. Byl to jejich manažer. Na naší „do-it-yourself scéně“ nevídaná věc.
Jeho performance – přebíhat od zvukaře k pódiu a zase zpět, s mnoha gestikulačními prvky, na poli českého non-verbálního divadla zcela unikátními – měla své opodstatnění. To jsme se ovšem ještě po příčinách problémů nepídili.
Koupili jsme si pivo a sledovali to jako součást programu. Z těchle typů akcí jsme zvyklí na lecjaký umělecký zážitek. A nejen pro to právě tyto akce milujeme. Už nás začínáte trochu chápat?
Neviditelná pájka trhu
Pak nám však sami kluci z pódia přímo oznámili, že už 2 hodiny nemůžou nazvučit a program má skluz. Zbystřili jsme. Pokud sestava jedněch „ušmudlanejch“ bicích, jednoho malého kytarového aparátu a jednoho mikrofonu „má problém“, co potom náš objemný
a tím pádem i mnohem výkonější aparát?
Podívali jsme se směrem ke zvukařskému stanu. Pájku jsme neviděli. Jen mladíka v tričku, drbajícího se na bradě a náhodně kroutícím čuflíky.
„Pájku v ruce nemá...“ hodnotí výsledek pozorování Patrick.
„Ale podezřele se drbe na bradě...“ znejisťuje kapelu Šimi.
„To přece ještě nemusí nic znamenat, ne?“ uklidňuje kapelu Bárt, „když se drbeš na koulích, tak to taky neznamená, že máš v poklopci pájku...“
„To ne, to znamená maximálně, že tam mám přilíš teplo...“
„Tak vidíš...“
„No ale pak to signalizuje minimálně to, že zvukař prožívá horké chvilky.“
„A kroutí vším možnym“ nespouštího z očí Kopí, „a sleduju ho dlouho, hoši. Kroutí s tim tak nelogicky, že to nedává smysl.“
„Dobrá dedukce...“, zadívá se i Bárt na toho kroutiče „Tady to smrdí problémem. A to aniž bych někde viděl pájku...“
„Tady totiž bude asi každá pájka krátká...“
A byla!
Role play
Do té hry (žánr vesnická veselohra) se začaly dostávat další role a my pomalu získávali přehled o celém představení.
Zvukař nám byl představen. Byl to zároveň jeden ze dvou pořadatelů akce. Druhý se prý ztratil.
Dalším pobíhajícím byl chlapík v týlku, se sympaticky zlitým úsměvem ještě z předchozí noci. Představil se nám sám osobně:
„Zdáár, já sem vod techna. A včera v noci jsme tu jeli na plnej výkon. Všechno fungovalo jak má.“
Do čehož všehož pobíhal manažer, z jehož přílišné žoviální řeči k jednomu z nebohých členů kapely bylo již nabíledni, že se jedná o tatínka jednoho z nich. Bodrého tak, že by se od něj mohli Poběžovice učit! A to už je co říct!
Kozel managerem
„To je zvuk na hovno, zníte strašně, dejte to ještě jednou.“ – tohle zrovna nejsou ideální věty, jimiž dodáte kapele chuť hrát. A už vůbec ne od vlastního manažera, můžeme jím-li vůbec tatíka nazývat. Ale
asi můžem, kdo chce kam...
Bylo nám jich líto. Jinak sympatické trio mladíků „odkud si a názvu neznámého“ se snažilo dát dohromady svůj první metal-coreový koncert. Pokud nebyl první, byl aspoň jedním z těch prvních.
Tatínek lítal a pobíhal, rady uděloval, zatímco první kapela chřadla na pódiu. Už od první zvukovky nám bylo jasné, že svoje manažerské schopnosti měl taťka zapojit hlavně do nalezení baskytaristy, což by pro kapelu byla jednoznačná záchrana. Baskytara
jim bytostně chyběla. Nejen v soundu, ale i v kompozici.
Trochu jsme tušili, že jen někdo jako taťka-manažer, jehož bohaté zkušenosti s managementem nabyl na nějakém hodně významném postu tamějšího jednotného družstva, je schopen vyhnat neúplnou kapelu na vystoupení stůj co stůj. A kór v tomto typu
muziky. A kór hárd kór – co si budem povídat...
Vůči tomu, jak fajn kluci působili, to byl mix smutku a trapnosti v jednom. Nicméně drželi jsme jim palce. O to víc.
Podle všeho však málo. Podle všeho to totiž nestačilo. Podle všeho byla zapotřebí pájka.
Zásadní teorie rovnic
Problém se jevil jako neřešitelný. Byla to rovnice o mnoho neznámých. Sečtěme si to:
Pořadatel zvučí.
Zvučí na zvuk, který mu dodal „kluk vod tekkna“.
Pivo. (Proč ho do rovnice zapojit? Musíme jím znásobit druhou neznámou, kluka vod tekkna.)
Dále tu máme druhého pořadatele. Možná že taky zvučí (zde by to nepřekvapilo), nicméně ten je v mínusových hodnotách. („Ten prostě odešel a nevíme kde je“, tvrdili nám všichni)
Pak tu máme manažera, který šéfuje zvukovku. (Jestli
dobře nebo špatně plně vyhodnocuje délka zvukovky: 120 minut – a teď už dost možná i víc.)
Pak je tu nebohá kapela (která neví, co má dělat, když zvuk padá po každých 3-5 sekundách a oni musí hrát skoro jen z pódia.)
A pak jsme tu my (kteří to s pobavením sledujeme. Začalo se nám tam líbit.).
A pak ještě jeden chlapík, říkejme mu pracovně Lojza, s klátícím se pivem v ruce (on sám už se neklátil, on už jen tak vlál) meldujíce v užasném hantécu:
„Ty vééé, jéé péém, že problém je v mikréééku. No fééékt! Von do něj tak hulééékééé, že to ten krevééél neudržáál! Musí do toho víc šeptat, čorééék!“
(ten by se do rovnice započítat nemusel, ale je pravda, že o jeho teorie by byla škoda přijít, takže ho občas někdo poslouchal, i když se jimi nikdo neřídil.) Například:
„To jéé znéém, já vim, de je problééém. To je jako dyž sem si dělal reprááky ve svym wééégenu. Prostě nehréééli, čoréééci! A viš, de byl problém, ty vééé? V tom autě, ty vééé!“
Nebo další prospěšná rada:
„Von do toho huééékéé, že to nepude nazvučit, ty vééé! Dejte mi ňééékej mikrééék a jéé véém tááám něco vodzpívééém!“
Odborník to byl na slovo vzatý, uměl se k tomu postavit:
„Nemééte péééjku? Néé jo? Jééé teda taky ne, ty véé. Ale dybyste měli, něco bych véém spééjel. Úpně vim co, ty véé. Takový ty drééty. Téémlety! Nebo třeba něěěký
jiný....“
Samozřejmě, zejména jeho elektrická řešení byla znamenitá:
„To chce jinou elektryku, ty véé. Tohle je napojený na jééézedéé. A tam to teda dost smrdí, ty véé!“
„Ale vono je to napojený přes 380 voltů z protějšího baráku támhle vod Kučery,“ kontrovali mu.
„No tak to je taky na piču, péééč Kučera je taky pěknej čoréék.“
Ta rovnice neměla řešení.
Slova podpory a naděje
Nicméně nečekaně patrně právě od Lojzy zaváněla pravda. Tedy krom pivních výparů a nemytého podpaží, ale to jsme - narozdíl od pravdy - identifikovali hned. Když jste se podívali na změť kabelů pod
podiem nebo na tu šílenou soustavu asi 15 prodlužovaček z Tesca (samozřejmě těch zcela nejlevnějších pro něž by byl i nápis "made in china" ocenění srovnatelné s "Klasa - český výrobek", na níž byl zapojen celý zvukařský velín, neměli jste
pochyb. Nicméně na problém se nám nepodařilo přijít.
Kapela nakonec dala poslední zvukovku a zatímco ostatní z backstage chlapíky utěšovali, ať to „prostě daj, holt to bude o to větší áándroš“, přímo pod podium stačil přijít taťka a hlasitě kapele manažersky oznamoval, „timhle jste si teda uřízli
vostudu, ale prostě to vodehrajte. Zníte na hovno, ale hrajte!“
Před samotným vystoupením si „lepší“ slova podpory snad ani nemůžete přát...
Nekecej a hraj
Hoši hráli. A nakonec sklidili i úspěch. Místní obecenstvo tleskalo a klátilo se, jako by chodili k Lojzovi do učení. Ba dokonce, po dohrátí setu pět až sedm nadšenců pod pódiem tleskalo tak, že by snad i málem chtěli přídavek. Hoši však
začínali balit. Jednak zjevně neměli moc dobrý pocit z vystoupení a jednak si uvědomovali dvou a půl hodinový skluz.
„Nekecej a mazej zpátky na pódium“, lomozil taťka manažér z boku pódia na syna. Nekompromisně. Ve tváři cinkající korunky, zastřené v moři hektolitrů piva. Jen v něm se přece manažeři koupají, to je jasné - dalo se v ní vyčíst.
Nám to bylo jedno. My jsme se v podstatě bavili. Krom toho nás uklidňoval fakt, že máme silnější aparát. V nejhorším pojedeme zvuk hlavně z pódia a se zpěvěm a kopákem se zvukař s „klukem vod tekkna“ prostě nějak popere.
Koneckonců pochybovali jsme i, že po techno noci na ten aparát k ránu hrálo něco jiného než kopák. Kdo někdy byl na tekknu celou noc, ví, o čem mluvíme.
Do toho přijeli kluci z Delusion a když jsme jim převyprávěli situaci, začali hledat pořadatele. Hledali natolik pilně, že kde se vzal, tu se vzal, objevil se další prima mladík s dítětem na ramenou, představivší se jako „ten druhej
pořadatel, co se ztratil“.
Všechny docela asertivně uklidňil se slovy: „příští rok to bude lepší“.
Slovy klasika závěrem
A nakonec to bylo lepší už ten večer. My i Delusion jsme hráli hlavně z pódia. Nevíme, co na to taťka manažer, ale pokud to viděl, muselo mu být jasné, že chce-li to někam dotáhnout, musí napnout síly jinam. Nákup dobrých aparátů je zcela jistě
podstatnější než domluvit koncert pro jinak sympatickou partu metal-coristů, bohužel však k tomu bez basáka.
S nákupem by mu zajisté mohl pomoci zdejší zvukařský odborník Lojza.
Jak sám potvrdil:
„To už můžu dělat manažera i jééé, ty véé. Vezmu si akoréét nový bermúúúdy a budu chytrej. Chytrej jak zéésuvka vod vodního mlejna, ty vééé.“
„Proč zrovna vod vodního?“
„Mně teď muj mlejn něěk nefechéé, se mi to minulej tejden něěěk rozbilo. To byla řacha jak krééve, ty véé, že sem se z toho až pochcal! Ale aspoň mně to konečně donutí vzít si nový bermůůůdy....“
Toliko klasik...
Už chápete, proč patří koncerty na „městských“ slavnostech mezi ty nejvýjimečnější v našem tour?
sepsala Marie Proradná-Úskočná a ing.František Vydělal
PS: Doufáme, že i další konzíky s Delusion nám přinesou prima zážitky. Jaké můžete zjistit osobně hned příští víkend, v pátek ve Stříbře (Absolut bar) nebo v sobotu na strakonické Křemelce. Tímto je zdravíme a těšíme se u dalšího
vysílání.
