Toto je mírně podrobnější deník z mini-turné My3.avi po Evropě
Středa 2.4.
- ve 0:05 hod. přijíždím vlakem z Polska, za 30 minut gratuluji mé nejmilejší k narozeninám a za dalších 10 už spinkám
- v 7:30 hod. potichu vstávám a začínám balit, ňuchám se s dcerou a je mi jasný, že cenu otec roku letos nezískám
- v 10:00 hod. je tu Horác a my razíme směr atari zkušebna. Praha je klasicky narvaná, jsme sprostí a těšíme se. Přijíždíme cca v 11:00 hod. se zpožděním. Na místě zjišťujeme, že jsme zapomněli na naše vesmel cd. Voláme Mr. Titanicovi a jedeme zase zpět směr Hloubětín, Praha je překvapivě narvaná. Se zbytkem je sraz u Martina v Berouně
- ve 13:00 hod. Beroun. Hned na začátku nabíráme tedy skluz 3 hodinky. Vyrážíme na západ ve složení: ich, Klárka, Horác, Nunez, Kubady a pán Martin. Před námi 1500 km
- cesta víceméně v pohodě, plkáme, hrajeme hry, mlčíme, spíme, pijeme, jíme, hakisakujeme
- večír kolem osmý rozbalujeme plynovou bombu a ohříváme čínu z Olympu. Kuba za velice konzervativní kurz prodává tirákovi krabičku cigár…
- cca kolem 22:00 hod. jsme ve Francii. Poctivě se střídáme za volantem, dokonce i Kuba
- okolo půlnoci cítíme jistou únavu a hledáme ubytování. Zdá se, že v Remais není možné sehnat jedinou volnou postel, formule, hostely i hotely jsou plné. Pokračujeme tedy dále, Horác se osvědčuje jako spolehlivý noční pták
- ve 2 v noci jsme v Paříži a nacházíme dva trojáky ve formuli. Radujeme se. Na recepci sedí obrovský černoch (džon kofí ale píše se to jináč), který nemluví anglicky. Check-in trvá déle, než bychom po celém dni chtěli, ale nakonec bydlíme…ráno musíme v osum vstát
Čtvrtek 3.4.
Další den ráno se nakonec ukazuje, že to noční cestování vlastně bylo ku prospěchu věci. Chybí nám už jen nějakých 500 km a v Nantes máme být odpoledne, tudíž času je relativně dost.
Snídáme ve formuli. Bagetky, máslo, džem a kakao (příhodný název pro další události).
Prokousáváme se ucpanou pařížskou jižní spojkou, trvá dobrou hodinu, než se dostaneme na druhou stranu tohoto neanglicky hovořícího mraveniště. Napadá mne, že asi i ty údajně nejkrásnější města světa mívají vyloženě hnusný okraje. Během zmiňované hodinky se na nás začnou projevovat první náznaky jistých střevních problémů. V podstatě stojíme na každé pumpě a děkujeme Bohu za ně. Martin, Klárka a já máme hned o jedno společné koprofilní téma navíc…
Zbytek cesty do Nantes cítím jako velmi milý (pominu-li tu sračku nehezkou). Vylejzá sluníčko, dálnice je obrostlá kvítím jak nějaká alpská loučka a bílé krávy na ní nám oháňkami ukazují směr Atlantik. Nunez se s Makym perou o volant, Kuba chrápe, po něm Horác, já si čtu Pomalého muže, představuji si, jaký to je asi pocit, když Vám najednou nad kolenem uříznou nohu, soucítím s hlavní postavou, poprvé si opravdu uvědomuji, jak rád před spaním o sebe šoupu chodidly a začínám se těšit na večerní hraní, páč mi to přijde fakt super výzva. Špekuluju, po zkušenosti ze všech těch mýtných stanic, kde nebylo možné z domorodců vyloudit anglického slova, zda má večer vůbec smysl něco anglicky říkat, nechávám to prozatím koňovi, který spásá kýčovitě zelenou trávu u kýčovitě francouzského statku. Sem bych chtěl jezdit na chalupu…pravda, trochu z ruky…
Po druhé hodině odpolední jsme doma, tedy v Nantes, a Nunezova navigace nás zcela bezpochyby dostává na místo určení. Je pěkný den, my stojíme na náměstí Place de la Manu s lehce industriální sochou ženy v ozubených kolech a zkracujeme čekání na ubytování hakisakem. Lepšíme se, to je jisté. Sice to furt zavání jedličkárnou, ale je vidět, že v tom už ňákej ten pikoden jedeme.
Hostel nám konečně otevírá své brány a po rychlé sprše odjíždíme směr universita, kde probíhá festival středoevropského filmu a kde máme večer místní přesvědčovat, že není nad českou folkmusic.
Do zvukovky času dosti, vyvalujeme bok v parku, kuřáci kouří a nekuřáci taky, a sníme o kávičce v takové té klasické francouzské kavárně, aniž bychom vůbec tušili, co to je a jak to vypadá. Nakonec dáváme kávu v čemsi jako menza přímo na universitě. Někteří z nás jsou i nadále velmi těsně spojeni s místními toaletami. Ta naše, chlapacká, je bez prkénka a na dveřích se snažím během těch dlouhých minut rozluštit alespoň jeden nápis. Nedaří se a tak připojuji koment v mateřštině, ať si taky frantíci hlavy lámou.
Po skončení promítání posledního filmu pomalu před plátnem vyrůstá koncertní pódium, které nám již brzy bude patřit. Zvukař Pierre se sice moc snaží, ale nejdou mu odposlechy a ani se nezdá, že by ho to nějak trápilo. Nás to tedy trápí a už se na koncert netěším, hrát po paměti je napiču. Až když mu přeložím jeho triko v azbuce, daří se mu zapojit aspoň jedna cesta a společně s klér se v té malé bedýnce před námi nemůžeme sami sebe nabažit. Klárka hraje krásně. I já hraju krásně a navíc zpívám!
S malým zpožděním začínáme.
Jelikož jsem nenapsal setlist, jedu stejné pořadí jako na cd. V sále muže být takových 50 frantíků-studentíků. Mluvím k nim anglicky a oni mi (snad) rozumí. Tleskají od začátku až do konce a je to strašně super hraní, baví to o to víc, že když takhle hrajete někde poprvé, navíc lidem, kteří nerozuměj ani slovo, tak prostě netušíte a ten „úspěch“ má prostě zcela jiná měřítka. Před každou písní se snažím nastínit o čem cirka je, ale zdá se, že muzika jim bohatě stačí. Stará známá věc, že umění nezná hranic, se potvrzuje. Kupodivu frantíci i zcela nečekaně a mile reagují na naše pomalý věci (to prý je tady normálka, potvrzuje jedna slečna po koncertě) a nijak zvlášť netouží po nějaké taneční akci. Prostě poslouchají, nehlučí, ke konci tleskají během písní do rytmu, takže přidáváme a následně uzavíráme radostně Trampskou, páč jiného už nemáme co hrát. Jsem spokojený, jsme spokojení, už teď to za tu cestu stálo, i když cd si nekoupil nikdo, páč asi i ve Francii jsou študáci socky, s Horácem protáčíme panenky a nechápeme, proč jsme kvůli těm plackám 3x objeli Prahu, ale což…jak se říká: placky budou, my nebudem…
Místní nás zvou na malou večeřičičku, francouzský sýr je velmi poživatelný i pro nás s obráceným žaludkem.
Po nás hraje ještě místní cikánská kapela k tanci, ve které je všeho všudy jen jeden cikán, ale za to echt starej primus z Rumunska. Zdá se mi, že jim to moc nešlape, ale neřeším to a místní taky ne, pěkně si juchaj a celý je to v pohodě. Vidím vytlemenýho Nuneze s Horácem, je mi jasný, co ti kluci nezbedný dělali venku a v duchu jim poděkuju pár dnů poté, ale o tom až za chvíli. Potkáváme se s místní českou enklávou, nakonec tu ten večer bylo asi 15 krajanů. Tři holčiny, Lucku, Markét a Jaru, t.č. studující v Nantes medicínu, si „najímáme“ jako naše průvodkyně na pátek, jediný zcela volný den, který hodláme prožít u oceánu a náležitě se dobít.
Na hostel se dostáváme po půlnoci, tiše se vlámeme do již uzamčené společenské místnosti s pingpongem a s fotbálkem zadarmo. Potichu rozehráváme napínavý mač, ani z gólů se neradujeme, aby na nás nepřišli. Bohužel Nunez s Makym ten pronikavý zvuk ideálu jen těžko maskují a už nás vedou pryč, slušně a důrazně zároveň, no co, nevadí, jdeme spát, ráno brzo vstáváme a bylo to pěkný, ty voe, to vížejo!
Všechno bylo řečený, a zbývá příliš málo, aby to šlo zachránit…
Pátek 4.4.
Když bydlíte na vesnici, tak máte kohouta a tudíž si už nemusíte na ráno řídit kukačky, abyste nezachrápali. U nás máme Horáce, který kohouta supluje bez nejmenších problémů. Jeho chropot umírajících patří k tradičnímu koloritu našich společných výjezdů a nocí, už mu to vlastně ani nikdo nevyčítá a nemlátíme ho.
Jsme tedy na nohou relativně brzy, snídáme podobně „bohatý“ buffet-breakfast jako v Paříži a děsíme se jeho následků, naštěstí se však včerejšek neopakuje a všici jsou tak nějak vnitřně srovnaní.
Venku je krásný den a naše průvodkyně již čekají na recepci, sice jen dvě, ale tím lépe, alespoň to bude co do počtu míst ve voze zcela košer.
Když říkám krásný, tak myslím opravdu krásný teplý slunečný den bez mráčku. Dojem umocňují sms z Čech, kde je hnusně zima a chcanec.
Víte, nikdy jsem nebyl u oceánu, takže psát, že se těšim jako malej, je zbytečný. Pojal jsem to dokonce tak sveřepě, že jsem doma ve skříni vyhrabal neopren sedmičku a k němu bráchu shorta, sedm taktéž, a táhnu to s sebou. Jsem rozhodnutý se vykoupat, i kdyby lilo. Při tomhle počasí možná pudu jen ve slipech.
Cesta k moři je krásná a klidná, ňákejch 40 kiláčků nás nemůže po zkušenostech z posledních dnů rozhodit. Přijíždíme po desáté do městečka Pornic přímo u oceánu. Bohužel oceán se odlil a přilije se zpět až odpol, nám to ovšem náladu nekazí, rádi se projdeme. Jdeme nejkratší cestou k nejbližší vodě, vokukujem místní haciendy, to by bylo něco, pozorujeme stovky loděk a jacht zabořených v blátě a čekajících na osvobozující příliv, fotíme kdejakou kokotinku, nejvíc sebe, jdeme pomalu, ale přitom rychle, páč oceán je oceán, všichni jsme spokojený a vysmátý, nic nás netrápí, jen dýcháme ten čerstvý vzduch provoněný jarem, slanou vodou a svobodou, kterou v tu chvíli společně sdílíme, a hned si řikáme, že je škoda, že tu není Výb, ale je to jasný, titan by ho táhl ke dnu, tak raději nejel, a posíláme mu sms, ať se nevtírá a nerozbrečí, aby věděl, že je tady taky trochu s náma a že ho máme rádi. A když už to vypadá, že to nemůže být lepší, tak tam dojdem, je tam pláž a kavárna jenom pro nás a Martin ukazuje, že není žádnej trkal a všem nám něco koupí a pijeme si tak v klidu to kapučíno a necháváme se ovívat a mžouráme do slunka, postupně shazujeme zimní svršky i spodky dovezené z chladného východu a kouříme pravý francouzský cigára a na moment nám všem společně patří svět.
Poté, co odezní ten první a tím pádem jedinečný dojem, zjišťujeme, že tohle není místo na koupání, přeci jen je to u města a logicky chceme víc. Nunez na navigaci vybírá peninsulu, kterou neznaj ani holky a přesouváme se dál. A i dál je to úplně skvělý, jen tam taky není voda. V místní restauraci dostáváme rozpis přílivů a odlivů, který vypadá zrovna tak, jako rozpis 181 z Hostivaře do Čimic, jen to nejezdí tak často. Pokračujeme dále, hledaje vodu jedeme, jak to jen nejdál jde, už jsme nějakých 90 km od Nantes a pak to přijde. Zastavíme na parkovišti, které v létě musí praskat ve švech, ale v dubnu je letovisko téměř prázné. Jsou dvě odpoledne a tohle je to místo, kde se vykoupu, je mi to až příliš jasné. Zajdeme kousek za roh od hlavní pláže, okolo borového hájku, kde už vůbec nikdo není a usadíme se na kamenech, který postupně jdou až do vody, ta je chladná a na slipy by to možná nedal ani Venclovský, jenže my máme 2x7, Kubady bere šorta a já klasika a i když si to nechcem přiznat, i tak to pěkně štípe, což pak Kubu v kraťasech, no ale válíme se a děláme, že nic. Kuba pak voklepe rampouch a předá oblek dál Martinovi a ten taky dělá, že nic. Ostatní se vyvalí na okolních balvanech a pořizují klasické foto z dovolené, z písku stavějí želvy, kxichty a kozy, jen Klárka nic nestaví, páč je z písku, čímž už dávno všechno řekla.
Hakisak nám velice brzy letí do slané vody a semena samovolně začínají klíčit. Přemýšlíme, zdali po vyschnutí zase splaskne na původní rozměr, nicméně nám není přáno se to dozvědět, hakisak zůstává zapomenut někde u oceánu a třeba ho spláchnul příliv a teď už je někde na cestě do Novýho Yorku, kdo ví…
Nunez se pak ke konci trhne, protože moc dobře ví, že každej člověk by měl být denně alespoň chvilku sám a jde si to užít po svém nějak, někam. V šest bereme roha, i když se nám moc nechce, ale halt život letí dál jako splašený racek, jak zpívá jedna slavná kapela.
Cestou do Nantes běhaj po dodávce foťáky a každej si hledá tu, na který mu to sluší. Takovej den u vody tě sejme ani nevíš, takže je to najedno ospalé pozdní odpoledne, sbíráme síly na poslední večer ve Francii, v Nantes.
Na hostelu dostáváme zaplaceno za naše vystoupení a najednou je co utrácet, takže nás kapela zve na večeři a to se přeci neodmítá. Restaurace je to pěkná, sice nemaj meníčka v AJ, ale obratně sundavají plechový billboard a nesou nám ke stolu desku velkou asi jako můj frote ručník, kde to v AJ je, hurá. Většina dává rybu nebo ňáký takový ty potvůrky, jen pan de la Royal si dává steak, neprohloupil. Mušle mi nejedou, ale ryba je skvělá a desert taky. Kuba dostává mix všeho, chvíli šnek, chvíli mušle, krab, zelí, a víno je taky moc dobrý, hlavně bílý, to se musí nechat. Zaplatíme kolem dvanáctý, Nunez jde hajat, pač ráno řídí do Luxu a my jdeme dál nočním městem, i když jsme unavený, tak víme, že je to na dlouho naposledy, Jaru a Markét nás vedou skrze pouť, která je hned před tou krásnou katedrálou a tam koukáme na ten brutál kolotoč a říkáme si, že teda po týhle večeři by to mohla být celkem zajímavá jízda, zvlášť když zapnou zpětný chod. Je mi trochu šoufl i s nohama na zemi. Dojdeme do parku a tam z galérky čučíme na řeku a pijeme další lahve vína a projíždíme fotky v compu (to je vynález ten laptop) a posloucháme český písničky, fixu, navarku, řekněte prdel a podobný. Asi za dvě hodinky nám tak nějak dojde, že ráno v osum musíme jet dál a večer fungovat, loučíme se s holkama, který byly skvělý a slibujem si, že se ještě někdy nějak sčuchnem. Čůrám v zákoutí a přemýšlím, kolik je asi ve Francii pokuta za močení na veřejnosti. Je mi fajn. Kuba pak jako zkušený zálesák nachází tu jedinou správnou cestu zpět. Jdeme svižně a lehce ztichlým Nantes, láká nás zvonit na zvonky jako tenkrát na gymplu, ale neděláme to. Usínám rychle, jsem pro ten den prázdný a přeplněný zároveň. Jestli tohle nebyl boží den…
Sobota 5.4.
Probouzíme se do deštivého rána. Hlava mne kupodivu nebolí, což je po včerejšku dobrý start. Rychle balíme věci a tradá. Návštěva supermarketu se protáhne na dobrou hodinku a půl. Všichni se zásobí sejry, vínem, čokoládou…Těžko se pro to v dodávce hledá místo a po chvilce se vůně sýrů rozlézá do všech koutů. Ano, Nunezovo auto smrdí, proč si to nepřiznat.
Cesta do Luxemburgu je 800 km dlouhá. Po tom krásnym dni u oušnu se zdá ještě o něco delší, je kolem smutný vlhký počasí a martin s Nunezem ukrajují kousek po kousku stejně bezpečně jako babička z čerstvě upečené bábovky.
Přijíždíme akorát na čas, stále padá voda, řikáme si, že jsme klikaři, kvůli tomu včerejšku. Den poté, když se plahočíme přes Germánii ve sněhu, nás to napadne ještě několikrát.
Hrajeme kousek od Luxemburgu, v hospodě U piráta, kterou vlastní Češka, co před 18 lety prchla z Ostravy za lepším.
Honza Sedláček, který tohle hraní s Makym spáchal, na nás už čeká. Asi mu musíme přijít trochu unavený, těžko se mi odhaduje, co mu běží hlavou. Rychle se zvučíme, sál je malinkatej, asi tak pro 30-40 lidí, takže ať Nunez dělá, co může, furt je hrozně nahlas. Ale jinak je to místo super, přesně takovej typ hospody jsem si pro my3 vždycky představoval. Slyšíte tu francouzštinu, němčinu, luxemburštinu i angličtinu, takže ne jak ve Francii. Tady prej i ten největší idiot umí nejméně 3 jazyky, takže jsem si zalezl a raděj nic neříkám. Koncert začíná seskupení okolo Honzy, my3 zatím vedle popíjíme celkem chutné místní pivo. Bolí mě hlava, ale celkem se těším, páč vím, že na podiu mě vždycky všechno rychle přejde.
Tak prý už, inu jdeme. Sál je v podstatě plný, jak se dozvídám z 90% kolegové češi, odpadává jazyková bariéra a můžeme se opřít do textů. Lidi jsou moc fajn, je vidět, že jim ten styk s domovinou chybí a vítají nás téměř jako hvězdy. Při koncertě spořádaně mlčí a na konci tleskají, u mastura se smějí a já jsem rád, že zpíváme česky. I když máme zvuk na podiu naprd, hraje se moc pěkně, Jirka za mixem se prostě snaží, jak to jde a nám to taky jde. Pak to všechno hrozně rychle skončí, lidi si chodí pro placky, platí ojrama a my s Horácem už nelitujeme, že jsme 3x objeli Prahu. Krajánci si stěžují a přitom mažou med: „tady byl naposled před třemi lety Čechomor, od té doby nic“, inu hlad je nejlepší kuchař a my alespoň na konci nebudeme mínus. Na druhou stranu, ostudu jsme neudělali.
Pravá moravská slivovica v luxu vážně potěší, rozjíždí se poslední aftershow našeho turné, není třeba se žinýrovat. Dokonce i Klárka si dopřává o ždibíček více, než je snad obvyklé a ráno si bude lízat rány, což teď pochopitelně neví, teď je jí fajn. Honza Sedláček rozjíždí takzvaný jam, kterého se nikdy my3 prvoplánově neúčastní. Je to myslím poprvé, co tak činím. Nejvíce mi to jde u bicích, pak ale musím hrát brouky a buty a rakenrolvole a pak už máme držet hubu, páč tady nejste na Žižkově žejo.
Hey, Jude, don't make it bad
Take a sad song and make it better
Remember to let her into your heart
Then you can start to make it better,
better, better, better, better,
áááááaaaaa
Spíme v krásnym bytě nějakých dvou šikovných slečen, které právě nejsou doma, ulehám nemyt a do pyžama nepřevlečen vedle mého věrného parťáka Kláry a spím až do rána.
Neděle 6.4.
Kolem deváté se nám daří víceméně vstát a fungovat. Jsme rádi, že to dobře dopadlo, že jsme se líbili, že jsme nepoblinkali sedačku s rodokmenem a pomalu razíme nach Prague. Poslední pumpa před Německem nás dostává vymazlenou pizzou, s Makym si dáváme nášup. Klárka drží dietu nebo co, ale pizzu nechce.
Další a jediná zastávka na pumpě v Německu se protahuje na delší časový úsek. U našeho auta se zcela nenápadně objeví dva policisté se slovy „jsme dálniční policie (Kuba se je snaží uchlácholit vtipem: „jako Kobra 11?“, ale nezabírá to) a hledáme drogy“ a hned nám hodlají právě pronesené předvést v praxi. Obracíme kapsy a batohy naruby. V přední kastli najdou papírky. „Našel jsem papírky, chybí materiál“, sdělují si navzájem. Vrací se Horác z místních hajzlíků a mě napadá, že už ho mají, že ho teď zabásnou a bude arestovanej někde v Německu a von si, chudák, nebude umět říct ani o vodu, páč německy taky neumí. No ale Jiřík se usmívá a sděluje nám, že už dávno umotal poslední zbytky. Jsme na koni. Ten „zlý“ policista otvírá kufr a nachází naše krásně francouzsky zrající sýry. Celkem vtipně prohlašuje, že si myslel, že to jsou ponožky. Chlápci jsou přísní, ale spravedliví profesionálové. Opravdu vypadaj jak z toho seriálu. Ještě Makymu, který právě řídí, zkontrolují zorničky, čímž vytahují poslední eso z rukávu, které snadno přebíjíme čistou postupkou s královským králem a postupujeme blíže domovu. Že v Německu sněží jsem již zmiňoval, sílu na to, vylézt z auta a odfotit to, už ale nemáme.
Po páté jsme v Berouně, kde Horác teprve za pomoci drátů a Nuneze reinkarnuje baterku.
Pak Praha, sláva nazdar výletu, no a to je vlastně celý.
Všem, kteří to dočetli až sem, děkujeme za pozornost a přejeme pěkný zbytek dne ;)
Dále pak my3 speciálně děkují: svým milým a rodinám za propustku do světa, Nunezovi, Martinovi Královskému, Alexovi z Nantes, Honzovi z Luxu, Jirkovi z Luxu, Markétce a Jaru z Nantes a všem dalším, se kterými jsme měli tu čest se setkat a hrát jim naše melodie a sdělovat jim naše myšlénky
h_1, my3.avi, l.p. 2008
