Pro přidání příspěku se prosím přihlašte.
Zajímavé. V našem kmeni to bylo dost podobné. Dokonce si matně pamatuji, že ze začátku nás ještě tahali psi. Než jsme je snědli. Až později jsme zjistili, že jsme si jich měli přeci jen pár nechat.
V KOŠI
JÁ, STEJNĚ JAKO OSTATNÍ DĚTI V DOK5Y, JSME STRÁVILY PRVNÍ ROK ŽIVOTA V KOŠI NA ZÁDECH NAŠICH MATEK. TĚŽKO ŘÍCT, JESTLI TO BYLO JEŠTĚ TŘEBA, ZVYK JE OLOVĚNÁ VESTA. ZAČALO TO BĚHEM DLOUHÉ ZIMY. TĚSNĚ PO VÁLCE BYLO JÍDLA PŘÍŠERNĚ MÁLO, OBCHODY BYLY VYDRANCOVANÉ, ZEMĚ OTRÁVENÁ, NEBO POD SNĚHEM. JEDLO SE VŠECHNO, PROTOŽE JÍST ZNAMENALO MOŽNÁ PŘEŽÍT. SKORO KAŽDÝ V TÉ DOBĚ OCHUTNAL ČLOVĚKA. V TÉ DOBĚ VZNIKALY TLUPY. NĚKTERÉ SVÉ DĚTI CHRÁNILY. NĚKTERÉ NE. TY PRVNÍ NAKONEC PŘETRVALY, ALE TO TEHDY NIKDO NEVĚDĚL.
PŘI CESTĚ ZÁVĚJEMI ŠLY NAPŘED ZVĚDOVÉ, PAK KRUH NEJSTATNĚJŠÍCH MUŽŮ, PAK OSTATNÍ A UVNITŘ, V CENTRU, ŠLY MATKY S NŮŠEMI, V KTERÝCH NESLY DĚTI. TAKHLE NESLA MOJE MAMINKA MĚ. PAMATUJU SI Z TÉ DOBY JEN TMU A MĚKKÉ KOLÉBÁNÍ KOŠE. A VYBAVUJU SI I DEN, KDY MĚ VYNDALI VEN. NA TO JASNÉ SVĚTLO, NA TEN CHLAD A TVRDOU, PROMRZLOU ZEM. DOKUD JSEM SE DO KOŠE VEŠEL, ALESPOŇ JSEM V NĚM PŘESPÁVAL.
DNES UŽ TO ASI NENÍ TAK DŮLEŽITÉ, ALE POŘÁD JE TO TAK. PRVNÍ ROK TRÁVÍ DĚTI V KOŠI. ALE PAK MUSÍ VEN. DO ZIMY A SVĚTLA.
VLAKY
JEDNA Z DALŠÍCH VĚCÍ, KTERÉ JEŠTĚ NĚJAK FUNGUJÍ, JSOU VLAKY. UŽ BĚHEM ZIMY SE PODAŘILO PROPOJIT PŘETRHANÁ ŽELEZNIČNÍ SPOJENÍ KOLEM ZNIČENÉ PRAHY, HRADCE KRÁLOVÉ A KRÁTERU VÍDEŇ.
VLAKY SE OKAMŽITĚ STALY DŮLEŽITÝM ARTIKLEM A KOLEM NÁDRAŽÍ VYBUCHOVALY KRÁTKÉ, ALE NELÍTOSTNÉ BOJE O STROJE. VÍTĚZNÉ SKUPINY OBSADILY VLAKY, POHYBLIVÁ MĚSTA, KTERÁ SE POMALU SUNULA ZASNĚŽENOU KRAJINOU. VEPŘEDU TĚŽKÉ LOKOMOTIVY, ZABEDNĚNÁ OKNA SE JEŽILA ZBRANĚMI. A VLAKY KŘIŽOVALY ZEMI. DO ODŘÍZNUTÝCH OSAD PŘIVÁŽELY LÉKY, SOUČÁSTKY. A VYMĚŇOVALY JE ZA TO, CO BYLO ZROVNA TŘEBA. POTRAVINY, PALIVO, ŽENY, MUŽE.
ANO, PÁRKRÁT SE NĚKDO POKUSIL VLAK PŘEPADNOUT A VYRABOVAT, ALE POHUBLÉ A DEMORALIZOVANÉ BANDY NEDOKÁZALY ZASTAVIT TU OBROVSKOU OZBROJENOU MASU. Z OBYVATEL VLAKŮ SE STALA ŠLECHTA. VŠECH TŘINÁCT FUNKČNÍCH SOUPRAV MĚLO JMÉNA, SVÉ ERBOVNÍ BARVY, SVOU SAMOSPRÁVU.
KDYŽ MI BYLO OSM, DORAZIL K NÁM BRNĚNSKÝ DRAK. NEPŘIVEZLI NIC, ODVEZLI NĚKOLIK DĚVČAT, MEZI NIMI MOJI STARŠÍ SESTRU. NĚKDY SE MI O NÍ ZDÁ.
NAŠTĚSTÍ POŘÁD FUNGUJE MĚSTSKÝ ROZHLAS. DÍKY NĚMU SE SEM K NÁM JEŠTĚ OBČAS NĚKDO DOSTANE. TEDY DÍKY NĚMU A MNĚ.
PŘEDSTAVTE SI, ŽE JDETE PO LESE. MÁTE HLAD. VŠICHNI MÁME HLAD, POŘÁD. TROCHU POKAŠLÁVÁTE, PROTOŽE I PO TĚCH LETECH JE VE VZDUCHU POŘÁD SPOUSTA DROBNÉHO PRACHU. VŠICHNI POŘÁD POKAŠLÁVÁME. DOUFÁTE, ŽE NARAZÍTE NA NĚKOHO, KDO BUDE TAKY SÁM. NĚKOHO, S KÝM BYSTE SE MOHLI SPOJIT. A NEBO NĚKOHO,, KOHO BYSTE MOHLI ZABÍT. A NEBO, ŽE SE SETKÁTE S PŘÁTELSKY NALADĚNOU SKUPINOU, KTERÁ MÁ JEŠTĚ NĚJAKÁ DOMÁCÍ ZVÍŘATA. KOMUNITU, KTERÁ JE DOBŘE CHRÁNĚNÁ A ZORGANIZOVANÁ. KDE MATKY NEMUSÍ DĚTI NOSIT PRVNÍ ROK V KOŠÍCH NA ZÁDECH.
A PAK USLYŠÍTE HUDBU. ZE VŠECH OSMI ZBYLÝCH AMPLIONŮ HRAJE HUDBA, KTEROU JINAK CELÉ DNY LEPÍM DOHROMADY VE SVÉ KOMOŘE. KTEROU NAHRÁVÁM NA STARÉ MAGNETOFONY Z KAZET, Z ČERNÝCH DESEK, Z APAMĚTÍ MOBILNÍCH TELEFONŮ.
JDETE ZA TOU HUDBOU. LÁKÁ VÁS MEZI STROMY AŽ K PRVNÍM ROZBITÝM BARÁKŮM. ZASTAVÍTE SE POD PRVNÍM APMLIONEM. ZTRATÍTE NA CHVILKU OSTRAŽITOST. HUDBA JE MOCNÁ. JAKO HLAD.
PRARODIČE MI VYPRÁVĚLI, JAKÉ TO BYLO, KDYŽ SE KDYSI ROZEZNĚLY. BYL PRÝ KRÁSNÝ JARNÍ DEN A SVÍTILO SLUNCE. VŠICHNI VYRAZILI NA VÝLETY. RODIČE TEHDY ŽILI V PRAZE, ALE VYJELI VOZEM ZA MĚSTO, OTEC SE CHTĚL PODÍVAT NA ŘÍP, COŽ JE PRÝ BÝVALÁ ČESKÁ NÁRODNÍ HORA.
DNES UŽ NEMÁME NÁRODNÍ HORU. DNES UŽ NEMÁME ANI ČESKO. DNES MÁME OSADY. A KAŽDÁ MÁ SVOJI HORU. JINAK SI MUSÍ POSTAVIT POZOROVATELNU NA STROMĚ. ALE TA NIKDY NENÍ TAK VYSOKO A ŠPATNĚ SE Z NÍ POSÍLÁ KOUŘOVÝ SIGNÁL.
PŘED SEDMDESÁTI LETY, ŠPLHALI MOJI PŘEDCI NAHORU DO KOPCE KE KOSTELU, KTERÝ JE NA VRCHOLU. A TAM JE USLYŠELI.
SIRÉNY SE ROZEZNĚLY VE VESNICÍCH POD ŘÍPEM. SIRÉNY ZNĚLY OD MĚSTA LITOMĚŘIC, OD MĚSTA MĚLNÍKA. ZVUK SE NESL, NÁSOBIL, ODRÁŽEL. VZDUCH VIBROVAL TÍM KLESAJÍCÍM A STOUPAJÍCÍM TÓNEM.
PAK SE NAD PRAHOU OBJEVILO DALŠÍ SLUNCE. DĚDEK POCHOPIL, CO SE DĚJE A RYCHLE ZAVŘEL OČI. BABKA SE DÍVALA. DO KONCE ŽIVOTA UŽ DOBŘE NEVIDĚLA. STÁLI NA ŘÍPU A SLEDOVALI, JAK SE TAM, KDE BYLA RÁNO PRAHA, VZNÁŠÍ OBROVSKÁ HOUBA. DO TOHO ZNĚLY SIRÉNY
PÁREČKY.
MÁLOKDO PŘIJDE SÁM. VĚTŠINOU KRAJEM TÁHNE MALÁ SKUPINKA. LIDI SPOLU NEVYDRŽÍ, KDYŽ JSOU NA CESTĚ. HÁDAJÍ SE, ROZDĚLUJÍ, NAVZÁJEM LIKVIDUJÍ. NEJSILNĚJŠÍ JEDNOTKA, KTERÁ SPOLU ZŮSTÁVÁ SKORO ZA KAŽDÝCH OKOLNOSTÍ, JE RODINA. NEBO PÁR. TŘEBA TAKOVÝ, KTERÝ PŘIŠEL MINULÝ TÝDEN.
TEDY PŘIŠEL JEN TEN MLADÝ MUŽ. MOHLO MU BÝT OSMNÁCT. JI MUSEL NECHAT V LESE, BYLA ZESLÁBLÁ, OMDLÉVALA, UMÍRALA HLADEM MYSLEL SI, ŽE S NÍ ZŮSTANE V LESE, ALE PAK ZASLECHL HUDBU Z TLAMPAČŮ. MOJI HUDBU.
VYTÁHLI JSME Z NĚJ, KDE HOLKA LEŽÍ A VZALI HO ROVNOU NA PORAZIŠTĚ.
OPRAVDU BYLA TAM, KDE ŘEKL, ŠÍLENĚ VYHUBLÁ. TO JSOU TY ROMANTICKÉ PŘEDSTAVY, TIHLE MLADÍ OD TLUP UTÍKAJÍ NEJČASTĚJI. STARŠÍ NEODCHÁZEJÍ DOBROVOLNĚ, MUSÍ NĚCO PROVÉST. ALE TAHLE DĚCKA, TA UTÍKAJÍ, ŽE CHTĚJÍ BÝT SPOLU A NEMOHOU.
PROBRALA SE DALŠÍ DEN, NAPŘED DOSTALA VÝVAR. KDYŽ ALE TROŠKU PŘIŠLA K SOBĚ, ODMÍTLA HO JÍST. ŘEKL JSEM JÍ, ŽE MUSÍ, JESTLI CHCE ŽÍT. VYDRŽELA TO DVA DNY. PAK SI VZALA.
TAK TO JE BEZVADNÉ
Celou dobou se mi hlavou honily vzpomínky na The Road od McCarthyho.
DNES UŽ LETADLA LÉTAJÍ TROCHU ČASTĚJI. SKORO KAŽDÝ TÝDEN PŘES NÁS NĚJAKÉ PŘELETÍ. VĚTŠINOU SE DRŽÍ V MRACÍCH, ALE ZROVNA VČERA JSEM HO ZAHLÉDL. MELO JEDNU VRTULI, PŘILETĚLO OD JIHU, CHVILKU KROUŽILO NAD JEZEREM A PAK SE ZTRATILO ZASE ZPÁTKY. OTEC ŘÍKÁ, ŽE NÁS PRAVDĚPODOBNĚ MONITORUJÍ Z NĚJAKÉ VOJENSKÉ ZÁKLADY POBLÍŽ. JESTLI POŘÁD PŘEŽÍVÁME A JESTLI JIM NEJSME NEBEZPEČNÍ...
VRTÁ MI HLAVOU, PROČ SE NÁS NEPOKUSÍ KONTAKTOVAT, ALE VŠECHNY RÁDIOVÉ FREKVENCE ZŮSTÁVAJÍ I PŘI PŘELETU HLUCHÉ.
PŘEDSTAVUJU SI, JAK ASI VYPADÁME ZESHORA. A DUMÁM, KOLIK PODOBNÝCH OSAD A SÍDLIŠŤ JEŠTĚ HLÍDAJÍ.
DOK 5Y
