(...z nového románu 2...)
(...) Co si jen pamatoval, byl jejich byt vždy plný přátel rodičů, kteří v kuchyni popíjeli kávu, kouřili cigarety a společně vzpomínali, jaké to bylo za bolševiků. Jejich rozjívené a neposedné děti se mu při těchto návštěvách vždy nakvartýrovaly do pokoje a tam se posmívaly jeho knihovničce.
„Sherlock Holmes? Jseš padlej na hlavu? Nějakýho Topola nemáš?“
Ty neposlušné, sebevědomé a všeho schopné děti jej děsily. Raději utíkal do kuchyně a tam nepozorován naslouchal vyprávění o tom, který z přátel z disentu se dal na politiku, kdo restituoval a kdo se vrátil z emigrace. Rozeznával především trpký tón hlasů, které k němu z té cigaretové mlhy doléhaly, ze všech těch cizích slov samozřejmě neznal žádné. Ale velice brzy se je naučil. On sám se narodil rok po sametové revoluci. Byl počat jako dítě nového šťastnějšího věku, neboť tomu, že takový skutečně přichází, na okamžik uvěřili i jeho věčně skeptičtí rodiče.
„Ale vyléčili jsme se z toho dřív, než ses narodil,“ ujistili jej několikrát. (...)
