Pro přidání příspěku se prosím přihlašte.
65.
Krajina utíká a postupně se ztrácí. Snažím se vrátit zpět na cestu, ale nejsem si jistý, zda jdu správně. Olověná obloha položila těžký poklop soumraku na moji hlavu a jdu zase ztěžka, jako bych neznal cíl…
64.
...a přesto se nadechuje zelená plíce s neutuchající vůní naděje. Plameny tulipánů přeskakují z místa na místo a šedé dny doufají v požár, jenž nepůjde uhasit...
63.
Šeříky ještě nerozkvetly. Artróza zimy je zakousnutá do kloubů jara. Každý další den bolí víc a víc, jako sestup z hory - dole v údolí hučí ledová řeka...
62.
Pane, kde je ten rozkvetlý sad, v jehož středu jsme se měli sejít?...
61.
Sedím na pařezu, před sebou dole údolí a nad sebou polední slunce. Ze svahu mítinou sbíhá srnec, jeho kopýtka neslyšně tepou ve společném rytmu srdcí našich životů. Stačí jen chvíle a je pryč…
60.
Stál jsem na polní cestě a sledoval, jak se volavka neslyšně snáší k zemi. Najednou všechno zmizelo a zůstal jsem jen já a ona. Oba polapení, zastavení v pohybu. Cíle našich přistání zůstaly skryty…
59.
Jemně mrholí, kůra ořešáku se leskne jako tělo nahé dívky. Za to můžou ta pouliční světla v dálce! Větve jsou uhlé větrem, skoro se dotýkají země. Já jsem ale tak malý, že na ně stejně nedosáhnu...
58.
Slunce se zakouslo do kopce na obzoru, v dálce hučí silnice. Ze smrků za polem se ozývá křik strak jakoby někdo střílel z dětského samopalu. Čekám na výstřel ticha, který je přehluší... Je tu místo i pro mě, abych se ozval?
57.
Láska plane jakoby z více sluncí, tolik má síly. Stíny pak bývají zmatené. Neví kam uhnout...
56.
Kde je možné získat ten drahokam, o kterém se tady neustále mluví?...
