135.
Únava někdy přichází s deštěm. Ohnuté borůvčí, stezka kolem modřínu. Dotýkám se přítomnosti, jen letmo. Jsem tráva slehnutá jako obilí po bouřce...
Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.
hovaduo folk-punk / Skalice nad Svitavou
Pro přidání příspěku se prosím přihlašte.
134.
Tráva slehnutá jako obilí po bouřce. Mapa ostrovů a moří. Stíny se malují štětcem nečekaného. Stačí se jen dívat, nehodnotit. Krása promluví sama. I přesto jsem naplněn pochybnostmi, zda mohu se snažit lidem říkat , ať najdou sílu ke změně...
133.
Mohu se snažit lidem říkat, ať najdou sílu ke změně, ať vykročí za světlem, dokud jsem sám nevyzkoušel pohlédnout jiným směrem? Mohu? Když ve skříni všedního dne nacházím úhledně, do komínku, poskládané svoje obavy a strach...
132.
Ve skříni všedního dne nacházím úhledně, do komínku, poskládané svoje obavy a strach. Čekají na mě vždy pripravené. Někdy je asi třeba se do nich obléct, aby ztratily punc něčeho nekonečného. Je třeba je ušpinit, roztrhat, aby bylo možné je konečně vyhodit. Snad zítra. Přítomnost je jako zámek a klíč. Vzpomínám si na tehdy, kdy chtěl jsem ti přinést kytici heřmánku, ale nebyl to on...
131.
Chtěl jsem ti přinést kytici heřmánku, ale nebyl to on. Drápy rybízových keřů zanechaly rýhy směrem ke slunci. Vidím obrysy kopců a jeden starý dřevěný kříž, který se sklání. Až se jeho rameno dotkne země, nastane konec světa? Ptám se , jak vypadá porozumění, jaké má kontury...
130.
Ptám se , jak vypadá porozumění. Jaké má kontury před pozadím všedního dne. Ke které cestě přihlédnout a kterou nechat bez povšimnutí. Věřím. Věřím, že laskavé ruce slunce mě postrčí...
129.
Laskavé ruce slunce mě postrčí až na konec louky. Les je tu od začátku věků. Ticho je naplněné zpěvem ptáků a křikem tančící trávy. Stojím a dívám se vzhůru do korun...
128.
Stojím a dívám se vzhůru do korun. Jako bych rozuměl řeči větví. Jsem tichý, nic mne netíží. Svět se nemění, jen naše vnímání jeho obrazu. Z čeho tedy plyne naše neustálá nejistota? Možná bych mohl poděkovat strachu...
127.
... možná bych mohl děkovat strachu za obezřetnost, ale pak je tu láska, která mě pozná, i když jsem zachycený do sítě smrkového pavouka...
126.
Zachycený do sítě smrkového pavouka. Připoutaný kotvami času do větví. Odevzdaný osudu zjišťuji, že mraky jsou mokré a hluboké údolí pod námi...
