215.
Štěrbinou úzkosti se dá dojít až ke světlu...
Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.
hovaduo folk-punk / Skalice nad Svitavou
Pro přidání příspěku se prosím přihlašte.
214.
Smutek je daleká cesta. Vede až za okraj jemnocitu. Tepe v mém tepu, tiskne se v každé mé šlépěji. Prochází skrze zdi, zahrady, okolo kapličky, okolo kukuřičného pole...
213.
Okolo kukuřičného pole jsme přišli až k rybníku. Děti v dálce za námi se snažili zakousnout do přezrálé kukuřice. Bílá volavka se vznesla a ladně odletěla k Voděradům. Tohle se těžko počítá. Výsledek je totiž vždy stejně jasný - ticho tak vzdálené a zářící...
212.
Ticho tak vzdálené a zářící. Mohu se ho dotknout a přesto mi protéká mezi prsty. Je třeba se usadit ve vlastním středu a ticho mi jako holubice míru přistane v dlani. Sedím, nic není, voní zoraná pole...
211.
Voní zoraná pole, sladké aroma spadeného listí je jako jemná Virginie. Dýmka podzimu je nacpaná až po okraj. Pokusím se zavřít oči a usnout, i únava má nasládlou chuť...
210.
Únava má nasládlou chuť. Je přívětivá, laskavá. Má svou konejšivou vůni. Je cílem cest a já jsem doma...
209.
Jsem doma. Klika dveří je nezvykle hladká. Na chodbě voní podzim, u kámen sušíš prádlo a z podkroví řve holkám rádio. Jako bych se po dlouhé době nadechl až zde. Zůstávám stát, zatímco modlitba podniká cestu za sluncem západu...
208.
Modlitba podniká cestu za sluncem západu. Noří se do horizontu vlastního napětí, aby nakonec spočinula jako vrbový lístek na hladině rybníka. Cinkne o samotnou podstatu vnitřního setkání, pokud se mi tedy před tím opět nepodaří usnout...
207.
Až dopiju, tak sklenku pustím a Ty mi rozsvítíš na mou cestu světlem, co už nezhasíná...
206.
Spočítám si tě Pane na prstech jedné ruky. Abych mohl v té druhé držet sklenku vína...
