Pro přidání příspěku se prosím přihlašte.
155.
Vlaštovka na nebi. Tak malá, v dálce. Mohla by jako moucha přistát na mé dlani a pustit ze zobáku poklad, který nese - Poznání přítomného okamžiku zbaveného strachu. Mohla by. Zatím však přišla noc, ona je pryč a já usínám v obavách...
154.
Usínám v obavách. Jakoby vnitřní hlas mlčel. To hlučné najednou nejde slyšet. Zůstala jenom únava. Únava je tichý nástroj...
153.
Únava je tichý nástroj, a přesto slyším jak ve mně rozechvívá svůj akord. Někdy mám pocit, jako bys nebyl, Pane.
Prší, je těžké si představit za obzorem slunce...
152.
Za obzorem slunce. Balíky slámy, veselý hřbitov obilného pole. Jdu po cestě, čas se proměnil v nekonečný koberec spadeného letního ovoce...
151.
Nekonečný koberec spadeného letního ovoce, přerostlá tráva, zohnutá rajčata, slunečnice zapletené v cuketách... Ztrácím hlavu z nedostatku času, ticho a klid jsou uzamčeny hluboko uvnitř a nemohu se k nim probít. Má duševní rovnováha kulhá směrem k zavařování okurek...
150.
Zavařování okurek. Napadá mě, že když lidé společně soustředěně pracují, Bůh je přítomen. Možná proto pořád lepíme marmelády a mačkáme do sklenic všechno možné. Nedochází nám to, ale nacházíme to místo, kde je ukryto srdce modlitby...
149.
Kde je ukryto srdce modlitby? Kudy vede ta cesta do údolí s řekou...?
Údolí s řekou, hučení malého splavu, mírné světlo v oknech. Děkuji za tento okamžik, za letmý dotyk uvolnění, i když vím, že ticho je nedotknutelné, tak jemné je...
147.
Ticho je nedotknutelné, tak jemné je. Někdy se podobá únavě, která přichází ruku v ruce s ním. Mám je hledat? Nebo je nechat přijít s mojí nejistotou? Bude to pak ještě ono? Budu to opravdu já, kdo se s ním setká? Tolik zbytečných a hlučných otázek! Nad Rozsečí se blýská. Přichází bouřka...
146.
Přichází bouřka, mraky se rozpíjí po nebi, její ruce se zvětšují. Cítím najednou, jak jsem malý, lhostejný. Jak zněly úkoly? Jaký byl cíl?
Vesmír je nekonečný...
