Pro přidání příspěku se prosím přihlašte.
315.
Ticho Velkého Pátku je až ohlušující. Jako bych vystoupil z večírku na vesmírné stanici do volného vesmíru. Jsou vidět, vzdáleně, ale jsou, časové zlomy mezi hvězdami. Něco končí a něco nové vzniká, v tichu. V tichu...
314.
Dotek vesmíru v okvětních lístcích mirabelek rozprostřených po hladině asfaltu za plotem...
313.
A to ticho, co jsem si objednal? Nedělejte, že vás nevidím! A odpovězte na otázku co bylo dřív? Kraslice a nebo vejce? Ha?
312.
Na zahradě nám Pánbů zasadil záhon fialek , tam vzadu u plotu, u slepic. A stejně se ještě občas rozchumelí. Po dědovi Sychrovi nám na šeříku rostou láhve, počkáme, až rozkvetou, to už bude jisté, že je opravdu jaro...
311.
Ticho se obtisklo do cesty. Motor jakoby ztratil hlas a ponechal si jen radost ze své práce. Je po dešti, brána neskřípe, tma je slehlá. Jsem doma a stíhám zamknout čtvrtou hodinu. Vidím, že vítr hrál kuželky s plastovými kyblíky na zbytky pro slepice. Jdu se poskládat aspoň já, než mě zase něco rozháže...
310.
... a možná se mi ta únava jen zdá. Její prsty se lepí na mraky přicházející fronty a hnětou je jako těsto velikonočního mazance. Snad nezapomenou na strouhané mandle...
309.
Kéž by se vedly války stejně tak dlouho, jako vydržel můj účet na fejsbuku. Podle mě porušují pravidla komunity narozdíl ode mě naprosto jednoznačně!
308.
Tam někde v dálce, za tím obzorem je tlačítko, které se zmáčkne a jaro opravdu začne. Takže, tady máš buchty, pecen chleba a špek a vyraž!
307.
Ale někdy nám krása zůstává skryta. Zamítneme ji, abychom se mohly nechat mámit slepotou, neboť tak je to naším zvykem. Železná košile se těžko svléká. Život bez ní by byl lehký a to se přece nemá...
306.
Krása se nedá vlastnit. Krása se stává zřejmou, krása má jemný dotek a širokou náruč pro objetí. Krása má oči čisté jako déšť, který se vrací ke kořenům. Krása je tady...
