Parukářka 2010 aneb velká boule na hlavě
Hlavně v klidu a nebudeme se moc těšit. Znáš to, myslíš, že bude mejdan a pak najednou monu-mentální zklamání. Nějak podobně jsme se netěšili na koncert, který nás 17. 9. čekal na pražské Parukářce. Možná (teda aspoň já), jsme byli až moc skeptičtí. Bude chcát, příde málo lidí a promotér bude buzerant. A bude debilní zvuk.
V tomto rozpoložení jsem se vydal na Parukářku (i když přiznávám, že jsem se ve skrytu duše těšil). V této souvislosti je třeba zmínit, že náš koncert byl plánovaný na 18:15. Když jsem ráno vstával do práce, věřil jsem, že budu mít pohodlnou časovou rezervu, a že se na místo dostavím dřív, abych stihnul interprety, kteří měli hrát před námi. Nemá smysl popisovat, jak příšerně jsem se mýlil (končil jsem v 16:35) a přejdu rovnou k věci. Povím Vám, jak to celé probíhalo.
Na místo konání jsem dorazil 20 minut před koncertem a urychleně jsem vyhledal zbytek kapely. Z dálky jsem viděl chlapce, jak pohodlně sedí na louce a klid z nich přímo sálá. Pozdravili jsme se a po pár zdvořilostních frázích jsem byl ubezpečen, že jsem pospíchal zbytečně. „Akce má skluz“, volal jeden. „Máme čas“ volal druhý. „Ještě nehráli ani Prago“ zaznělo sborově. To mě uklidnilo a s přívalem pěkné nálady jsem dostal žízeň. Po prozkoumání žižkovského kopce jsem zjistil, že fronta na pivo se táhne skoro až k olšanskému hřbitovu, a tak jsem se vydal do nedalekého Alberta. Společnost mi dělal Žožo Basket. Měli jsme dobrou náladu, a tak jsme si koupili každý 8 piv. Opatrně jsme piva posadili do igelitky a vyrazili jsme vstříc novým zážitkům.
Když jsme se vyškrábali nahoru, byl koncert Prago Union v plné parádě. Nevěřil jsem, kolik lidí se najednou vyrojilo před podiem a doufal jsem, že aspoň polovina z rozvášněných fanoušků vydrží i na nás. Když Kato oznamoval poslední píseň, šli jsme se převléknout do našich neotřelých kostýmů. Davy lidí proudily kolem nás a nejeden člověk se zastavil a doslova zíral na šestici podivínů (na nás), kteří se za dodávkou navlékali do dámských plavek, županů, tílek, paruk a brýlí. To jsem bral jako pozitivní věc - alespoň vzbudíme zájem a lidé budou chtít vidět, co se bude dít.
A pak se stalo něco, co se nám ještě nikdy nestalo!
V průběhu našeho „maskování“ se objevili dva chlapci a začali nás zasypávat komplimenty. Kapelu Gambrz Reprs prý znají, mají i cédéčko a moc se prý těší. Nutno podotknout, že byli velice mladí (17 let maximálně) a neměli z toho všeho tak úplně rozum. Ale potěšilo nás to a před koncertem nám to dodalo tolik potřebné sebevědomí. Hoši zmizeli a snad za 20 vteřin přišli zas. Ale už nebyli dva, nýbrž tři. V ruce drželi malinkou, červenou peněženku, do které by se stěží vešla kovová padesátikoruna. Říkali jsme si, co se bude dít a nedůvěřivě jsme na chlapce pohlíželi… V tom vytáhl ten nejodvážnější z nich ze své kapsy kolíka (rozuměj – tlustá fixa na popisování interiérů meter, tramvají a autobusů) a nesměle nás poprosil o autogramy. To bylo vtipné, protože už jenom samotný hrot fixy byl tak tlustý, že by popsal spíš brašnu na notebook, ale ne peněženku z domečku pro panenky. Nechtěli jsme však chlapce zklamat a improvizovaně jsme se jim podepsali. Kluci asi čekali, že jim napíšeme věnování, a že máme drsné přezdívky, ale museli se spokojit s podpisy: Jirka, Tomáš, Fíla, Kuba, Ondra a Jan.
V tom jsme uslyšeli, jak si moderátor akce bere do úst jméno naší kapely, a jak přemlouvá lidi, aby neseděli a šli se podívat na GAMBRZ REPRS. „Vidím, že támhle vzadu sedí aspoň sto lidí, no tak héj héj MC Metoděj, koukejte se zvednout a přijít sem!!! Když já řeknu HIP, ty řekneš HOP, jou! A teď už se koukejte přijít blíž a podpořte Gambrz Reprs!!!!“. Před podiem začalo být rušno. Zaznělo naše intro. Seřadili jsme se za podiem. Pot z nás tekl. Atmosféra houstla. Adrenalin se nad námi vznášel. Nadešla správná chvíle a vtrhli jsme na podium. Přes to, že jsme se na podium skoro nevešli, přes to, že zvuk kolaboroval s Czech tekkem a přes pár dalších detajlů, musím říct, že jsme si koncert užili do poslední chviličky! Pražské publikum je zvídavé a rádo se baví. Měli jsme vynikající podporu a husarské kousky, které se pod námi děly, nás bezmála dojímaly. Snažili jsme se a užívali jsme si koncert, jak jen to bylo možné. Nějaký dobrák mi podával vodku, další výtečník k nám natahoval ruku s bongem, dívky na nás mrkaly a my jsme si říkali, že takhle asi vypadá ta hip hopová sláva…
Bohužel nic netrvá věčně a jak každý moudrý člověk ví, sláva už vůbec ne. Museli jsme předčasně finišovat. Za podiem přešlapoval Dj Wich a naše sláva zatím nedosahuje takového věhlasu, že bychom mu mohli odporovat. Hitovky, které jsme si schovávali na konec show bohužel nezazněly. Takový Hektan Opa by zajisté donutil posluchače trhat si vlasy z hlavy a pojídat hlínu. Sklidili jsme tedy aplaus a slezli z podia.
Plni dojmů jsme usedli ke stolu a začali pít. Mužně jsme se plácali po ramenou a říkali si, že to bylo hustý. Od této chvíle je však má paměť velice nespolehlivá. Pamatuji se, že jsme chvíli popíjeli venku a když skončil program, šli jsme za obrovského řevu „někam na pivo“. Měl jsem strach, že potkám svou bývalou přítelkyni, a tak jsem pil jedno pivo za druhým, abych měl kuráž v případě, že se naše oči střetnou. Nejdřív jsme šli do Čokobamby. Tam hrál náš kamarád Taktik. Bylo tam tolik lidí, že jsem musel zastrčit břicho abych se mezi ně vměstnal. Bar obsluhoval Dj Vejška. Pamatuji si, že jsem ho oslovil kvůli jeho triku Kreator – Pleasure to Kill. Jsem velký milovník trash metalu, proto jsem se s tímto sympaťákem začal bavit. Potom jsem ho začal otravovat. Pak jsme šli do jiné hospody – K Sadu. Byl tam jukebox. Nepřál bych Vám zažít, jak se projevovala naše radost z tohoto přístroje. Toho večera jsme rozměnili mnoho stokorun. Náš zpěv byl slyšet až do Letňan. Přestal jsem se kontrolovat a jal jsem mlátit hlavou do stolu. Na čele jsem měl takovou bouli, že slabší nátury omdlévaly a odcházely od stolu. Zkrátka toho večera jsme si užili mnoho legrace. Ráno jsem se vzbudil a styděl jsem se.
Děkuji za pozornost přátelé.
F.Ž.
