Mýtina
Malebným večerem nese se ticho
a trpká balada hledá si klid
Minulost ožívá v jedné noci
A ona probouzí se zpátky
A s první vráskou zažije cit
Svojí nevinnost utopí hned
První příběh pavučinou sepíše
A pak déšť rozezní její píseň
Jen odbije čas a vše se ztratí
V něm není pro jedince místo
A všechny modlitby půjdou zpátky
zavřenými vrátky k tobě...
A jedna vzpomínka nás neuchrání
Půjdem dál a to bez přestání
Jako cit my budem ožívat dál
Aby záchvěv života pro nás hrál
aspoň chvíli...
Koruny stromů šeptají vzdech
Procitají pod nátlakem jara
Malují vášeň do stínů řeky
Kde ukrývá se všechna samota
A až den do noci se přelije
Tak se probudí její chlad
A všichni uroní slzu poslední
Pro její trpkou bílou krásu
A jedna vzpomínka nás neuchrání
Půjdem dál a to bez přestání
Jako cit my budem ožívat dál
Aby záchvěv života pro nás hrál
aspoň chvíli...
Odešla láska do krajin snů
Letí jako myšlenka blázna
V řece utopila poslední pouto
Odehnala nenávist a strach
A její dívčí vlasy hebké
Nedbale čechráné vánkem
Propadli bezmez do tajů
Ztracených v ladných krocích
A jedna vzpomínka nás neuchrání
Půjdem dál a to bez přestání
Jako cit my budem ožívat dál
Aby záchvěv života pro nás hrál
aspoň chvíli...
V nitru prázdná a bezduchá
ale přeci známá
krajina každému trochu blízká
mýtina osudů
Pro tebe stala se svobodou...