Šakalos

To zas byla fofr akce. Začátkem února 2013 se zakecávám s kámošem Pavlem od nás z vesnice, a že prej pojede do Španělska. Na čež mu říkám, že bych taky jel, kdyby měl zájem. Dostává se mi kladná odpověď. Blíží se čas odjezdu konec srpna případně kdykoliv v září, ale nic nevím... Setkávám se s Pavlem a prej do Španělska ne, ale Provance jo a odjezd tak za dva - tři týdny. Zrovna makám jak čert na velkej akci, ale daří se mi uvolnit. Den před odjezdem mám sbaleno tak na půl. Pátek kolem 17 hodiny odjezd a já ještě v 16 nemám sbaleno. Nic nestíhám a zjišťuji, že nemám nabitý baterie do foťáku a do čelovky.

Hážu do auta bordel, kolem projíždí soused a ptá se, zda jako s tímhle autem chceme dojet do Francie. Jasně že jo... Ono ještě týden nazpátek se startovalo železnou tyčí..., jak se dozvídám. Začínám tušit srandu na cestách. Přejezd Čechy – Německo není o ničem, počasí studený a deštivý. Kolem jedné hodiny ranní jdeme spát na pěkné a rozlehlé parkoviště vedle dálnice. Po cestě jsme se domluvili, že budeme vstávat pokud možno brzo a tak šestá ranní je čas odjezdu. Máme před sebou pěknou štreku, ale první zastávka je kousek za hranicemi Německo – Francie, ve městě Belfort. Překračujeme profláklej hraniční přechod na Mulhouse a po sedmé už parkujeme auto v Belfortu. Bez problémů a zbytečnýho hledání neplacených míst se nám daří parkovat po celé Francii. Parkujeme vždy poblíž centra. Belfort leží ve východní části Francie na pomezí Alsaska a France-Comté, na řece Savoureuse. Městu se přezdívá „brána do Burgundska“ a jeho hlavní dominanta Vaubanova pevnost mě fascinuje již z dob, kdy jsem jezdil stopem s kamioňákama do Španělska. Několik kilometrů čtverečních silně opevněné město se musí vidět. Popsat tak monumentální stavbu je nadlidskej výkon. Vstup do pevnosti je zdarma až na pár výjimek. Jsme tu brzo, přesto se zde prochází početná skupina turistů. Z nejvyššího místa je pěkný výhled na celé město. Pevnost se pyšní monumentální sochou lva, kterou vytesal známý francouzský sochař Fréderic Bartholdi, pozdější autor Sochy Svobody v New Yorku. Sestupujeme na náměstí, který se zrovna opravuje, přesto jsou k vidění pěkný místa. Ačkoliv jsme z hlavní pevnosti dávno pryč, stále procházíme kolem mohutných budov patřících k pevnosti. Náš druhý cíl je město Bourg-en-Bresse, spíše nás zajímá akvadukt. Jenže to by nebyl Pavel. Sestavil itinerář, který byl velice, ale velice hrubej. Nejdříve stavíme ve velkoměstu Besancon, který znám díky aktivním lidem v punk/hardcore scéně. Kdesi uprostřed města je super market Casino, který navštěvujeme a zjišťujeme jednu příjemnou věc. Cena za jakékoliv zboží je víc než příjemná. Nakupujeme za směšný peníz trochu jídla a tankujeme hned vedle palivo. Jedeme na naftu a mícháme ji s olejem. Vezeme ho snad 70 litrů, díky kterým ušetříme spoustu peněz. Kolem druhý hodiny odpolední jsme v Bourg-en-Bresse. Francie má skvělé značení nejen silnic, ale taky památek a dalších zajímavostí. To naše konkrétní v Bourg-en-Bresse nenacházíme. A tak nacházíme rychle mapu města a vydáváme se do centra. V turistických informacích zjistíme, že námi hledaný akvadukt leží zhruba 20km od města a není to akvadukt, nýbrž viadukt. Během našeho výletu si na podobný případy zvyknu. Jedeme omrknout most. Cesta příjemná, krásných 25°C a slunečno, cesty se zužují a my se ocitáme v hlubokém kaňonu. Žádný ukazatel na akvadukt a nám je jasný, že to opravdu nebude akvadukt a už vůbec turisticky vyhledávaný místo. Cestou zasekanou ve stráni potkáváme pár aut a přes řeku krásný a mohutný skalní masív. Po řece se pohybuje několik lodiček. Jedeme kolem vodní elektrárny a po chvilce vidíme v hlubokém údolí dvoupatrový most, s vysokými oblouky. Jsme u vesničky Daranche, odkud se stáčí prudké serpentiny na spodní část mostu, která je pro automobily. Vrchní část je pro vlak. Most je dost úzký a vypadá opravdu pěkně. V protilehlém kopci je několik cest a v té nejhornější se zrovna jedou závody – rally. Celá oblast kolem městeček Cize a Bolozon je takříkajíc koncem světa. Vracíme se zpět do Bourg-en-Bresse. Odtud se pokusíme i přes pozdní hodinu dostat na další zastávku a to do městečka Cluny. Když se blížíme k onomu městečku, vidíme po pravé straně to, co hledáme. Cluny necháváme bejt, jsou ještě dalších 10km cesty a odbočujeme na malou silničku, která nás po 2km dostává pod krásný Castle of Berze nebo-li Berzé-le-Chatel (a stejnojmenné vesničky). Jde o největší a nejzachovalejší hrad v celém Burgundsku a je v soukromém vlastnictví. Jsme tu chvilku před západem slunce a památka je už zavřená. Nicméně přeskakujeme řetěz a kocháme se překrásnou zahradou. S námi dorazil jeden zamilovanej pár, jinak tu není ani živáčka (kromě domácích, kterým jsme se naštěstí vyhnuli). Pěkná zastávka a výhled do okolí včetně opravdu překrásné zahrady jen umocňují večerní návštěvu. Zahradě dominují vzrostlé keře, stříhané do různých tvarů. Celá vesnička je postavena z kamene a my si připadáme jak v pohádce. Dnes už nic jinýho nestihneme a tak jedeme co nejblíž další zastávce, Pont-Saint-Esprit (možná jste slyšeli o tajném experimentu CIA, kdy v rámci experimentů s touto drogou byli obyvatelé města Pont-Saint-Esprit oblbnuti tzv. „prokletým chlebem“. Právě do chleba CIA zamíchala LSD). Noční Lyon jsme zvládli projet v pohodě. Najdeme pěkný místo kousek od silnice, najíme se a jdeme spát. Může být půlnoc. Druhý den ráno vstáváme opět kolem půl šesté a v šest jsme už na cestě. Již v sedm jsme v městečku Tain l´Hermitage, nad kterým se z jedné strany táhnou vinice, z druhé strany řeka Rhona. Hned z kraje, kousek od malebného náměstíčka si všímáme blešáku. Pavel je specialista na blešáky a mě taky baví. Okamžitě parkujeme u řeky (takhle po ránu tu je kosa a tak beru mikinu), projdeme si centrum a už si dáváme necelé dvě hodiny na blešáku. K sehnání je vše možný. Kupuji Anetce plyšovýho Spongeboba, Pavel nakupuje spousty otvíráků. Projíždíme přes města Valence a Montélimar. Někde na této cestě zjišťujeme, že nám chybí brzdové destičky u jednoho kola a druhé je má dost ošoupaný. Nakonec trochu očistíme co jde, aby aspoň nešel z těch míst takový rachot a jedeme dál. Příjezd do městečka Pont-Saint-Esprit je okouzlující. Musíme zdolat 1km dlouhý most přes řeku Rhone. Starodávný obloukový most je dost úzký, proto je vybudovaný na konci města nový. My ale jedeme po starém (začal se stavět už v roce 1265), který nás dostane přímo k centru města. Najdeme velké neplacené parkoviště a ihned se vrháme do „stínadel“, který nás dovedou až k monumentálnímu hradu tyčícímu se hned u řeky. Jdeme i na most, kde jsou obloukové výčnělky s kamennými lavičkami odkud je pěkný výhled na hrad a část pevnosti. Projdeme si hlavní třídu a pokračujeme k další zastávce Gorges de L´Ardeche (název odvozen od protékající řeky Ardéche), kde jsme tak za půl hodiny. Jedná se o obrovský a dlouhý kaňon se spoustou vyhlídek. Po řece se hojně vyskytují raftaři a lodičkáři. Kaňon se dá po dvou přebroděních projít pěšky. Gorges de L´Ardeche je protkán více než 2 tisíci jeskyněmi. Některé jsou opravdu okouzlující a jedna z nejznámějších, Chauveova jeskyně skrývá dokonale zachovalé malby staré přes 30 000 let. Jeskyně je však uzavřena pro veřejnost. Celá oblast je národním parkem a je zde zákaz kempování kromě čtyř stanovišť. Zde v kaňonu jsme měli hlavní cíl, kamenný oblouk (most) přes řeku, který má úctyhodných 54m na výšku a 60m na šířku. Jelikož je na co koukat, stavíme na každé vyhlídce. Hluboký kaňon nabízí mnoho možností. Je až s podivem, co dokáže příroda vykouzlit. A jestliže mne Gorges de L´Ardeche tak fascinuje, nedokážu si představit náš hlavní cíl kaňon du Verdon. Na dvou místech jsou malebný přístupný jeskyně (dle fotek), žel vstupný bylo docela vysoký a tak jsme tyto radovánky vynechaly. Možná po slabých 20km vzdáváme hledání onoho oblouku, přestože už víme, jak daleko od nás je. Problém s brzdama rozhodl. Silnice je bez svodidel a táhne se dolů, nahoru a zase dolů..., a nás čeká cesta zpět a hladový oko nádrže už svítí pár kilometrů. Potřebujeme do civilizace. O hodinu později projíždíme přes uzoučký most (projede jen osobák, ale most je obousměrný, na semafory) do městečka, spíše bych řekl do starověké vesnice Aiguéze (v roce 2005 vyhlášena za nejkrásnější vesnici Francie), nádherné kamenné domky ve spleti uzoučkých uliček tyčících se nad řekou s malebným kostelem. Příjemná poklidná atmosféra přímo vybízí k posezení pod košatými stromy, platan je zde hodně oblíbený strom. Loučíme se s touto krásnou vesnicí a za hodinu projíždíme kolem Mornas. Vysoko nad námi se tyčí skoro kolmá skála a na ni obrovská stavba, částečně zřícenina, pevnost Mornas. Neplánovaně zajíždíme do městečka, parkujeme na mini parkovišti mezi domečky a jdeme na poměrně náročný výstup. Cesta je sice asfaltová, ale kopec je tak prudkej, že druhá polovina je už betonová, je sem zákaz vjezdu, protože tohle je fakt ukrutný stoupání. Nejedno auto by se sem ani nevyškrábalo. Potkáváme spoustu turistů, bohužel jsme přišli opět pozdě, je zavřeno a není žádná šance ani šterbinkou kouknout dovnitř za mohutný vrata. Lezeme tedy tak jako spousta dalších „postižených“ po protilehlé, sousedící skále až na samý vrchol, odkud je luxusní výhled na širé okolí. Zajímavý je hřbitov na konci městečka pod samotnou skálou, kde se rozkládá po obou stranách silničky, a obě strany hřbitova jsou spojeny malou lávkou přes silničku. Mornas je další z mnoha vesnic vystavených na skále a základní a téměř jediný stavební materiál je právě kámen. V těchto vesnicích na vás dýchne starověk. Propojení s moderními věcmi je sladěný a nijak nebije do očí. To mám na Francii rád. Přes Orange se dostáváme za slabý dvě hodiny do starobylého města v Provance, Avignonu. Opět se nám daří zaparkovat velice brzo u centra, řekl bych kousek od vnitřního města. Není moc času, bude se stmívat a tak docela chvátáme. Avignon, starobylé centrum je obehnané obrovskou zdí. Na povolení se může vjet autem dovnitř. Myslel jsem si, že uvnitř budou jen památky, ale to byl omyl. Za mohutnými hradbami je klasické starobylé město plně fungující jako kdejaké jiné. Jen koncentrace kavárniček a restaurací je několikanásobná a čím víc se spletí uliček přibližujeme dominantě Avignonu, Papežskému paláci, nabízí se víc a víc dražších, luxusnějších restaurací s velkým počtem turistů. Škoda, že máme málo času, je to tak na půl dne procházka. Když docházíme na velké náměstí u Papežského paláce (gotického stylu), máme pár minut na focení. Náměstí pulzuje čirým životem a je plné návštěvníků. Avignon je nazýván městem papežů z prostého důvodu. V letech 1309 -1377 se stalo sídlem papežů nucených opustit Řím a taky sídlem vzdoropapežů. Celkem zde sídlilo 7 papežů a 5 vzdoropapežů. Jdeme směrem k řece Rhoně, kde koukáme na další dominantu a tou je nedostavěný most přes řeku, který končí v půlce řeky. Most se nazývá Saint-Bénezet a jiný zdroj hovoří o jeho částečném zničení. Most údajně měřil 900m a nyní má odhadem 80m. To už je tma a my se vracíme opět k Papežskému paláci a vychutnáváme si stavbu pod světlem z mohutného osvětlení. Kolem osmé večer odcházíme a jedeme směr - další známá stavba: Pont du Gard, což je světoznámý třípatrový akvadukt. U nás se říká Gardský a byl postaven za dob Starověkého Říma. Je 49m vysoký a 275m dlouhý. Byl postaven proto, aby přiváděl vodu do vzdáleného města Nimes. Z Avignonu to nemáme daleko a tak máme čas na hledání noclehu. Moc se nám nedaří, spousta zástavby, ještě více vinic a volnýho prostranství bez stromů. Nakonec parkujeme nedaleko pár domků, vedle silnice na kraji vinice. Ještě večer jsme byli u brány k Pont du Gard, je to tu obrovský, turistický... Vylézám z auta přečíst ceduli a z tlampačů na mě někdo řve ať vypadnu..., všímám si infra kamer... Zajímavý bylo dnešní hledání místa ke spaní. Nic jsme nemohli najít, jezdíme mezi vinicemi, ale všechno bylo blbý. V jedné kamenné vesničce jsme se totálně ztratili. Při objíždění zapadlých polňaček se prodíráme lesíkem a uprostřed o půlnoci tam stál kůň. Nedá se nikde otočit a tak to celý couváme. Nakonec jsme našli to pravé místo ve vinici. Měli jsme štěstí, že jsme opět vstávali brzo, protože začala sklizeň a na tu se spěchá. Traktory začali jezdit už v půl šestý. Ráno ještě před svítáním stojíme opět u brány. Nevíme co..., projíždíme několikrát okolí, špekulujeme... Parkujeme auto v městečku La Fontaine, protože se nikde nesmí stát, případně je vše obsazený. Pavel navrhuje najít řeku a kolem ní dojít až k akvaduktu. Moc se mi to nezdá, potom, co jsem viděl. Všechno je kolem placený, hlídaný... Ale OK, zkusíme to. Jdeme slepou ulicí (Chemin du Bosquet), zároveň jedinou možnou cestou k řece kolem honosných vil (kurva mega vily v lese). Velká pláž vybízí ke koupání, ale my tu jsme v šest ráno. Krásná zátoka je místem pro pikniky, což ukazuje spousta odpadků. Vydáváme se kolem řeky, občas přes skálu, chvilku lesíkem, bambusovým úsekem a dál to nejde. Vycházíme na zarostlou louku, kde jsme na očích. Je to tu jako v bývalém lomu. Tady šlo zřejmě o staré město vytesané do pískovce. Projdeme přes louku a najdeme sestup k řece. Máme štěstí. Nízká hladina nám dovoluje jít korytem řeky až k akvaduktu. Jsme tu dostatečně dlouho, svítá a poté se pomalu vracíme stejnou cestou k autu. V nedalekém Remoulinsu navštěvujeme market, kupujeme zásoby a za necelé tři hodiny stavíme ve městě Beaucaire, které sousedí přes řeku s dalším známým místem Tarascon. My navštěvujeme zbytek hradu Chateau de Beaucaire a jeho přilehlé pěkně udržované zahrady ve svahu. Pohled ze zdola na kolmou masivní stěnu, na které je hrad vystaven s obrovskými zdmi ihned vystavuje otázku, jak to dříve dokázali. Dominantou je obrovská mnohoúhelníková věž na strmé skalní stěně. Za další necelé dvě hodiny jízdy jsme v krásné pískovcové oblasti, které vévodí starobylé městečko, vysoko na skále vystavený, Les Baux-de-Provence. Starověká vesnice se zříceninou hradu byla zařazena mezi nejkrásnější vesnice Francie. Na rozsáhlou skalní plošinu, kde se hrad rozkládá, byl vysoký vstup a tak jsme se spokojili s okolím a s procházkou po vesnici. Ta je plně využita pro turisty. Všechny pidi kavárničky a obchůdky praskají ve švech pod náporem turistů. Les Baux-de-Provance je oprávněně vyhledávaným turistickým místem v Provance. Okolní skály nabízejí pěknou tůru a zajímavé skalní útvary, které nabízí vápencové složení, jsou opravdu okouzlující. Necelý půl kilometr od Les Baux se nachází velký vstup do skalního masívu hned vedle rušné silnice. Jsou to bývalé lomy na vápenec, kterých je na jihu Francie nespočet. Kromě jeskyní se využívají právě tyto lomy k multimediálním show. Souhra videoprojekcí a audiozvuků je na stěnách, stropech a podlahách naprosto dokonalá. Na chvíli se ocitnete v jiném světě. Další návštěva je nečekaná. Na cestě z Les Baux do města Arles projíždíme kolem klášteru Abbey of Montmajour. Mohutná stavba, skládající se z 5 různých stavení. Klášter je znám díky hrobům vytesaným ve skále. Nikoliv ve stěnách, ale přímo pod vašima nohama. Z ptačího pohledu vypadají hroby jako šlápoty obra a celkový tvar odpovídá postavě člověka. O klášteru se dochovalo mnoho informací. My ale jako skoro u všech podobných míst odmítáme platit a spokojujeme se pouze s venkovním pohledem. Za pár minut už jsme v krásném městě Arles. Nás zajímá hlavně římská stopa. Arles má dochovaný amfiteátr (nejzachovalejší v Evropě) a římské divadlo. Římský hřbitov a římské lázně. Původně bylo toto město galské. Pro Arles by bylo potřeba udělat více času, je zde opravdu mnoho míst ke koukání nebo alespoň podmanit čas příjemnému posezení. Dnes máme za sebou spoustu zastávek, ale na závěr dnešního dne se vrhneme do víru velkoměsta, jakým beze sporu Marseille je. Pavel měl trochu strach z nočního průjezdu touto rozlehlou megapolí a taky z noční procházky. O Marseille se toho už mnoho napovídalo a je pravda, že toto multikulturní město nepřináší jen pozitiva. I já jsem měl určité obavy a to převážně o vykradení auta a okradení. Naštěstí přijíždíme kolem 15 hodiny. Jakýmsi zázrakem jsme nebloudili a podařilo se nám zadarmo zaparkovat v ne moc pěkné čtvrti. Okamžitě jsem si vybavil chudinské oblasti Sao Paula a dalších velkých jihoamerických měst. Jak se nakonec ukázala, auto nikdo nevykradl, takže pohoda. Podařilo se nám dokonce zaparkovat tak, že jsme všechno, co jsme chtěli na rychlo vidět, měli před sebou…, stačilo jít pořád rovně, skoro. Možná kilometr chůze a prokličkováním se rozkopaných ulic, kdy jsme si prošli „uličkou afrických překupníků“, dostáváme se k Vítěznému oblouku. Po chvilce se dostáváme na široký bulvár, ze kterého snad po kilometru až dvou odbočujeme a stoupáme do známé Vue du Cours Julien, což je ulička, která je přirovnávaná k terasovitým ulicím v San Francisku (USA). Jakmile vystoupáme, ocitáme se na prostranství, zřejmě náměstí, kterému dominují nejrůznější alternativní umělci. Odtud, stále ukrutným fofrem se přesouváme několika obklikama na další rušný bulvár, tentokrát bez pěší zóny a tím se dostáváme po opětovném jednom kilometru k fontáně de Castellane, před kterou díky postraní uličce jsem zahlédl další dominantu Marseille, na kopci se tyčící obrovský palác – baziliku Notre Dame de la Garde. Jenže jsem zapomněl, která ulička to přesně byla. A tak se vracíme o pár bloků zpět a poté do slušného kopce onou uličkou praskáme jak o závod nahoru. Ukazuje se, že to nebyla ona a tak opět šlapeme do dalšího kopce. Už se ukazují po fasádách domů cedule se šipkami k bazilice a tak máme vyhráno. Dáváme poslední strmej výstup a jsme pod bazilikou. Zde nás ještě čeká mnoho schodů, ale stíháme i západ slunce, na který tu čeká mnoho zvědavců, takže radost. Dokonce je bazilika otevřena a toho využíváme. Hojně zdobená, především strop se třpytí až z toho oči bolí. Máme odtud krásný výhled na moře a na město. Marseille se rozkládá v mírných kopcích, takže není možné vidět město celý. I tak je to pohled, při kterém si uděláte jasnou představu o rozlehlosti tohoto města. Co by kamenem dohodil, máme před sebou zátoku plnou jachet a to je náš další cíl (je to směrem k autu). Od baziliky si uvědomujeme, kde že parkujeme a co jsme všechno museli ujít. Po pravdě, mě to až sralo v jednu chvíli. Chtěli jsme za světla vypadnou z města, jenže bychom nic nestihli, a tak jsme se hnali jak při sprintu s nejasným cílem. Nakonec všechno dobře dopadlo a já jsem rád, že jsem vyrazil s Pavlem, zarputilým to cestovatelem, kterýho všechno zajímá a byl tak v některých chvílích oporou. Jsme u přístavu, kde stíháme zbytek západu slunce a kde je snad půlka města. Přístav je mimo jiné zajímavý tím, že je z velké části zastřešen zrcadlem. Nebyl jsem tak jediný, kdo fotil svůj odraz ve stropě. Navíc sice nejistě, ale oba si myslíme, že se zastřešení posouvá nahoru a dolu. Nebo to byl klam? Při zpáteční cestě jsme svědky nehody, kdy mopedista srazil chodce. Ona celá Marseille co se dopravy a chodců týče, připomíná chaotické a nekontrolovatelné hemžení… Bez větších problémů vyjíždíme z města a kolem půlnoci zakončujeme dnešní den. Dáme jídlo a spánek. Spánek: to je taky sranda. Pavel je náměsíční a někdy jsem se až obával, co ten člověk udělá. To se třeba budím jakýmsi hodně divným proslovem, že „stojíme na náměstí a musíme tudíž vypadnout, je tu všude spousta lidí a oni nás vidí“. V tom sleduju, jak Pavel vykukuje z auta a chystá se za volant. Jindy pro změnu slyším, jak Pavel říká, „tak jo, vyhážeme kanytsry, natankujeme a pojedeme, je nejvyšší čas, ať to všechno stihneme“. Nevím co se děje a tak otevřu oči, Pavel sedí v autě a chce se oblíkat. Je mi to divný, kouknu na hodinky a ono je hodinu po půlnoci. Podobných příhod si užívám téměř každou noc. Zpět k výletu. Ráno opět na šestou vyrážíme a to do slavného městečka Saint Tropez. Kdybych věděl, jak složitý bude zadarmo zaparkovat auto, tak jsem chudáka Pavla nepřekecával k návštěvě… nebo bychom alespoň nechali auto kdesi u lesa na kraji města. Přijížděli jsme z vnitrozemí, tak by to nebyl problém. Kolem pobřeží je to už nereálný, tak jako východní pobřeží Španělska, i zde je jedna zástavba na druhé… Minimálně půl hodiny, snad i hodinu, jezdíme po Saint Tropez (známe nazpaměť i slepý uličky zapadlý v kopcích). Nakonec se daří zaparkovat. Mě hlavně zajímá četnická stanice a místní nedaleký trh. Nakonec i Pavel má radost, protože v přístavu kotví luxusní jachty a nebyli jsme jediní, kteří se jimi kochají. Dokonce se tu lidi dozví, kdy bude kotvit luxusní jachta a na ten čas se zde sejdou a pozorujou, jak se taková jachta parkuje. Městečko jako takový je příjemný k procházkám, přestože je tu obrovský provoz. Každý plac je soukromý, ale najdou se místa k parkování zadarmo. Kousíček od přístavu je udržovaná, čistá pláž a kupodivu není soukromá. My už v devět ráno procházíme natřískanej trh, kde kromě nezbytného oblečení a módních doplňků ochutnáváme a zkoumáme nespočet varinat na tapinádu (olivová paštika by se dalo říci), spoustu druhů klobás, cukrovinek, ovoce a zeleniny. Následuje prohlídka přístavu, kochání se mořem a již zmíněnými jachtami. V zátoce – přístavu je tak čistá voda, že vidíte až na dno a to včetně rejdění mořských ryb a rybiček. Osobně jsem čekal mnohem špinavější vodu. Při hledání parkingu jsme jeli kolem četnické stanice známé z proslulých filmů… Teď ji ale nemůžeme najít. Zamotali jsme se natolik, že se jdu zeptat opravdovýho policajta, kde ta budova stojí. Jsme tu, a přestože budova není přístupná a ani není nijak okouzlující, jsem nadmíru spokojen. Kolem se potuluje místní blázen v uniformě četníků z oněch filmů. Zadarmo se s ním můžete vyfotit u stanice. Druhým mým přáním zde kolem Saint Tropez je koupání. Na písečnou pláž ve městě jsme se vykašlali, chyba. Při cestě z města kolem pobřeží do další zastávky Cannes, bylo dost příležitostí ke koupání, ale všude strašný množství lidí a my chtěli spojit koupání s hygienou a praním. Nakonec nacházíme spoustu volných parkovacích míst kolem pobřeží, asi 10km za Saint Tropez a tak se vrháme do moře. Bohužel jsme si vybrali místo skalnatý, a tak se vracím pro boty, který jsem využil, ale koupat jsem se beztak nešel. Tak studená voda, brrr. Pavel to tam háže, jak kdyby byla teplá. Pravda, je taky něco málo po desáté a voda není natolik prohřátá, jak bych potřeboval, přestože teploměr hlásí už teď 30°C. Zdejší moře je hodně slaný, což pociťuji chvíli po vylezení z vody. Mám docela zdevastovaný nohy, opět nepoučitelnej…, vzal jsem si větší boty a teď trpím… Nepomáhají ani mega silný ponožky. A tak mám ponořený nohy v moři tak dlouho, co to jen jde. Moře je lék, to mám vyzkoušený. Cesta kolem pobřeží je překrásná a já věřím tomu, že se mi nikdy ten pohled neomrzí. Jedeme po staré silnici, takže kopírujeme, pokud to jen jde stále pobřeží, občas vyjedeme hornatý pobřeží a to jen umocňuje celou krásu Francouzské riviéry - Cote d´Azur. Určitě bych si někdy projel tuto trasu vlakem, který hodně kopíruje starou cestu, hlavně kolem Cannes, kdy příjezd od Saint Tropez je překrásný. Nicméně se nám nechce zajíždět do města a tak Cannes jenom projíždíme pomalinku kolem promenády. Lidí na plážích je nepočítaně. Pokračujeme do Nice a předpokládáme, že to nebude tak brutální co se provozu a lidí týče. Ačkoliv Cannes je vyhledávaným místem pro koupání, Nice je na tom obdobně a snad i „hůře“ ve smyslu ještě většího davu turistů, jak zjišťujeme posléze. Míjíme letiště Nice, které se rozkládá ve výběžku před samotným městem Nice. To že nezaparkujeme na promenádě, kde všichni parkují i přes zákaz nám bylo jasný a tak jedeme do města. To jsme ovšem netušili, že se jedná o rozlehlou aglomeraci. Nice je opravdu obrovský město. A jak to tak na pobřeží bývá, i zde jsme s free parkováním nepochodili. Jdu teda zjistit ceny za parkování, protože vynechat i Nice by byla škoda. Cena je poměrně směšná a tak platíme a vracíme se k pobřeží dobrý dva ne-li více kilometrů. Velice rychle se napojujeme na velký bulvár, který na konci přechází v náměstí s velkou fontánou. Promenáda kolem pobřeží lemuje hlavní tah na Cannes a Monako. Pod promenádou se rozprostírá obrovská pláž posetá lidskými těly. Za cestou jsou vystaveny honosný hotely s mnoha hvězdičkami. Zpáteční cestu si vybíráme jinými ulicemi. Vnitřní část města je stejná jako kdejaké jiné velké město. Trochu nám trvá, než se vymotáme z jednosměrek. Za slabou hodinku jsme v Monaku. Nakonec jsme se rozhodli pro dálnici. Většina dálnic kolem měst je neplacená a někdy to je poměrně dost km. Tomu je i nyní, ale poté už najíždíme na placený úsek. Monako se nachází v prudkých kopcích a tak se chceme s našima brzdama vyvarovat častému brzdění. Jenže to jsme nevěděli, že i dálnice je kopec nahoru, pak dlouhý tunel s prudkým klesáním a šup cedule Monako. S parkováním je to hodně špatný, přesto pomalu, ale jistě sjíždíme dolu do města. Když vidíme, jak je to tu malinkatý a všechno obsazený nebo placený a hlavně mnoho ukazatelů do podzemních parkovišť, otáčíme a na samém konci Monaka parkujeme u cesty, kde se už nemusí platit, což zjišťujeme až po půl hodině pokusů strkání peněz do parkovacího automatu, kterej nám peníze samozřejmě vrací se slovy, že nyní nefunguje. Vydáváme se pěšky dolu, k přístavu. Cesta je to zdlouhavá, je něco málo po 17 hodině, a když sestoupáme k prvnímu výtahu, uvědomujeme si, že město je poměrně rozlehlý. Díky prudkému kopcovitému terénu se staví převážně výškové budovy. Mezi nimi se proplétají silnice jak nekončící had. V jednu chvíli jste na mostě, za chvilku hluboko pod ním a mezi tímto obrovským asfaltovým hadem se stále staví nový budovy. Všechno je natěsnaný na maximum. Než sejdete ze zhora, dolu k přístavu, ujdete mnoho km. Proto jsou ve skalách vybudovaný výtahy různých rozměrů s odpovídajícími patry. My narazili asi na 5 výtahů. Nejdříve jsme nevěděli kam vedou, pak jsme je začali studovat a když jsme zjistili, že jsou zadarmo, šup do něj. Jedním jsme od přístavu, kterej byl bohužel uzavřený kvůli jakési slavnosti, vystoupali do obrovského hotelu. Tak jsme se prošli po terase s hosty a rychle pryč na silnici. Nenechali jsme si ujít ani noční Monako, které vypadá díky všude přítomným světlům různých barev a tvarů moc pěkně. Mnoho lesku, luxusních aut a my dva rozervanci. Pavel si od jednoho výstupu na skalní výběžek u vesničky Aiguéze roztrhl kalhoty a jelikož jiný neměl, chodil jako správnej punk, haha. Při noční procházce Monakem jsme si všimli, že i ti pracháči se nechávají fotit u luxusních aut. Prošli jsme se kousek po silnici, která je známá z F1. Máme našlapáno dost a tak se vracíme k autu a jedeme zpět do Nice. Odtud se stáčíme do hor, je tma a my se brzo ztrácíme. Pár km za Nice už jsou jen hory a malý vesnice. Pořád jedeme hlubokým kaňonem, kterým protéká řeka Var (což zjistíme na druhý den). Je to tu tak malý, že někdy tu jsou jen jednosměrky. Z ničeho nic se cesta rozdvojí, my jedeme kolem skály a protisměr vede tunelem do skály, aby se po krátkém úseku cesta opět spojila. A do toho se sem vejdou ještě koleje. Tady jet vlakem, užíval bych si to na maximum. My se čím dál více zavrtáváme do hor. Ztrácíme už směr na dobro a to i náš nouzový základní bod, zpáteční cestu k moři. Jestliže jsem psal, že Francie má skvělé značení silnic, tak to platí i zde v horách, jenže když tu není široko daleko žádný větší město, jste v pasti. My nemáme GPS, nemáme ani podrobnou mapu Francie a tak jen jedeme a jedeme. Když už dochází nafta, rozhodujeme, že to zapíchneme kdekoliv ve vesnici a počkáme do rána. To už přijíždíme do malého středověkého městečka Entrevaux, což zjišťujeme až po důkladné kontrole místní mapy. Sice stále nevíme, jak se dostat dál na náš hlavní cíl – do kaňonu du Verdon, ale ráno bude moudřejší. Na vrcholku mohutného skalního masívu se svítí. Je rozhodnuto, brzo ráno vstaneme a jdeme za oním světlem. Na to, že jsme uprostřed hor, nacházíme o kousek dál obrovské parkoviště se záchodem a umývárnou. Svítá naděje, že to zde nebude až takový zapadákov, ale půjde o nějaké známé turistické místo, přestože turistický informace a značky nikde nejsou. Pro zajímavost bych doplnil, že Entrevaux se pyšní muzeem motocyklů a kol, a již zmíněný vlak je opravdovou lahůdkou, který má dlouhou historii. Stačí dohledat vlak Pignes (vyjíždí z Nice). Nemůžeme dospat a tak za tmy vyrážíme pěšky do města (je asi 5 hodin ráno a naše cesta je proto spíš výpravou zlodějů, haha). Entrevaux nevypadá zle. Na kopec se dostáváme přes úzký kamenný most s padací bránou (osobní auto projede hodně na těsno), která nás dostane do starého města, které je spletí úzkých uliček. Všude je samozřejmě mtvo. Nacházíme ukazatele na citadelu. Nacházíme jen turniket s prazvláštním automatem a semaforem. Vracíme se na mikro náměstíčko a máme štěstí. Z domků vychází místní lidé (černoši). Je zima jako prase, ptám se jich, zda je možný v tuhle ranní hodinu se dostat nahoru. Moje a jejich angličtina je na úrovni školky, ale všechno odkejvají a tak se vracíme k onomu turniketu, třikrát pořádně proštudujeme, jak to funguje a jdeme na to. Nahážeme drobný (3€), vypadne nám medailon, ten zasuneme do schránky, rozsvítí se semafor a kolotoč nás pustí na 800m dlouhý výstup s převýšením 160m. Nahoru po strmé cestičce vybudované z obrovských balvanů se dostaneme před svítáním. Nahoře v jedné místnosti se modlí kastelán a je víc než v šoku, co tam děláme tak brzo. Pozdravíme a jdeme na obhlídku. Citadela na nás dejchla chladem a trochu strašidelně. Z citadely byla i věznice, nachází se tu několik stylů a celkově to tu nevypadá vábně. Je tu ještě hodně práce, než se citadela dostane do původního stavu. Nejhezčí jsou zřejmě malé podzemní chodby, do kterých se dostaneme po hodně moc strmých schodech. Na turisty se tu moc nemyslí a tak světla moc není. Proto svítím bleskem od foťáku. Z venku citadela vypadá pěkně a zespoda, od řeky majestátně. A pohled na městečko pod námi je ještě hezčí. Jsme na tak strmé skále, že si připadáme, jak kdybychom byli minimálně v půl kilometrové výšce. Všechno prolezeme, necháme se unášet východem slunce a dáme sestup. Středověké městečko Entrevaux je opravdová pevnost. Doporučuji navštívit. Nečekaná zastávka co mile překvapila. Natankujeme předraženou naftu a pouštíme se do krkolomných cest uprostřed hor. Cestu trefíme na poprvý. Za dne je průjezd kaňonem překrásný, a když se dostáváme k jezeru Castilon, zastavujeme na několika místech a děláme fotky. Rozlehlé jezero nabízí přejezd přes menší vodní elektrárnu, která je kousek od našeho výchozího bodu, městečka Castellane. Těsně před městečkem, v malém údolí na velké křižovatce se nachází supermarket Casino, které nám dělá v nejbližších dnech hlavní zdroj potravy. Nakupujeme něco do zásoby a v Castellane parkujeme zdarma auto. Procházíme pečlivě celé městečko. Zacházím na turistické informace pro mapu Canon du Verden a ještě stíháme místní trh, který je tak poloviční oproti trhu v Saint Tropez, ale nabídkou je dostačující. Tapenády opět vládnou celé Provance a taky místní olivový olej. Nad Castellane se tyčí vysoký skalní útvar, na kterém stojí kostelík – kaple notre-Dame du Roc. Castellane nabízí několik tras po okolí. Vše je dobře značené a turistické informace plně vybavené mapkami, který si každej může vzít. Hlavním lákadlem je ovšem nedaleký Grand Canyon, jak se přezdívá místnímu údajně druhému největšímu kaňonu v Evropě. Jeho přesný název je Grand Canyon du Verdon. Kaňon  je velmi populární u turistů (lidí tu bylo po oba dva dny nespočet), protože se nachází v blízkosti francouzské Riviéry v provincii  Provence-Alpes-Côte d’Azur. V dávných dobách ho vyhloubila řeka Verdon, která pramení z hor Col d´Allos ve výšce přes 2000m. Je hluboký 700m a v nejužším místě má pouhých 6m. Kaňon začíná zhruba za městečkem Castellane a mezi svislými vápencovými skalami se táhne k přehradnímu jezeru Lac de Ste-Croix. Opatrně vyrážíme po silnici, která vede po okraji kaňonu (ty brzdy jsou čím dál horší). Je krásné sluneční počasí a příroda kolem je v plné kráse. Skalní převisy a vodou vymleté otvory jsou pozoruhodné. V jednom úseku projíždíme krátkým tunelem ve skále a za ním je první zastávka Point Sublime. Odtud po skále se dostaneme k vyhlídce, kde vidíme hluboký kaňon s úzkými stěnami a zvláštně vytvarovanými masivy skály. Ty vypadají jako mořské vzedmuté vlny. Na skále je patrná každá vrstva, jak se voda zarývala hloubš a hloubš a navíc to vypadá, jako by se celá ta masa skály za ty léta pohybovala. Pokračujeme dál směrem k jezeru Lac de Sainte Croix. Po cestě zastavujeme na mnoha místech a obdivujeme Matku přírodu. Celý úsek má něco kolem 25km a my jsme opět bez nafty. Zastavujeme v malé vesničce La Palud sur Verdon, ale benzinka je mimo provoz. Obezřetně klesáme k jezeru a doufáme v otevřenou benzinku. Když vyjíždíme z kaňonu, otvírá se nám překrásný pohled na dvojbarevné jezero Sainte Croix. Řeka Verdon protékající kaňonem je smaragdově zelená a na kraji jezera se mísí s modrou. Vzniká tak zajímavý úkaz. Přejíždíme most (Pont de Galetas), parkujeme a jdeme se na tenhle úkaz podívat z blízka. Jezero a jeho obrovský pláže vybízí ke koupání, ale voda není moc teplá a to ani v létě. Přestože je stále 30°C, studená voda z hor dělá své. Kromě mnoha atrakcí se tu dají půjčit šlapací lodičky a vydat se tak po řece do ústí kaňonu, ale jen na kraj, kde je to bezpečné. Chvilku se potulujeme kolem, a když potkávám instruktora na kajaky, ptám se na benzinku, kde nám dají za hotové. Dostávám uspokojivou odpověď a jedeme do nedaleké vesnice Les Salles sur-Verdon, kde mají pěkný náměstíčko a příjemné pláže u jezera. Připomnělo mi to naše Lipno. Vracíme se stejnou cestou. Pár km za jezerem odbočujeme do malé vesnice, kde tankujeme naftu u soukromé benzinky, která vypadá jak vrakoviště ze 70 let, kdy dva stojany jsou popsané fixou, co v nich je, žádné ceny neexistují a tankuje přímo majitel, v montérkách od oleje zarostlej týpek. Dostává 10 euro, natankuje a prej je to OK, „tachometr“ na stojanu nefunguje. Vracíme se na rozcestí a pokračujeme stejnou cestou poblíž k vesnici La Palud… Kdybychom chtěli objet kaňon z druhé strany, což byl původní plán, ale naše brzdy rozhodly jinak, přojížděli bychom kromě překrásných míst i téměř 1km dlouhým tunelem Fayet, který má vysekané otvory přes které vidíte kaňon. Tunel je vysekán na samém okraji kolmého převisu!!! A následně bychom přejeli nejvyšší most v Evropě (Pont de l´Artruby), na kterém se provozuje bungee jumping. Jeho výška 182m mluví za své. Most je postaven z jednoho 107m vysokého oblouku podepřeného na stěnách kaňonu.  My ale parkujeme na kamenitém parkovišti notný kus od kaňonu a zde dnešní výlet ukončujeme. Máme lahvinky vína, sýry a tak před západem slunce vybíráme vyšší skaliska, rozbalujeme karimatky a relaxujeme do pozdních hodin. Spíme opět pár hodin a ještě za tmy vyrážíme přes La Palud do malinké vesničky, spíš slovy pár baráčků – La Maline. Nachází se zde i malinké parkoviště a je tu konečná. Odtud je to dál po silnici jen jednosměrka. Z La Maline se chodí nejdelší a nejhezčí trek kaňonem. Turistický chodník, jak je tato cesta značena, byl vybudován v roce 1928 a byl pojmenován Martelova stezka. Hned z kraje jsou výstražné cedule na nebezpečí úrazu po celé trase stezky. To je asi tak jediný údaj v angličtině. Jdeme a nezávisle s námi dalších zhruba 10 lidí. Sestup je poměrně rychlý, prudký a ze začátku není moc zajímavý. Stezka je kamenitá a poměrně nestabilní. Na mnoha místech byl sesuv kamenů. Ty tvoří drtivou většinu stezky. Dostáváme se téměř na dno kaňonu. Stezka vede až na pár úseků několik metrů nad řekou, ale tři místa k sestupu a případnému vykoupání se najdou. Když se stezka zvedá po rozumné cestě, je výstup v pohodě. V některých částech je však nutno zdolat skálu a pro lepší bezpečnost jsou ve skále zatesána železná zábradlí. Zhruba v polovině trasy, u tzv. komínu, kterým se musí sestoupit o nějakých 150m, se ptám kolem jdoucích postarších francouzů jak pokračovat dál. Zda se musíme vrátit stejnou cestou k La Maline (to ukazuje mapka) nebo se to dá rozumně obejít, aniž bychom museli absolovat vše po silnici, což je strašně moc km. Dostávám odpověď, že buď zpět celou stezkou nebo vzít taxíka od Point Sublime do La Maline za cca 40 euro. Ihned zkouším, zda by Francouzi jeli taky taxíkem a oni že jo a že každej dáme půlku taxy. OK, domluveno, sejdeme se nahoře. Skvělej pár a na jejich věk podávali úctyhodný výkony. Přišli po nás na smluvené místo ani ne za půl hodiny. Sestupujeme po úzkých a hodně prudkých železných schodech v průrvě, tak metr široké, proto ten pojem „komín“. Po sestupu jsme opět v lese a v jednom místě nacházíme zaházený průchod do tunelu. Jenže svítit si mobilem je k ničemu a tak to vzdáváme a pokračujeme po stezce. Cože? Další tunel a nejde obejít? Je v něm tma že by se dala krájet. A to jako máme projít jak? Zkoušíme to opět s mobilem a občas s bleskem od foťáku, jenže tunel má 750m a tak využíváme proti nám jdoucí turisty s baterkama a vždy ten úsek zvládneme. Naštěstí v polovině tunelu jsou prosekané otvory = světlo. Z „oken“ je pěkný výhled na divou část řeky Verdon. Po chvíli jsme opět v dalším tunelu, tentokrát je kratší a to už jsme na samém konci, v místě zvaném Couloir Samson. Je zde i jeskyně, bohužel uzavřená. Odtud po schodech dolu k řece a po dalších 300m jsme v samém cíli, na parkovišti pod vyhlídkou Point Sublime. Když dorazí Francouzi, jdeme s nimi na brutální výstup, na onen Point Sublime. Ze zdola od parkoviště nechápavě na sebe koukáme, kudy jako ta stezka má vést, my vidíme jen kolmou stěnu. Jdeme a nakonec jsme po další půl hodině nahoře. Hic je velkej, ale jsme šťastni, že jsme celou trasu prošli a užili si jí. Trasa má 14km a udávaný čas pro zdolání je 6 hodin. A je to odpovídající. Po vydechnutí, frantíci volají taxi. Bohužel nemá čas a prej za dvě hodiny. My nechceme čekat a tak se domlouváme, že půjdeme na stopa a pokud by nás míjeli, že nás svezou. Loučíme se s těmito milými Francouzi a vydáváme se na 10km dlouhou cestu po rozpáleném asfaltu do vesnice La Palud. Máme štěstí, staví nám postarší německý pár (i když na mou otázku odpovídají francouzsky). Po cestě kecáme v angličtině o Německu a Čechách, ale i o Provance. Jelikož jedou jinam, než potřebujeme, vysazují nás v La Palud a dalších 8km si dáváme pěšky. Docházíme do La Maline trochu zničeni, moje nohy fakt trpí. Jak jsem se už zmínil, větší velikost bot byla fakt blbost. Asi kilometr před La Maline potkáváme onen francouzský pár ve svém karavanu. Je nám divný, že jsme je nepotkali, ale ukázalo se, že přijeli onou jednosměrkou. Chtějí to otočit a vzít nás do La Maline. Odmítáme, že ten kousek dojdeme. Naposledy se loučíme a za čtvrt hodinky jsme u auta. Jelikož je kolem 15 hodiny, jedeme zpět do Castellane. Zastavujeme už podruhé na malém odpočívadle, odkud přes malý borovicový lesík docházíme k zátoce a tam si chladím snad deset minut chodidla v té ledové vodě. Nikdy bych tam nestrčil ani na vteřinu nohu, ale jak je mám zničený, překonávám se. Nasbírám dvě igelitky krásných oblázků, kterých je kolem řeky Verdon nespočet, rvu to do kopce, ale za tu námahu to stálo. Za Castellane uděláme další nákup v Casinu a vydáváme se na dlouhou cestu k domovu. Dlouho jedeme horami a chvilku před západem slunce, tak po slabých 5 hodinách jízdy zastavujeme v pěkném městě Sisteron, které se nachází 135km od Grenoble a 135km od Marseille. Nad městem je mohutná pevnost s citadelou. Tam docházíme snad po 2km od parkoviště a už je tma. Město je čisté a mají tu opravdu v lásce úpravu keřů, kterou se pyšní úplně všude. Převážně se stříhají do tvarů zvířat. Město je plné starých budov, ve kterých je mnoho kavárniček. Zajímavostí je hlavní tah, který protíná město tunelem a to těsně pod onou pevností. Pokud se ocitnete na jednom z mostů (po pravé straně z výjezdu z tunelu), tyčí se před vámi mohutná skalní stěna, kterých bylo v kaňonu du Verdon nespočet. Tato je ale jako by ji někdo hluboce nakrájel nožem. Po rychlé prohlídce jedeme dál od města a snažíme se najít místo na spaní. Našli jsme dost divný, ale nakonec vše prošlo hladce a my ráno za tmy vyrazili na další kus cesty. Směřujeme na Grenoble, velký město v horách. Mezitím zastavujeme v menších městečkách na ranních trhách, ale čím víc se vzdalujeme od Provance, tím jsou trhy pro nás obyčejnější. Snažíme se využívat co nejvíc dálnice, protože si nejsme jisti, jak dlouho by vydržely brzdy. Francie je jeden kruháč za druhým a je tak potřeba neustále brzdit. Jinak kruháč skvělá věc. Proto volíme placený dálnice, případně dobrý rovný úseky obyčejných silnic. Řítíme se na Lyon, kterej je zasekanej a my jedeme krokem. Od Lyonu kopírujeme až na pár odboček cestu, kterou jsme přijížděli. A tak dalším záchytným bodem je město Macon, který leží jižně od Dijonu. My ale zastavujeme na naší poslední zastávce, pěkném a jak se následně ukazuje, velice turisticky vyhledávaném městě Beaune, kam dorážíme kolem 14 hodiny. Historické centrum není jediná oblast ve městě, kam chodí turisti. I postranní části města jsou pěkně upravený a vyzdobený a město má zvláštní nádech kombinace středověkých stavení s pohraničními městy ve stylu Německa. Beaune se přezdívá hlavní město vína v Burgundsku v departmentu Cöte d´Or (tenhle název možná budou znát milovníci sýrů). Asi hlavním cílem je hospic z roku 1443, kolem kterého se točí všechno důležité ve městě. Procházka nám zabere necelé dvě hodiny. Pokračujeme dál na Dole a Besancon. Posledním městem ve Francii co projíždíme je Mulhouse. Končíme na odpočívadle, najíme se a rozhodujeme co dál. Po nás přijíždí další čeští turisti, kteří byli na dovolené ve Francii. Dáme řeč a za čtvrt hodinku vyrážíme směr Německo, kde nás čeká dlouhý přejezd. V Německu parkujeme na obrovském odstavišti nejen pro kamiony. Panuje tu čirý ruch, ale i přesto uléháme. Brzo ráno odjíždíme a přemýšlíme, jak to vyřešit s českou dálniční známkou, kterou se nám nechce kupovat. Když jsme vyjížděli, bylo hodně špatný počasí a pršelo, tak jsme to beze známky projeli, částečně nechtěně, protože jsme blbě odbočili u Plzně. Rozhodujeme se, že pojedeme přes jiný přechod. Cesta je docela nudná a celkově každá zpáteční cesta je o ničem. Nemám to vůbec rád. Počasí se mění, ale ne moc. A tak se těšíme alespoň na pár stupňů nad nulou bez deště. Ještě před hranicemi zastavujeme ve Weidenu, kam jsme se dostali akutně pro naftu. Tentokrát jsme to měli na mále. Ale přesto jsme si neodpustili návštěvu malého městečka (název už nevím), kde jsme při hledání benzinky projížděli kolem obrovského blešáku. Možná, že to bylo ono město Weiden. Tam jsme určitě hodinu byli, ale taky jsme to stihli jen tak tak, protože už se pomalu balilo. Bylo tu poměrně dost lidí z ČR obtěžkáno velkými nákupními taškami. Nic jsme si nevybrali. Gramofonovejch desek mraky, ale všechno jsem měl nebo mě to vůbec nezajímalo. Kolem 13 hodiny přejíždíme hranice Rozvadov a valíme to na Přimdu. Odtud silničkama na Plzeň, Strakonice, Písek a po chvilce jsme doma. Auto vydrželo. Celkový náklady na cestu byly pro každého 2500kč. Nebýt placených dálnic, dostali bychom se pod 2000kč. Na ten týden mi stačilo 270kč. Francie mile překvapila cenama. Provance je oblast, kde můžete být měsíc a stále to nebude stačit. Ať už pobřeží nebo hory nebo vesničky či už větší města. Všude se musíte zastavit, neodoláte. Francie a hlavně Provance je skutečně země, která stojí za poznání. Vyjet vlastním autem a spát pod širákem nebo přímo v autě je super věc. Pokud neděláte problémy a šikovně se schováte, není s tímto způsobem cestování problém. Po celou dobu (najeto přes 4000km) jsme potkali 3 policejní hlídky. Nikde jsme neviděli dopravní nehodu, vyjma Marseille. Řidiči jezdí ohleduplně a nikam nechvátají. Nemusí se přes den svítit, i když v pozdních hodinách je to na pováženou. Dokud nepadne úplná tma, málo který auto svítilo. V obchodech nikdo nepředbíhá a v klidu vyčká u kasy, což při naprosto poklidném tempu prodavaček by v Čechách nevydrželo spoustu lidí. Ačkoliv jsme byli na cestách koncem září, měli jsme překrásné počasí bez kapky deště s neustálými třicítkami nad nulou. A přestože je touto dobou po hlavní sezóně, turistů bylo všude velké množství. Do Provance se jednou vrátím… Šakal.