Čerminátor 47 let / Liberec

            Přátelé, když mě Péca oslovil k napsání nějakého příspěvku, jistě netušil, co si tím způsobí. Ale je to tady. Po přečtení denního tisku koupeného u nejznámějšího libereckého kamelota pana Krále, zasedl jsem u vraha času PC s velmi silnou potřebou vyzvracet vám na papír mé životně-zásadní poznatky. Nedávno jsem se pozastavil nad tím, kolik má naše město osobností. Jak z řad sportovců, umělců a „ostatních“. Vzhledem k tomu, že jsem toho za můj třicetiletý život zase až tolik vidět asi neměl, tak přesto jsem toho viděl dost. Byly to zkušenosti občas příjemné, někdy nepříjemné, ale jak to tak bývá většinou nijak důležité. Mezi moje poslední krásné zážitky patřilo setkání s architektem panem profesorem Masákem, který vypracoval projekt našeho obchodního domu Ještěd nebo pražského obchodního domu  Máj. Když dostával cenu od Komory Architektů, podotkl že oba jeho obchodní domy se mají bourat. Víte, tak nějak jsem kolem toho našeho žlutého pomníku chodil, jednou se mi poštěstilo nahlédnout do zákulisí a ani jsem se nepozastavil nad tím, že místo něj má stát jiná budova. Navíc mám traumatizující zážitek z dětství, když jsem si v papírnictví OD Ještěd vybíral, co si koupím za uspořený dvacetník, přišel ke mně ze zadu vedoucí prodejny pan Král (později známý jako kamelot), označil mě představte si za zloděje a jal se mě probírat igelitovou taštičku s ručníkem čerstvě namočeném v plaveckém bazénu. Když nic nenašel, vyhodil mě se slovy, že již zavírají. Když mi bylo asi pět let, tak jsem se tam dvakrát ztratil a vyvolávali mi maminku rozhlasem, od té doby je ze mě zřejmě extrovert. No asi sami chápete,  přestože jsem se v Liberci narodil, k OD Ještěd jsem nikdy nepřirostl. Najednou se to stalo. Stojíte s tvůrcem a jeho paní v kavárně, v ruce sklenku whisky, bylo tak kolem desáté večer, když vstoupil pan Král a nabízel poslední výtisky novin a jako doplňkové zboží nějakou porno literaturu, hovoříte s manželi Masákovými o životě a zjistíte, že ten žlutý pomník máte přeci jenom tak zvláštně rádi.

             Když jsem se před rokem bavil s panem Mlčochem, který je ve svých osmdesáti letech činný ve funkcích Svazu Zahrádkářů, Svazu Včelařů, k tomu pracuje jako obsluha parkovacího domu na dvanáctihodinové směny, vyprávěl mi hodinu o včelách, vosách a sršních. Každý máme k těmto tvorům přirozený respekt, jsou i tací, kteří z nich mají strach. Já rozhodně patřím k těm druhým. Tak on mi vyprávěl o všech těch potvorách tak krásně a živě, že jsem začínal mít touhu se pomazlit s rojem včel, dokonce jsem uvažoval o možnosti stát se včelařem. Vše bylo ukončeno rozhovorem s mojí přítelkyní, která má alergii na jakýkoliv bodavý hmyz.

            Nejsou ovšem mezi námi pouze osobnosti, které jsou všeobecně známé svými činy, přesto je denně vidíme, nevíme, čím se živí,  neznáme jejich osudy, jejich jména, stejně je známe, potkáváme na ulici, přitahují naše zraky pro svá charisma. Jedním takovým byl před deseti lety můj kamarád Filip Melč, v té době student gymnázia, hudebník, později pracovník K Centra a jemu přidružených organizací. Filipa tehdy znal dá se říci celý Liberec. Měl dlouhé, upravené vlasy, kulaté brýle známé jako „Lennonky“, nosil speciálně upravenou čapku známou jako pojizerská hučka, kterou prakticky nikde a nikdy nesundával. Vypadal jako pohádková bytost. V davu jste ho nikdy nemohli přehlédnout. Když kamkoli přišel, viděli jste v šedi lidské masy malý, jedinečný, nenapodobitelný ostrůvek plný vybraného humoru a inteligence. Jednou jsme seděli v hospodě v Papírové ulici, kdysi známé jako „Hůlka“. Probírali jsme vše, na co přišla řeč. Vliv ženského ňadra na indonéskou poezii, stěhování tučňáků za potravou, probírali jsme poslání pana Krále, který si dal právě pauzu uprostřed svého „roznáškového“ rajónu v rohu u kulatého stolu, nejkrásnější dívku od nás z ulice a její inteligenci nebezpečně se blížící slimákovi posypaného solí. Dnes již vizuálně výrazný není. Jednoho dne splynul s davem lidské šedé masy.

Jistě mnoho z vás zná Honzu Mikuličku, hudebníka, novináře, velmi sympatického a také charismatického člověka. Honza si částečně zachoval svoji tvář dodnes, ale pamětníci mi jistě dají za pravdu, býval to skutečný osobitý muž. Jeho kalhoty do zvonu, vizáž beatového fanouška a vybraný slovník z něho dělali naprostý originál. Dokonce si ho kdysi vybrala místní televize, která s Honzou natočila krátký spot, kde se ho ptali, co tou svojí vizáží sleduje. Pamatuji si, že jim odpověděl, že nijak zvláštní se necítí být a že do společnosti zapadá jako nenápadný. Škoda, že s ním nenatočili nějaký delší pořad, aby nám to vysvětlil. Představoval bych si dokument v České televizi „Jak se žije“. Například jako jsem kdysi viděl „Jak se žije kamelotům“, kde pan Král popisoval, jak se mu těžce žije. Poprvé, když jsem se s Honzou seznámil, on si to již nepamatuje, byl podzim a já navštívil zkoušku liberecké kapely, kde Jan hrál na basu. Ukázal na nás a ptal se: „Kdo jsou tito people?“ V tu chvíli si mě opravdu získal. Pokud budete mít štěstí a budete se s ním bavit, pochopíte jak to myslím.

Mezi stálice osobností bych si dovolil označit ilustrátora, hudebníka, člověka strhaného životním stylem pana Kvíčalu, kterého budete zřejmě znát jako „Kvída“. Stejně jako k Ještědu patří vysílač, k primátorovi motýlek, tak ke Kvídovi patří prošedivělý plnovous, specifický zpěv a originální podání cizojazyčného textu, který jsem si pracovně pojmenoval KECL (Kvido_ English _ Czech _Linguistics). Kdysi jsem se dozvěděl, že pan Kvíčala po revoluci nastoupil na dovolenou, kterou si vybírá dodnes. Můžete ho potkat, když prožívá svůj „konzumační rajón“. Zkuste si představit, že vyrážíte do obchodu s hudebními nosiči, kde strávíte i několik hodin tím správným výběrem, poté jdete navštívit kamaráda, který právě sedí v hospůdce Na Starém městě, tomu se pochlubíte s nákupem, ale v tu chvíli už na vás čeká jiný kamarád v bývalé vinárně u soudu. Tomu se taky pochlubíte, samozřejmě že obsluha je vlídná a pustí vám nějaký ten nosič, zapijete to, trochu ztrácíte kontrolu nad časoprostorem, proto už máte zpoždění. Již na vás čeká někdo v soukromém divadelním klubu. Tak to jde prakticky až do rána. Dopoledne se vzbudíte, vzpomínáte jak jste se dostali domů, ale hlavně kde jste nechali polovinu hudebních CD. Alespoň vám zbyl ten hudební časopis, který jste večer koupili u kamelota. Tak chodíte opět po všech možných i nemožných klubech a hospodách, jestli tam není váš majetek. Jste opět na začátku. Hezký večer. Teď již chápete, jaký má Kvído těžký život.

Oproti Kvídovi je to „vycházející hvězda“. Opravdová osobnost, které si vážím pro jeho pravou lidskost a nestrannost. Člověk často používající slovo BOREC, divadelník, filmový a rozhlasový herec, člen redakční rady publikací Ještě-Dál, který dokonce svým životem inspiroval filmového tvůrce Miroslava Stuchlého k natočení hraného dokumentu, ve kterém jsem měl tu čest pracovat jako osvětlovač. Za svůj pseudonym zvolil jméno odvozené od jeho pravého jména. Marcello Billiardi. Bavím-li se s Marcellem, vracím se do doby dávno minulé. Do doby rozhovorů s již zmiňovaným Filipem Melčem. Mám takovou krásnou vzpomínku, když jsme se vzbudili jednoho poledne po předcházejícím neočekávaném večeru plného různých nápojů a humoru, rozhodl jsem se, že nám pustím animovaný film „Co se děje v trávě“. U lahve červeného vína jsme se přistihli, že jsme se „zasekli“. Konzumenti lehkých drog mě jistě porozumí. Hltali jsme kresleného červíka, komára a kobylku stále dokola. Potom jsem nám pustil film, v jehož polovině dostal Marcello zhruba desetiminutový záchvat smíchu, poté se uklidnil, zeptal se mě, proč mu to pouštím a usnul. Takto podobně usnul na baru oblíbeného klubu, když vstoupil do podniku kamelot pan Král. Marcello se probral, podíval se na něj a řekl „Jdi pryč, už nebudu číst.“ Ještě bych se rád zmínil o naší společné věci. Tou je způsob smíchu. Většina lidí, když se totiž směje, ohýbá se dopředu. To jsou tzv. předáci. My jsme takzvaní zadáci, protože se ohýbáme dozadu, Marcello k tomu ještě dodává nenapodobitelný „výškleb“, rovnající se otevření dutiny ústní v zubní ordinaci a hluk, který prostě musíte přežít.

Přátelé, jistě by se dala napsat celá kniha o zajímavých osobnostech. Určitě potkáváte i ve svém okolí něčím zajímavé lidi. Jistě, je jich celá řada a buďme rádi, že jsou. Dotváří nám obraz prostředí pro nás všechny velmi osobní, cosi co je vlastně jenom naše a co nám dává ten pocit, že jsme doma.

Příště otevřu téma, které se nedá vyčerpat. Láska a vztahy. Také se trochu vyzpovídám. Snad to pro vás nebude velké překvapení. Děkuji za pozornost.