bleksej Muž, 54 let / Police

Beruška netečná

Chrizsofr Bleksej

Díl první - Ostrovní království.

 

 

kapitola i.

O tom, jak za spoustou věcí nebylo tenkrát vůbec nic a jak se tam dařilo lidem i s beruškou štastně.

 

 

Za desatero horami, desatero lesy, desatero řekami, desatero jezery, desatero moři, desatero potoky a desatero přikázáními nebylo tenkrát vůbec nic.

Jenom jedno zvláštní jezero, jehož podivnost spočívala v tom, že se nemohlo nikdy vylít, protože nemělo břehy. Kdyby tenhle kraj měl svoje obyvatele, měli by jedno obrovské štěstí, že by nikdy netrpěli povodněmi, jenže tenhle kraj bohužel žádné obyvatele neměl, a tak to štěstí neměli. Jezero bylo zřejmě velice hluboké, i když v tomhle případě je složité něco takového tvrdit, protože zatímco u jiných jezer klesají břehy do hloubky, tady žádné břehy nebyly a je docela možné, že jezero nemělo ani dno. Ale to nikdy nikdo nemohl zjistit, protože kdyby tam to dno nebylo, nikdo by se na něj nedostal a nemohl by tudíž říct, že tam je. Budeme tedy vycházet z toho, že jezero bylo bezedné.

Jednoho dne se na jezeře z ničeho nic objevil ostrov, zřejmě plovoucí, protože normální ostrovy  většinou vyrůstají ze dna, a tady, jak to tak vypadá, asi žádné dno základ k ostrovnímu růstu neposkytovalo. Zvláštní ovšem bylo, že ostrov stál stále na jednom místě, i když vítr čeřil hladinu a zdvihal vlny, ačkoliv bez dna by nemohl být ani řádně ukotven. No, ale tohle se dá taky jen těžko tvrdit, protože člověk většinou pozná, že se loď pohybuje po vodě, protože vidí, jak se vzdaluje od břehů a tady přece žádné břehy nebyly. Přesto se zdálo, že ostrov opravdu stojí a vlny se o něj lámou i při sebevětším větru, aniž by jakkoliv změnil polohu svého působení.

A jednoho takového dne, dávno potom, vpodvečer konce věků, když se po jezeře honily obzvláště velké vlny, beruška umřela.

Člověk, když zemře, stává se vůči působení svého okolí úplně netečný, a protože beruška zrovna v tom okamžiku ztratila poslední ze svých sedmi teček, stala se úplně netečnou a zemřela jako každý normální člověk

Takhle to ovšem nebývalo vždycky, protože beruška, když se narodila, narodila se živá a se všemi sedmi tečkami. A vůbec by ji tenkrát ani ve snu nenapadlo, že by mohla všechny časem poztrácet a umřít. Třeba si tenkrát sama říkala, že člověk, který zemře se stává vůči okolí úplně netečný a to se jí přece nemůže nikdy stát, protože je od narození sedmitečná a tudíž sedmitečnou zůstane a bude nesmrtelnou.

Beruška se narodila zrovna v tu samou chvíli, jako se zrodil celý ostrov a její původ je tím pádem stejně tajemný, jako původ celého ostrova, a stejně tajemná je i síla, která způsobila, že se ostrov začal pomalu zalidňovat a brzy byl cele zaplněn zajímavými ostrovními obyvateli.

Ti si žili spokojeně a šťastně, protože nad celým ostrovem vládlo štěstí z toho, že nemohli trpět povodněmi, poněvadž jezero nemělo břehy. Někdo by sice mohl namítnout, že ostrov přece břehy měl. Ale to jeho obyvatele nijak zvlášť nedojímalo, protože ostrov byl plovoucí a tak i kdyby se náhodou někdy přece jenom zvýšila hladina jezera, břehy ostrovního kraje by se zvýšily také a oni by stejně nic nezpozorovali.

 

 

kapitola  ii.

tom, jak žluzozelená nezávislá rosnička vystrašila berušku něčím podivným.

 

Jednoho dne seděla beruška v samotě zátoky a vlny omývající s lehkým šepotem břehy ostrova ji pomalu doháněly ke krásné, ničím nerušené meditaci. Její hlava byla naplněna štěstím a ona v polospánku rozjímala, jak skvěle a ušlechtile vládne ostrovu.

Brzy však byla vyrušena šouravými pohyby a po otevření očí zjistila, že se kolem ní přesunuje pomalým, skoro jakoby neskonale podivným tanečním krokem, malá nezávislá žlutozelená rosnička s prasklým levým sklem na brýlích a něco si pro sebe mumlavě prozpěvuje.

„ Hej, malý poloslepý obojživelníku,“ zavolala beruška.

„ Co si to tu pro sebe meleš, nevidíš, že mě rušíš z mých vladařských snů“

Rosnička plaše vzhlédla a prasklina na levém skle brýlí bojácně zamrkala. Potom začala něco zmateně vykřikovat a s chraptivým mumlotem na rtech zmizela rychlými přískoky v žlutozeleném maskovacím porostu.

Beruška z jejích slov moc nepochytila, ale v paměti jí přesto utkvěla zmatená věta o černých dírách, co se ztrácí v červených vesmírech, jak houby dlouho po dešti.

Nedokázala si však smysl slov nijak vysvětlit a potom, co zjistila, že se uchytily v její paměti a nedokáže se jich zbavit ani důkladným proplachováním obalu lebeční dutiny v léčivých vírech mořské vody, její neklid začal povážlivě stoupat.

Pomalu se rozhodla zkusit odejít a potom plouživými, nejistými kroky zamířila do královského paláce. I v paláci však bylo znát, že je značně neklidná a když málem zašlápla svoji oblíbenou, roztomilou, osmnáctinohou stonožku, začali si o jejím podivném chování šeptat po celém rozlehlém královském příbytku.

Noc potom beruška strávila neklidným převalováním po sedmi velkých matracích a vykřikováním zmatených, nesrozumitelných hesel o černých dírách a červených vesmírech.

 

kapitola  iii.

o jen težko zjistitelné chytrosti rádců a netečnosti lidového mudrce libíčka.

 

Ráno, hned jak se celá rozlámaná probudila, povolala k sobě beruška všechny své bezesporu chytré rádce a zvláště dvorního astrologa a začala z jejich rozumných, študovaných hlav tahat rozumy. Rádcové ale nebyli zřejmě ten den nějak moc dobře naladěni, nebo jejich chytrost nebyla taková, jak se původně zdálo a beruška z nich nakonec kromě tahanice o slovíčka nevytáhla vůbec nic.

Jak už to bývá, když vladaři nestačí jeho vysoké královské IQ, rozhodla se nakonec i beruška, že vyrazí mezi lid a posnaží se pochytat moudrost u svých negramotných poddaných.

Po celodenním bloudění mezi malebnými chatrčemi královské vesnice, když se k smrti utahaná rozhodla vrátit na svoje péřové matrace, dostala nakonec beruška tip na lidového mudrce a léčitele, bydlícího na druhé, skoro nenavštěvované straně království. Byla již sice znavena k prasknutí, ale přesto ji hlava plná problémů donutila ještě ten den sednout do kočáru a trmácet se temnou nocí až na druhou stranu říše, do staré, skoro rozpadlé maringotky na břehu slepého ramene víceméně zapadlé řeky království.

Štítivě zaklepala na dveře maringotky s velkým nápisem LIBíčEK - LIDOVý MUDRC A LéčITEL a vzápětí v rachotu padajících utrhlých dvířek zjistila, že uvnitř vůbec nikdo není.

Chvíli se smutně a neklidně rozhlížela po okolí, protože ji začali napadat velké chmurné představy a taky ji mrzelo, že vážila tak dlouhou cestu pro nic za nic, ale potom, když se její rozostřený zrak zorientoval v okolo se povalujícím terénu, objevila u břehu nenápadně stojící postavičku, hodící se svým zjevem k popisu lidového mudrce.

Tiše se přikradla k dotyčnému a v okamžiku, kdy už mu chtěla poklepat štítivě na rameno, zaslechla, jak si postava zaujatě brumlá.

„ Hmm, nikdy jsem netušil, že by perlorodka mohla mít deprese z toho, že si při plížení po dně vypíchne pravé oko.“

Beruška se na chvíli nechápavě zarazila, ale potom konečně přemohla zápach a ostych a zaklepala mudrci na, díky stáří šatů, sportovně vypadající odhalené rameno.

„ Mistře, mohl byste mi prosím pomoci s jedním mým velice tíživým problémem?“

Libíček znechuceně zahodil skoro nevidomou škebli, přejel pohledem beruščina tykadla, a se slovy: „ Zkus pověsit kus rozteklého bahna na nízko pověšený rybářský háček, dotěrný hmyze a potom se teprve začni věnovat problémům rozpadajícího se vesmíru,“ odkráčel do maringotky k pravidelnému večernímu odpočinku. Beruška ještě chvíli přemýšlela, jestli má zkusit znovu navázat kontakt, ale potom zjistila, že její osobnost utržila další tržnou ránu a zdecimována vlastním, neblahým osudem, opustila prostor zřejmě šíleného léčitele a zamířila k místu, kde ji očekával netrpělivě postávající kočár.

 

kapitola  iv.

ve které do děje znovu vstupuje nezávislá žlutozelená rosnička, provázená tentokrát podivným trpaslíkem deklem.

 

Cesta zpátky probíhala poměrně klidně a rychle, a beruška se snažila postupně vzpamatovávat ze svojí nečekaně získané deprese. Chvílemi se zdálo, že pošramocená mysl se vrací ke svému původnímu tvaru, ale to všechno asi bylo jenom zdání, protože brzy došlo k další události, která vyvrátila beruščinu ranami pokrytou psýchu zase někam úplně jinam.

Vůz si v klidu uháněl večerem a nikdo z přítomných netušil, že by cesta zpátky do paláce mohla být ještě něčím narušena. V jedné nečekané chvíli se ale zpoza dobře rostlého, zhruba čtyřista let starého dubu vynořil podivný trpaslík Dekl a za ruku držel malou žlutozelenou nezávislou rosničku, které mezitím prasklo sklo i na druhé straně brýlí.

Koně, už tak pořádně znechucené věčným taháním beruščiny vládní káry se v okamžiku splašily a odmítly pokračovat v plánované trase.

Malý, utrápený trpaslík Dekl se zastavil v půli cesty a prorockým hlasem zmrazil koně a zdrtil kočí, zmatené nenadálým zvratem do té doby klidně ubíhající cesty domů.

„ Vzhledem k podivně prasklému pravému sklu,“ zazněl do ticha lesa nezvykle mužný hlas skřetův: „vycházeje obzvláště ze zvláštní trhliny na pravé straně lomu, můžete očekávat, že osud černé díry, třetí zleva od pravé strany vesmíru se naplnil a nenadále v nejbližší době zmizí v červeném prostoru.“

Rosnička souhlasně pokývala hlavou, poněkud nesrozumitelně lehce zaskřehotala a odtáhla trpaslíka, kterému z toho proslovu zmodrala do té doby takřka bezbarvá čepička, do hustého lesního porostu.

Beruška po těch slovech na čas odumřela a byla v novém druhu těžké agónie odvezena do vladařského paláce, aniž si pamatovala něco z dále probíhajícího návratu domů. Posléze byla uložena na královské matrace, aby se nevědomky probudila do osudného rána, jaké by ji nikdy předtím svým hlubokým dopadem na příští události ostrovní říše ani ve snu nenapadlo.

 

kapitola  v.

tom, jak se ztratilo to, co se nemělo nikdy ztratit a událostech z toho vyplývajících.

 

Sluníčko se vesele prodíralo atomy skla, rozlitého umně do tabulek, vsazených do rámu okna beruščina pokoje a trapičsky zahřívalo tykadélka vládkyně ve snaze přimět ji k probuzení.

Kdekdo jiný by se téhle nezáživné práci určitě po chvíli přestal věnovat, nicméně sluníčko, usilovné a trpělivé, zkažené svou každodenní monotónní prací tak, že si ani nevzpomnělo na lenost, vydrželo ve svém úsilí a po několika desítkách nudných minut se beruška konečně neklidně otřásla a otevřela oči do dalšího krásného rána.

Hlavou ji matně proběhly vzpomínky na příhody zažité v několika minulých dnech, byly ale brzy zaplašeny krásou jitra a beruška vstala, aby pohledem na vzkvétající královskou zahradu potěšila svou pošramocenou mysl.

„ Ty bláhová,“ řekla si pro sebe, „ to všechno byl určitě jenom nějaký zlý sen,“ a rozradostněna vonící květenou za okny vesele odtančila k zrcadlu, aby si upravila své nádherné černé vlasy.

„ Všechno byl jenom sen, všechno byl jenom zlý sen,“ prozpěvovala si vesele a natáčela svůj obraz v lesklé ploše, dokud si nevšimla, že jich má jenom šest.

V tom okamžiku začala beruška zmatkovat a panicky se otáčela před zrcadlem, přičemž stále tragičtějším hlasem neustále počítala do šesti a matematické úkony jenom chvílemi přerušovala hysterickými výkřiky: „ Proboha, jenom šest“, popřípadě: „ Jenom šest, proboha.“

Trošku stupidní, nicméně docela roztomilá osmnáctinohá stonožka, nechápajíc, co se děje, vyběhla zpoza skříně za svoji paničkou a záhy, když poznala, že nezvolila správný čas ke hraní, už jako patnáctinohá odběhla zpátky do temna, aby oplakala své tři končetiny, zašlápnuté nic nevnímající beruškou hluboko do koberce.

Situace byla na pováženou, nikdy předtím se nestalo, aby beruška jenom slovem své oblíbené stonožce ublížila.

Rádcové a ostatní trůnní poskoci zmateně sledovali pootevřenými dveřmi počínání královny ostrova a neodvažovali se vsunout více než jedno oko mezi dveře a nepatrně vzdálená futra.

Po několika hodinách pronikavého jekotu, když už se beruščiny záchvaty omezovaly jenom na hysterické záškuby v křesle, konečně jeden z rádců, bláznivý intelektuál Kokrhel, přemohl svůj strach a pomalými kroky se doplížil už k jenom slabými tiky rozechvělé berušce a co nejpříjemnějším hlasem se otázal, jestli se královna dneska ráčila špatně vyspat.

Následovalo několik nesrozumitelných výkřiků a potom jedna z největších záhad toho dne. Totiž, jak se po neobvykle diplomatické otázce, kterou Kokrhel berušce položil, podařilo dotyčnému opustit pokoj královny, vyklidit síň, zavřít za sebou dveře a ukrýt se v nejhlubším místě svého pokoje, který se nacházel o několik pater níž, během několika málo sekund.

 

kapitola  vi.

tom, jak ztráta beruščiny tečky ovlivnila dění na celém ostrově.

 

Beruščina osudná ztráta tečky se bohužel nepromítla jen do stavu jí samotné, ale začala se nenápadně přesouvat i do všech ostatních končin ostrova, aby napadala do té doby pokojnou a ničím nerušenou upřímnou mysl poddaných.

Lidé se scházeli v hloučcích, debatovali, hádali se, vytvářely všemožné hypotézy a příčinou těch podivných hovorů nebylo nic jiného, než ztráta tečky.

Některé rozhovory se dokonce svojí ostrostí začaly přibližovat k osudnému bodu zlomu, po kterém by mohla vypuknou i rvačka. A ačkoliv se do té doby na ostrově žádné vážnější hádky nevyskytovaly, natož aby vypukla pranice, a všechny problémy se řešily klidnou a smířlivou cestou, nyní už duch první, dosud nezjevené bitky pomalu a neviditelně obcházel kolem a nenápadně si vybíral místo, kde založí novou, dosud nepoznanou tradici.

A tady vstupuje do děje další, pro osud ostrova, významná osobnost královského správce a ožralce barona von Phraschill.

 

kapitola  vii.

ve které navštívíme hospodu  „ U někdy až možná moc bezedného korbele “ a budeme svědky první bitky v dějinách ostrova.

 

Mokrý hadr neklidně a hlavně znechuceně přejížděl po tabuli s velkým nápisem HOSPODA U NĚKDY AŽ MOŽNÁ MOC BEZEDNÉHO KORBELE a otráveně si uvědomoval, že ho uvnitř čekají ještě tři stoly. Desátá hodina se blížila a mladá paní hostinská, mimochodem velice pěkné děvče, už pomalu roztáčela půllitry s pivem a vyhlížela obvyklé ranní hosty.

Hadr zrovna dokončil svou práci s reklamní cedulí, když se v blízkosti hospody zjevila vrávoravá postava barona von Phraschill.

„ Á, už je tady zase ten královský dobytek a podle jeho kroku soudím, že se svojí oblíbené zábavě věnoval zřejmě celou noc,“ pomyslel si hadr a zavolal oknem dovnitř.

„ Paní hostinská, už se sem sune ten ožrala s šlechtickým rodokmenem.“

Hostinská si bezděčně upravila vlasy a do zrcadla na zdi si rychle zopakovala několik krásných, bezprostředních úsměvů. Po chvilce rozhodování nakonec zvolila variantu číslo dvě a s tou se taky zazubila na právě se vpotácejícího barona.

Von Phraschill však dneska kupodivu neměl na krásné zuby paní hostinské ani pomyšlení a s těžkostí, vlastní trénovaným opilcům, zasedl za stůl a zatvářil se způsobem, který by nenechal nikoho na pochybách, že celou minulou noc přemýšlel v královských sklepích.

Několika nesouvislými větami si objednal pivo a rum a dál se věnoval soukromému blábolení o ztrátě beruščiny tečky.

Hostinská zklamaně odkráčela pro pohonné látky a ještě ani nestačila otevřít chladící sklípek, aby nalila čtvrtku, když bouchly dveře a do hospody vešli další dva hosté.

Jeden z nich byl místní vesnický filozof Šíp, ale druhého neznala a jen podle mírně zašlého oděvu nakonec usoudila, že Šíp zřejmě konečně přemohl svůj vrozený strach a po dvaceti letech vylezl prozkoumat půdu, aby tam uklidil, a přitom objevil někde v rohu zapadlou paňácu, která s ním teď seděla u stolu. Postavila baronovi na stůl pivo a rum a zamířila rychle k novým hostům.

„ Mistře Libečku, vy tedy soudíte, že tohle mohl být první důkaz o plnosti času a předem určeném osudu našeho ostrova?“ pronášel právě s profesorským přízvukem filozof Šíp.

Libíček, známý lidový mudrc a léčitel ( známý bohužel jen na druhé, skoro neobydlené části království ), se zamyslel a pevným hlasem odpověděl.

„ Dvě piva a dva rumy, paní hostinská.“

Poté sklopil oči a začal se věnovat malé povzbuzující meditaci. Hostinská se otočila a rychle pospíchala pro objednané posílení, aby jí ze zajímavého rozhovoru uniklo pokud možno co nejméně. Bohužel sotva postavila piva  a rumy filozofům na stůl, otevřely se dveře a do hospody  vstoupilo několik dalších hostů. Zakryla svoji rozmrzelost dalším profesionálním úsměvem a co nejrychleji se snažila obsloužit nové dotěrné alkoholiky.

Nešlo to bohužel tak rychle, jak původně předpokládala, protože ji notně zdržel místní notorik Josef, který se pořád nemohl rozhodnout, jestli si k dnešnímu obědu dá zelenou nebo rum. Když se tedy konečně vrátila ke stolu obou filozofů, byl už rozhovor v plném proudu.

„ Když to tedy všechno vyloučíme, zbudou nám jenom dvě pravděpodobné hypotézy, první je nevysvětlitelná a druhou je krádež.“

„ Vy si tedy opravdu myslíte, že tečka mohla být ukradena, mistře Libíčku?“

„ Cože, tečka byla ukradena,“ zařval od protějšího stolu s opilecké agónie baron von Phraschill: „ na místě vás zatýkám, značně ošuntělý panáku.“

Libíček vzhlédl od stolu a s klidným výrazem v tváři se otočil k Šípovi.

„ Obávám se, že ke dvěma původním hypotézám budu muset přidat ještě třetí. Jestli má tady ta opilecká kreatura něco společného s beruškou, je taky možné, že se její tečka rozpustila v alkoholických výparech.“

„ Musím přiznat, že tohle je velice zajímavá myšlenka,“ opáčil zaujatě Šíp: „ a do našeho problému to vnáší nové, zcela netušené dimenze. Tudíž je zcela možné, že ........“

Zbytek rodící se Šípovi teorie bohužel zcela zanikl v rachotu převracejícího se stolu. Von Phraschillova postava se opilecky vymotávala s rozházených židlí a hrnula se ke stolu obou propagátorů nových, moderních myšlenek.

Baronův netradiční odchod od stolu se ovšem promítl i do hospodského života ostatních a nejvíce do života známého povaleče, lháře a lichváře Josefa, který po polovině vypitého piva konečně dostal tu správnou náladu na oběd a rozhodl se pro zelenou. Část židle odloučená nešťastně od zbytku rodného dřeva baronovým povstáním od stolu zasáhla totiž naneštěstí panáka zelené, na kterého se Josef právě zálibně chystal.

Opilec, okradený o jediné hutnější denní jídlo vyskočil a se srdcervoucím výkřikem se vrhl na von Phraschilla, aby vzápětí skončil na stole obou filozofů. Baron rázným pohybem pravé ruky smetl Josefa ze stolu a praštil do Šípovi klidné tváře. Libíček vzápětí nato vstal a opřel svou mohutnou sukovici o hlavu von Phraschilla. Za halasného povzbuzování od ostatních stolů vypukla bitka. První bitka v dějinách ostrova.

Hostinská chvíli marně křičela do zmítajícího se davu, ve snaze zabránit rostoucí devastaci hospody. Po několika marných pokusech o uklidnění se ale nakonec obrátila a odkráčela do zadní místnosti hledat smlouvu o pojištění.

Dílo zkázy zatím pokračovalo s tím, že se do něj zapojovalo stále více a více konzumentů alkoholu. Vzdušné víry nakonec zahalily atmosféru a konec dramatu se odehrával už jen pod zvukovou kulisou, ukryt hluboko v mlze zvířeného prachu.

 

kapitola  viii.

která nás seznámí s tajemným umělcem, ukrytým hluboko v hustých lesích ostrova.

 

Zelenožlutá nezávislá rosnička táhla za ruku trpaslíka Dekla do hloubky lesa.

„ Pojď Davídku, ukážu ti něco velice krásného. A dávej pozor, aťsi nesrazíš z hlavy svoji roztomilou modrou čepičku, větve jsou dneska nějak nepříjemně nízko.“

Prodírali se hustým porostem starého lesa a najednou uprostřed podnětné a zajímavé konverzace se skřet zarazil a zaposlouchal se do šumění lesa.

„ Pojď, brzo budeme u cíle,“ tajemně prohodila rosnička, našpulila svoje chladné rty a roztomile zaskřehotala do vykotlaného pařezu.

Po několika krocích Dekl už zcela jasně slyšel nad šuměním stromů krásný, srdce hladící zpěv, který člověka ( i trpaslíka ) strhával do uvolnění. Ještě několik kroků hustým porostem a potom už rosnička něžně pohladila Dekla po trpasličí prdelce a tiše řekla.

„ Zastav se Davídku, jsme na místě.“

Odkryla několik velkých kapradinových listů a oběma se zjevil pohled na zarostlého umělce, objímajícího staletý dub a zpívajícího překrásným hlasem do kůry stromů nezvyklé, libozvučné melodie. Dekl byl nadšen tak, že chvílemi zapomínal na okolní svět.

„ Kdopak je ten božský pěvec?“ otázal se nepřítomně chvílemi také dost ulítlé rosničky.

„ Nevím, kde se tady vzal. Jednou jsem ho náhodně objevila při lovu modročervené přerostlé masařky,“ zakvákala tiše malá nezávislačka a mlsně se při té vzpomínce olízla.

„ Od té doby sem chodívám vždycky před úplňkem poslouchat, jak zvrací své tóny do kořenů stromů.“

Dekl se zaujatě věnoval sledování umělcových improvizačních záchvatů a cítil se čím dál tím unesenější. Naráz se pěvcovo ošuntělé, nicméně čisté kvádro svezlo po kůře stromu, ozval se poslední žalostný akord a zpívající postava zmizela v hloubce lesa.

„ A je po koncertě,“ zklamaně prohodila rosnička a podívala se na trpaslíka. Davídek se ještě chvíli díval upřeným zrakem na místo posledního umělcova působení a potom, aby se snáze vrátil do normálního života, otřásl hlavou a vyklepal z uší poslední ulpěné zbytky krásných tónů. Zdvihl ze země modrou čepičku, která mu spadla při propírání hlavy, hodil po rosničce nenucený úsměv a zeptal se.

„ A co teď, žábo?“

„ Měla bych jeden návrh,“ tajemně prohodila rosnička a v očích se jí chtivě zalesklo.

„ To ovšem budeme muset odkráčet ještě hlouběji do tmavého lesa.“

Deklovi v tu chvíli projelo hlavou jakési příjemné tušení a vzápětí už bylo vidět, jak malý skřet a poskakující zelenožlutá rosnička mizí mezi stromy, držíc se přitom za ruce.

 

kapitola  ix.

ve které budeme svědky rozrušeného rozhovoru berušky s von phraschillem a ve které se seznámíme s královským nástrojářem thomasem knedlou.

 

„ Vy jste se dočista zbláznil, von Phraschill,“ otočila se beruška na vrávorajícího barona a vzápětí se hned otočila zpátky, protože ji mohutný závan alkoholu mírně rozevlál tykadla.

„ Vyprovokovat bitku a způsobit svým neuváženým činem ostudu celému království. Dokáže si vůbec váš alkoholem prožraný mozek uvědomit, že tenhle váš včerejší výlet do podvědomí může převrátit dějiny celé naší říše ?“

Baron se klátil v teplém letním průvanu otevřeného okna a nepřítomně si pobrukoval.

„ Ještě jeden rum paní hostinská, ten poslední mi nenápadně vypil notorik Josef. Jsou i důležitější orgány než játra.“

Beruška se přemohla, zatajila dech a znovu se otočila na barona. Zatřásla s jeho nestabilní postavou a zapištěla.

„ Mluví s vámi královna, ožralče. Mohl byste si to alespoň několikrát do roka uvědomit!“

Phraschill zvedl těžké oči, podíval se na berušku, chvíli se zamyslel a zanotoval.

„ Zelenou, zelenou, tu já mám nejradši.“

„ Ode dneška ruším vaše pravidelné večerní kontroly královských vinných sklepů,“ hystericky zaječela vládkyně. Baron se konečně na chvíli vzpamatoval.

„ A to ne, to zase. To bychom nebyli kamarádi. To bychom nemohli být kamarádi.“

A svezl se na zem zároveň s rachotem padající garnyže. Záclona, lehce vlající v okně se vznesla. V příštím okamžiku přikryla nebohou postavu a jenom krajkovaná silueta na podlaze dávala tušit, že tady někde leží zosobnění alkoholu.

Beruška, které se pěnilo u úst, takže se potácela někde na rozmezí neobyčejně rozvinuté deprese a smrti utonutím, dosedla do křesla a nervózně začala zvonit, aby přivolala královské rádce.

„ Přejete si, Veličenstvo ?“ nakoukl do dveří opatrně Kokrhel a zachytil přitom vousem  o kliku, čímž se mu povedlo přiskřípnout si do dveří levý boltec a shodit vzácnou, několik století starou vázu, která stála hned na kraji pokoje.

„ Co tady chcete idiote, volala jsem nějakého rádce,“ už nepříčetně zařvala beruška a zhroutila se úplně.

Kokrhel se zvedl ze země a s nejasným tušením, že zase něco zvoral, vyrazil na pomoc umdlévající královně. Přitom zakopl o volně ležící postavu von Phraschilla a rozbil zrcadlo na beruščině nočním stolku.

„ Ježkovi voči, jsou věci mezi nebem a zemí,“ pronesl významně, zdvíhajíc se ze země a opatrnými kroky, pronásledován rachotem padající skříně opustil královskou ložnici.

Beruška otevřela oči a pohlédla na spoušť ve svém pokoji. Odevzdaně povzdechla, smířena zřejmě se svým osudem a začala přemýšlet o událostech posledních dnů.

„ Vzhledem k tomu, že moji rádcové se začínají v poslední době jevit jako zvláště vybraná jednotka okrasných idiotů, obávám se, že budu muset znovu navštívit toho potrhlého léčitele poloslepých škeblí,“ prohodila si pro sebe, trochu se otřásla hnusem, při vzpomínce na krásnou Libíčkovu maringotku a unavenými kroky opustila svoji zdevastovanou ložnici, aby hned na chodbě narazila do zlodějsky se plížící postavy vládního nástrojáře Knedly.

„ Á, konečně někdo v tomto paláci, jehož IQ aspoň trochu převyšuje vytouženou hranici padesáti bodů,“ zavolala radostně a podala Knedlovi ruku, aby jí pomohl zvednou se z podlahy.

„ Doufám, že aspoň vy jste schopný trochu mi pomoci ?“

„ Samozřejmě, Veličenstvo, jsem plně k vašim službám,“ opáčil Knedla, když se trochu otřásl z prvního šoku.

„ Zajděte ke mě do ložnice, odkliďte někam tu rumovou skoro mrtvolu a dejte mi pokoj trochu do pořádku. Nerada bych se po svém návratu ukládala ke spánku v tom improvizovaném bordelu,“ vydechla beruška a laskavě se podívala na vyjeveného Thomase Knedlu.

„ Můžete se na mě spolehnout, Výsosti, váš bordel bude večer v úplném pořádku,“ vykoktal ze sebe zmateně, ale potom mu zvědavost nedala a promluvil znovu.

„ Vaše Veličenstvo se chystá opustit zámek ?“

„ Věnujte se úklidu a vladařské povinnosti ponechte na mě,“ odpověděla už odbíhající beruška a tajemně se přitom usmála. Vzápětí zmizela ve dveřích a nechala nechápavě stojícího Knedlu napospas generálce královské ložnice.

„ To jsem blázen,“ tiše zahučel Thomas a usmál se pro sebe roztomilým úsměvem, trochu připomínajícím tik těžšího kalibru pravidelného návštěvníka psychiatrické léčebny. Potom se otočil a zmizel za dveřmi ložnice, zcela pohroužen do problému úklidových prací.

Beruška zatím neklidnými pohyby osedlávala nejlepšího královského osla a její inteligentní pohled nasvědčoval, že je duchem zřejmě úplně někde jinde.

Po několika minutách už jenom zvířený prach a hýkání osla za zatáčkou dávalo tušit, že královna opustila svou rezidenci.

 

 

 

 

kapitola  x.

ve které se znovu zůčastníme filozofických debat v hospodě u někdy možná až moc bezedného korbele.

 

Mezi lidem to vřelo. Ztráta beruščiny tečky, zpopularizovaná výstupem vznešeného notorika Phraschilla se přetřásala snad po celém království a zvláště obležený byl stůl filozofa Šípa, který jako jeden z přímých účastníku první bitky na ostrově se těšil vyjímečné vážnosti.

Hostinská Petra se činila a radostně si mnula ruce, neboť lidé dychtící po novinkách pili daleko více, než v minulých dnech a tržba se zdvíhala do nečekaných výšin.

Hospoda U NĚKDY AŽ MOŽNÁ MOC BEZEDNÉHO KORBELE byla sice ještě trochu poznamenaná proběhlou bouří, nicméně tahle skutečnost jí spíše přidávala na popularitě a počet stolů se rozmnožil ze tří na celých šest.

Jediný, kdo se neoddával všeobecné radosti byl v koutě ležící hospodský hadr, kterému se tím pádem rozrostla jeho práce skoro na dvojnásobek.

„ Nechápu, proč ti lidé pořád chlastají s takovým nadšením,“ zkritizoval opovržlivě hospodskou populaci a dál se věnoval svým filozofickým úvahám o vlivu postavení planet na zvýšení úklidových prací v regionu postiženém zvláštní chutí po následcích alkoholového opojení.

Hospoda v podstatě praskala ve švech.

„ Myslíte, pane Šíp, že by se ztráta tečky mohla nepříznivě promítnout do života na ostrově,“ zeptal se filozofa jeden z občanů, který měl doma osm skoro věčně hladových krků a obával se každé vážnější změny v jeho pravidelném přežívání.

„ Myslím, že určitě ano,“ uklidnil ho příjemným, pevným hlasem Šíp.

„ A postavení planet, zvláště nepříjemný vztah mezi Saturnem, Uranem a Venuší dává mému mozku varovné impulsy, že černá barva se stane v brzké době nedostatkovou v určitých oblastech, významných pro zachování současného stavu. Energetický dopad na celkovou situaci bude zřejmě na pováženou a síly, střetávající se v prostoru se odkloní od dosud působícího uklidnění spíše na druhou stranu, čímž vznikne opačná reakce na vzniklé podněty a z hlediska ochrany se vyskytnou nové, dosud nezapojené prostředky, vzniklé právě výskytem dotyčného problému.“

„ Děkuji vám, mistře, hned se cítím klidněji, když jste mi celý problém tak názorně objasnil,“ roztřeseným hlasem poděkoval zájemce o osud vesmíru, zaplatil a s rozklepanými koleny se odbelhal domů sdělit osmi svým ratolestem, že na nadcházející Vánoce se možná ani nemusí tolik těšit.

„ A kam se vlastně poděl Libíček ?“ vznesl se do prostoru další zvědavý hlas.

„ Tenhle problém je zřejmě dalek toho, abych jej rozřešil v momentálně probíhající části času. Mudrcovu výraznou postavu jsem ztratil v prvních minutách vypuklé bitky a od té doby se mi nepodařilo navázat žádný kontakt mezi našimi fluidy. Obávám se, jestli jsme nebyli svědky nečekaného přesunu léčitele do nové dimenze. V tomhle případě......“, rozhovořil se Šíp, rozvíjejíc své nečekané hypotézy za souhlasného pokyvování okolních účastníků hospodské schůze: „ jsme možná i svědky úplně nečekaného a výrazného vpádu do obvyklých mezí našeho myšlení. Snad se konečně výrazná červená skvrna probrala ze svého opojení a začala nepříjemně působit na své okolí dosud neprozkoumanými a nečekanými vlivy.“

Šíp svou duší zcela zabředl do tvoření nových a převratných hypotéz a rozvíjel další a další slovní spojení, obklopen řadami dychtivých posluchačů, kteří se snažili tvářit co možná nejinteligentněji, aby se neshodili před ostatními, kteří určitě plně pochopili význam filozofových slov.

„ Přiblblý intelektuál,“ prohodil od vedlejšího stolu notorik Josef, a nutno říct, že pozornost nevzbudila jenom vysloveně drzá poznámka k současnému dění, ale především každého opravdu zarazilo, že notorik dokáže také artikulovat a vyjadřovat se se skutečnou noblesou a znalostí věci: „ zřejmě si vůbec neuvědomujete, že hlavní postavou hospodské bitky jsem byl bezesporu já.“

Několik hostů se otočilo na Josefa v očekávání dalších zajímavých událostí a hostinská Petra mu nenápadně přistrčila čtvrtku rumu, aby odvedla jeho pozornost a zabránila tak další případné devastaci hospodského prostředí.

Josef byl ale už příliš zaujat opěvováním vlastní osobnosti a malou nahnědlou skvrnu na stole ani nezpozoroval.

„ Všichni tady posloucháte toho přemoudřelého blázna, kterému stejně nerozumíte ani slovo a který určitě ani sám neví, co říká. A vůbec, první koho baron praštil jsem byl já a jestli z té bitky vzejdou nějaké zajímavé události, bude to jenom mojí zásluhou.“

Potom, co dokončil na své poměry neobvykle dlouhou a vzletnou řeč, všiml si rumu na stole, hodil ho do sebe, otevřel ústa, aby pokračoval v načaté přednášce a svezl se pod stůl.

„ Budeme platit, vážení,“ zavolala Petra mezi stoly a hned začala kasírovat, aby zabránila rozvíjející se diskusi, která až moc okatě usilovala přerůst v následnou destrukci hospody. Několik přiopilých hostů se sice ještě chvíli marně dožadovalo aspoň jednoho piva, potom ale podlehli neoblomné hostinské a vyklidili postupně prostory restaurace.

„ Pomůžete mi s tím notorikem,“ zeptala se Petra Šípa.

„ Milerád,“ usmál se filozof, chytil Josefa za límec a vyvlekl ho z hospody, kde ho odhodil do nejbližšího keře, aby se v klidu vyzvracel a prospal. Posléze se rozloučil s hostinskou a pomalým, rozhodným krokem vyrazil k domovu.

Z hospody se ještě několik minut ozývalo počítání tržby, potom světla zhasla a tolik oblíbené místo okolních alkoholiků se zahalilo do tmy, kterou tu a tam osvětlovaly tajemné, usmívající se hvězdy.

 

kapitola  xi.

popisující druhé setkání berušky s lidovým léčitelem libíčkem a následné zhoršení jejího, už tak špatného, duševního zdraví.

 

„ Vy máte odvahu rušit mě znovu svými hysterickými problémy, potom, co jsem kvůli vám v rozrušení ztratil svoji nejzajímavější škebli ?“

Beruška se nechápavě dívala na otrhaného léčitele a přemýšlela nad tím, kde ten člověk ztratil úctu ke královně ostrova.

„ Mluvíte s královnou,“ zablekotala potom nejistě.

Libíček se ani neotočil a zamumlal.

„ Celé vaše království se u mě potácí někde v místech mezi zády a stehny,“ a dál přitom hledal mezi kameny potoka další oběť vědeckých bádání.

Berušce se roztřásla kolena a nevěděla, jestli se má dále snažit uplatňovat svou královskou autoritu nebo se rozbrečet, vrhnou se na kolena a prosebným hlasem žádat o radu.

Libíček konečně ucítil mezi kameny něco zajímavého a trhnutím levé ruky vyprostil nádherný exemplář perlorodky říční ze zajetí jejího přirozeného prostředí. Zálibně si ji prohlížel a veden touhou, zbavit se co nejdříve otravné královny, stal se neobyčejně sdílným.

„ Ani nezkoušejte, hrát mi tu nějakou dojemnou scénu. Vaše slzy by nanejvýš způsobily zvýšení hladiny potoka, i když silně pochybuji, že byste dokázala tu komedii zahrát s takovým nasazením. Hlídejte si raději pořádně své tečky, abyste za chvíli neměla záda polita toliko červení. Nejlepší by pro vás bylo zamknout se do truhlice aspoň s deseti bytelnými zámky, přikrčit se někde v rohu, truhlici schovat někde do skříně ve sklepě a v temnotě doufat, že to všechno dobře dopadne. A teď už konečně vypadněte se svým psychozáchvatem otravovat zase někam jinam. Momentálně mě zajímá tahle perlorodka daleko víc, než osud vašeho připitomělého království.“

Poté odkráčel do své maringotky a nechal berušku na pospas jejím vzrůstajícím duševním nepokojům.

Beruška se otočila a nepřítomným, rozechvělým krokem se odebrala ke svému jezdeckému oslu.

„ Chápeš mě alespoň ty, němá tváři ?“ zeptala se zdrceně znuděného býložravce a pohladilo ho něžně za uchem, což ji ten osel oplatil zlostný hýknutím.

„ Zůstala jsem sama, dočista sama,“ rozplakala se  a hlavou ji proběhly sentimentální vzpomínky na dřívější šťastné království. Osel, jakoby chtěl naznačit, že už má těch jejich stavů plné zuby, rozhodným pohybem odkopl kámen, válící se mu u kopyta a sestřelil z větve kosa, který tupě sledoval dojemnou scénu. Dopad nic nechápajícího ptáka na hladinu potoka královnu konečně aspoň trochu probral a přinutil ji pomalu se vysoukat do sedla. Znavena tímto náročným horolezeckým činem ale vzápětí upadla znovu do agónie a cestu domů plně ponechala inteligenci vládního osla.

Ten za chvíli zmizel mezi stromy, řízen svým vynikajícím orientačním smyslem a odnášel apatickou berušku dál do hloubi lesa.

Kousek od místa, kde si nešťastný kos nevědomky vyzkoušel první volný pád svého života, se rozhrnulo křoví, a malá nezávislá žlutozelená rosnička, plná novinek, vyrazila směrem k trpasličí jeskyni.

 

kapitola  xii.

ve které navštívíme příbytek trpaslíka dekla a která nás zároveň zasvětí do tajných plánů podivného skřeta a nezávislé žlutozelené rosničky.

 

 

 

Dekl ležel v rohu jeskyně na lůžku z jeleních kůží, které se mu podařilo získat zásluhou mimořádného úhynu jelenů běhen minulé zimy a labužnicky vylizoval hlemýždí ulitu.Jeho oči přitom rejdily po kamenných stěnách, pokoušejíce se objevit ještě něco dobrého k snědku. Když nic neobjevily, rozmrzele vysál poslední lahodné zbytky rozkládajícího se plže a zahodil prasklou skořápku do druhého rohu, který používal jako odpadkový koš.. Potom se neklidně zavrtěl a zabručel si pro sebe.

„ Kdyby se aspoň ukázala ta dvoubarevná žába, když už tady nemám nic dalšího k potěše svého hladového žaludku.“

Náhle se rozevlály větve, skrývající vchod do sluje a malá nezávislačka vpadala dovnitř a rozrušeně zakvákala.

„ Davídku, Davídku, mám spoustu zajímavých novinek.“

„ No tak spusť a dávej přitom pozor, ať ti z toho radostného skákání neslezou žlutý pruhy,“ schladil její nadšení Dekl

Rosnička se trochu uklidnila a uraženě začala popisovat skřetovi rozhovor Libečka s královnou.

„ Promiň,“ omluvil se po chvilce váhání trpaslík. Omlouval se totiž strašně nerad a používal tento způsob důkazu, že neměl pravdu opravdu jenom vynímečně.

„ Tyhle zprávy jsou opravdu velice zajímavé,“ a přemýšlel, co by mohl z právě získaných informací vytěžit pro sebe. Obojživelník mu ale vzápětí ukázal, že jeho myšlenky nejsou o nic morálnější.

„ Na tom by se určitě dalo nějak vytřískat, ale ještě jsem nepřišla na to, jak to opravdu správně využít.

Dekl se podíval na rosničku a ačkoliv z toho moc velkou radost neměl, protože to rapidně snižovalo vidinu jeho vlastních zisků, rozhodl se zapojit nezávislačku do svých plánů.

„ Tak tedy beruška se tajně chodí radit s Libíčkem a hrozí jí zřejmě ztráta další tečky. Musíme zjistit, komu by se tyhle kompromitující materiály mohly nejlépe hodit.“

Rosnička se radostně rozkvákala a začala rozvíjet svoje vlastní teorie.

„ Co kdybych se nenápadně a diplomaticky poptala svých kamarádek. Jsou to všechno zvědavé potvory a u vody teď v létě zaslechnou kolikrát dost zajímavé věci. Možná bych natrefila na někoho, kdo má na berušku obzvláště políčeno. Mám taky nějaké známé na severní pláži, tam se chodí koupat i lidi z královského paláce a mezi nimi se musí určitě najít někdo, kdo by se nám hodil do plánu.“

Dekl se ušklíbl, protože si dost dobře nedokázal představit rosničku, jak tahá z někoho diplomaticky a inteligentně rozumy a v duchu si řekl, že na věc se bude muset jít úplně jinak.

„ Měla by sis spravit brýle, ty praskliny na sklech mě začínají poslední dobou docela vytáčet,“ řekl rosničce a vzápětí mu hlavou projela docela zajímavá asociace.

„ Pamatuješ si ještě, kde jsi objevila ty zakopané cáry papíru, na kterých byly ty zmatené kecy o černých dírách a červených vesmírech. Tenkrát ti přece kvůli tomu prasklo levé sklo na brýlích.“

„ Myslíš ten papír, co jsme s ním potom tak vystrašili berušku, když projížděla lesem ?“

Deklovi se zdálo, že začíná tušit něco velice zajímavého, ale nedokázal si informace nějakým způsobem srovnat v hlavě.

„ Ano, myslím právě ten. A jak si vlastně tenkrát přišla na nápad strašit berušku ?“ otázal se intuitivně.

„ Ani nevím, zdálo se mi, že byla tenkrát v zátoce, když jsem si opakovala, co jsem si právě přečetla, s těch nesmyslů dost vyděšená. A připadalo mi to jako docela dobrá sranda,“ řekla rosnička a dívala se udiveně na přemýšlejícího skřeta.

Dekl se zamyslel ještě hlouběji, ale pořád se nějak nemohl dostat k jádru tušeného problému. Potom se vzrušeně zasmál, podíval se na rosničku a tiše řekl.

„ No, dneska už toho přemýšlení asi necháme. Akci rozjedeme zítra ráno. Teď jsem dostal chuť na něco úplně jiného.“

Pohladil rosničku po žlutozelené žabí prdelce a lehce zakňoural. Nezávislačka v tu chvíli úplně zapomněla na společný rozjetý kšeft a něžně se přitulila ke skřetovi, sundávajíc mu přitom z hlavy modrou čepičku. Dekl se mohutně nadechl a sfoukl svíčku, lehce plápolající ve výklenku stěny jeskyně.

Sluj se zahalila do tmy a prostor se brzy zaplnil vzrušeným mixem trpasličího vrnění a pravidelného rozechvělého kvákání.

 

kapitola  xiii.

ve které vstupuje do děje bývalý, zneuznalý student královské university kolly drtha a jeho neobvyklá vědecká laboratoř.

 

Kolly právě dokončil svoji obvyklou somrovací vycházku kolem hospodských stolů a obohacen o dvě startky sedl do kouta, aby si v klidu zapálil a poslechl si, co se děje ve světě. Labužnicky potáhl s cigarety a nastražil své oči a uši do okolního prostoru.

Rozhovory se samozřejmě stále nejvíce točily kolem beruščiny nebohé tečky. Kolly poslouchal povětšinou idiotské hospodské hypotézy ( aspoň tedy pro něj ) a potom si pro sebe tiše prohodil.

„ Idioti, promíláte tady originální sady nesmyslů a pravé génie vyhazujete z universit a necháváte je málem umřít hlady.“ A zapálil si druhou startku.

Potom ještě chvíli poslouchal, hodil nedopalek do popelníku a opustil  hospodu, pronásledován zrakem hostinské Petry, která měla tyhle hosty strašně v oblibě. Přede dveřmi chrámu alkoholu se Kolly ještě chvíli zastavil a podíval se na krásně svítící hvězdy. Významně se zašklebil a chvátal do své chýše, celý nedočkavý, jestli se experiment podařil.

Zhruba po půl hodině otevřel dveře svého svérázného příbytku a hned rozrušeně sáhnul do své docela rozsáhlé sbírky vysomrovaných cigaret.

„ Á, zrovna Marllborka,to je dobré znamení,“ prohodil vesele a otevřel dveře do laboratoře. Chvíli ještě otálel a protahoval slastný okamžik vědeckého rozrušení, potom mocně potáhl a odhalil přístrojovou desku, plnou nejrůznějších prapodivných zařízení. Krátkým pohledem  přejel na pohled šíleně vypadající aparaturu a vykřikl.

„ Moje tušení bylo správné, energie dokonce ještě převýšila moje očekávání.“ Potom se ďábelsky zasmál a začal si potichu mumlat.

„ Moje genialita se konečně dotkla toho správného bodu, experiment se začíná vyvíjet dokonce lépe, než jsem čekal. Zřejmě brzo přistoupím k dalším významným pokusům.“

Rozetřel zbytek ubohé cigarety o kus plechu na stole a vrhl se s novou vervou do zběsilých matematických výpočtů, ozářen svoji genialitou a radostí z vydařeného experimentu.

 

kapitola  xiv.

o zkušené hostinské petře a jejím nečekaně objeveném detektivním talentu.

 

Petra obhlédla zkušeným okem zaběhlé výčepní hosty a když zjistila, že všichni mají ještě dost prostředků, aby se v klidu mohli věnovat své nejoblíbenější zábavě a nemuseli v rozrušení čekat na další povzbuzující dávku, sedla si k několika starším pravidelným zákazníkům, spoléhajíc na to, že vzhledem k svojí imidž z nich vytáhne všechnu letitou moudrost, která se za ty léta strávená v objetí tohoto světa musela určitě v jejích mozcích usadit.

Většinou nastávající dědkové s potěšením sledovali její zcela vynímečnou postavu a netrpělivě čekali, co se vyvine z tohoto nečekaného zpestření jejich pomalu odumírajícího současného života.

Hostinská se roztomile usmála, jak už to krásné hostinské umějí, když něco potřebují a tiše a tajemně se zeptala rozrušených staříků.

„ Dědové, nemohl by mi někdo z vás povědět několik vět o Drthovi. Vždycky sem jenom přijde vysomrovat pár cigaret, vynímečně i pivo nebo čtvrtku, posedí v koutě, zašklebí se tajemně na ostatní hosty a zase zmizí. Co si pamatuji, ještě si nic neobjednal a takové hosty já nemám ráda.“

Staříci většinou nevědoucně krčili rameny, ale tvářili se soucitně, aby dokázali, že se dokážou vcítit do role krásné hostinské, které někdo kazí kšeft.

Chvilku takhle zadumaně mlčeli, ale nakonec se přece jenom jeden z nich ozval.

„ Toho mládence prý vyhodili z královské univerzity kvůli nějakým problémům s jeho podivnou diplomovou prací. Týkalo se to snad toho, jak ironicky rozebral vliv barvy rajčete na jeho chuť. Ale to je tak všechno, co jsem se o něm doslechl. Od té doby je zavřený ve své chýši daleko od vesnice a mezi lidmi se příliš neukazuje.

Jo, vlastně ještě něco. Jednou jsem někde slyšel, že se věnuje nějakým šíleným vědeckým experimentům. Ale to už je doopravdy vše, co vám mohu říct.“

Stařík se podíval letmo na Petru pohledem vyzařujícím jeho lítost nad tím, že ji nemohl sdělit více a aby zakryl rozpaky, zhluboka stáhl výraz z obličeje mohutným douškem piva a ukryl rozmrzelé oči za kopcem bílé pivní pěny.

Hostinská se znovu roztomile usmála, jak už to krásné hostinské umějí i když se nedozvědí přesně to, co by potřebovali, a opustila zklamanou, dohromady skoro tisíciletou společnost ( staříků bylo totiž dohromady dvanáct a někteří už zažili opravdu spoustu jar a zim a podzimů a lét, abychom nevynechali nějakou podstatnou část jejich pestrého dlouhého života ) a odcupitala drobným, ale pevným a zkušeným krokem za pult roztočit další piva, neboť hosté od okolních stolů začínali významně pomlaskávat a cinkali nesměle půllitry do nevinných popelníků, které chtíc nechtíc museli toto agresivní chování s trpkostí snášet a tak aspoň vydávaly bolestivé, cinkavé povzdechy, aby upozornili na to, že mají dost toho, že do nich lidi odhazují zbytky svých činností a mlácení do jejich ubohých skleněných těl už je opravdu drastická a zbytečná krutost.

Naštěstí Petra zkušenou rukou naplnila v mžiku sklenice a rázem ukončila trápení popelníků i jejich lačných trapitelů.

Potom, co roznesla trochu nepřítomně pivo, sedla si zamyšleně za pult a ponořila se do svých myšlenek, až ji zachladilo na zádech, jako kdyby zapadla až po krk do mrazivé náruče chladivé vody.

Snažila se nějakým způsobem uklidnit, ale hlavou se jí pořád provrtávaly myšlenky, honily se ve vyhlodaných otvorech a točily se kolem tajemného Kollyho.

Staříci jí v podstatě vůbec nic neřekli, ale přesto jí připadalo, že je to ještě horší, než kdyby jí vyprávěli bůhví jak dlouhý a zajímavý příběh. Část zjeveného tajemna se jí zakousla pevně do hlavy a nemínila ji tento večer jenom tak pustit.

Petra se po chvíli zatřásla, jakoby ji na vlasech ulpěl prach klesající z knihy, po sto letech vytažené ze zapomenuté police, a s krátkým povzdechem šla nalévat alkoholikům nezbytné čtvrtky.

kapitola  xvi.

ve které se zůčastníme tragických událostí v královské zábavní místnosti a ve které se nakonec ukáže, že kokrhel není zase takový idiot, jak se  zpočátku jevilo.

 

Slunce vesele svítilo, usmívalo se a venku se leskl a zelenal krásný letní den. Beruška otevřela oči a první, co provedla byla kontrola teček. Šest černých bodů se odrazilo v zrcadle a zašklebilo se do pro ně převráceného světa. Královna ale tento nepatrný úšklebek uvnitř zrcadla ani nezpozorovala a spokojeně si rozčísla vlasy. Po dlouhých dnech deprese se den konečně zase zdál tak krásný a čistý jako dřív. Usmála se pro sebe a potom zmizela v koupelně, která sousedila přímo s její královskou ložnicí a její další počínání zůstalo ukryto v tichém, všezakrývajícím šplouchání tekoucí vody.

Písek v hodinách se pomalu a klidně přesouval z jedné nádoby do druhé, nestarajíc se o svět kolem a myslel jenom a jenom na ubíhající čas, který dostal na starost, a za chvíli, ještě než se stačil svým celým obsahem přemístit, se dveře koupelny otevřely a beruška se šťastným výrazem ve tváři na sebe navlékla krásný, ornamentovým motivem posetý župánek, určený výhradně pro příležitosti, kdy se rozhodla aktivně odpočívat. S chutí se rozhlédla po známém pokoji a přemýšlela, jaký způsob odpočinku by bylo nejvhodnější zvolit dnes, aby nemusela celkem nic dělat a přitom měla pocit, že vykonává něco velice náročného.

„ Půjdu si zahrát šachy,“ blesklo ji učesanou hlavou a za chvilku už se její kroky rozlehly po speciální boční chodbě, co byla vystavěna až později, když už zámek dávno stál a spojovala beruščin pokoj s nově vzniklou hernou, neboli místností, sloužící vládnoucí menšině k tomu, aby si odpočinula a odreagovala se od složité, unavující a náročné práce vládnout většině. Někdo se teď třeba může pousmát, jakou že to má vládnoucí menšina těžkou práci, ale takový člověk se určitě nikdy v podobné situaci neocitnul a neumí si představit, jak je to těžká a zodpovědná práce, když například deset lidí musí vymyslet způsob života pro deset tisíc lidí tak, aby z tohoto světa nebyli zmatení a nedělali potom zbytečně nepředložené a neověřené věci, u kterých člověk nikdy neví, jak mohou dopadnou.

Beruška rozveseleně doskákala až ke dveřím označeným velikou cedulí

královská zábavní místnost

 

a když je konečně, celá dychtivá zábavy, otevřela, její pohled padl na Fredyho Schenka, zvaného též mezi královskou společností Cézar, který stál u hrozného pištícího a rachotícího monstra, co nedávno sestrojil hradní nástrojař, kutil a všeuměl ( pro zasvěcené též příležitostný drobný zlodějík ) Knedla, a házel do něj jeden zlatý groš za druhým. Byl tak plně zaujat hrou, že ani nepostřehl příchod královny a dál sledoval rozvášněným zrakem barevné obrazce, oznamující mu neustále, že zase nic nevyhrál.

Beruška ho nejdříve chtěla za tohle opominutí dvorských způsobů pokárat, protože podle etikety měl sklonit hlavu a dát tím najevo, že uznává a vítá královský majestát, ale potom velkoryse na celou věc zapomněla a zaujala místo u jednoho z šachových stolků. Hned se zvedlo několik zámeckých postav a šlo se uctivě zeptat vládkyně, jestli mohou posloužit svým šachovým uměním k pobavení královny. Vzápětí už si vybraný šťastlivec s úklonou sedl na židli a začal se připravovat na hru.

Beruška si s rozvahou, bez které tato královská hra nejde provozovat, rozestavila figurky s nádhernými tvary, vyřezané z nejlepšího dřeva, co šlo na ostrově sehnat, a ještě stačila koutkem oko postřehnout, jak Fredy prosí u vedlejší hráčské dvojice o pár grošů, neboť dnes opět nechal všechno v bezedném automatu.

„ Ten automat nás jednou všechny zničí,“ pomyslela si , potom se pustila do hry a všechno ostatní dění se pro ni ztratilo v záplavě černobílých polí.

Královnin partner ve hře se podíval na druhou stranu šachovnice a vesele pronesl k berušce.

„ Právě jste ztratila svého šestého pěšce, Veličenstvo. Obávám se, že Vaše situace se tím poměrně zkomplikovala.“

Chtěl ještě něco dodat, ale další slova už zanikla v záplavě zvuků a výkřiků od automatu. Fredy zuřivě kopal do nenasytné krabice a řval po celé místnosti do nepříčetnosti vydrážděným hlasem, ze kterého bylo cítit, že už se přestal úplně ovládat.

„ Ten krám mi dneska zase sežral všechny moje groše. Já toho hovadského nástrojáře zabiju, jenom co ho potkám. Všechno je to podvod, tohle si brzy někdo odskáče.“

„ Schenku, uklidněte se prosím vás, kolem žijou i ostatní lidé a nikdo z nich není zvědavý na vaše hádky s tou nemožnou nenažranou krabicí,“ okřikla beruška nebohého hazardéra a znovu se snažila soustředit na nezávislý život probíhající na šachovnici.

Schenk se zlostně otřásl a naposled mocně kopl do automatu.

V tom někde hluboko v chaotických útrobách přístroje něco zařičelo, jako když se drak, léta spící v temné sluji naráz probudí prudkou bolestí a s očima plnýma blesků osvítí zašlou temnotu, aby objevil zdroj svého náhlého utrpení. Někde uvnitř cosi zapraskalo a automat, provázený malým místním zemětřesením se poroučel s rachotem k zemi. Místnost se zachvěla a beruškou projel jakýsi podivný pocit. Její zrak padl na rozházenou šachovnici. Figurky se válely rozsypané po zemi a na stole významně postávalo jen pět černých pěšců a dívalo se na berušku pronikavým pohledem, jakoby ji chtěli říct, že tuto hru už doopravdy prohrála.

Beruška pohlédla na královského rádce, svého partnera ve hře, který byl trochu mimo z nezvyklého průběhu hry, a v hlavě se jí vybavily jeho poslední slova.

„ Právě jste ztratila svého šestého pěšce.....“

Znovu přelétla očima šachovnici a zdálo se jí, že pět černých figurek na stole se usmívá stále víc. Dřevěná ústa pěšců se křivila a dusila smíchem. Krutým, přísným smíchem ostře řezaného obživlého dřeva.

Figurky jakoby se jí dívaly rovnou do tváře a křičely šílenými, zlomyslnými hlasy. Zvuk v místnosti naráz obživl. Smích se přeléval ze strany na stranu a stěny se rozhořely tóny. Zvuk v tu chvíli plál jasným světlem a uprostřed ohně se šklebily trápené a mučené tváře a sténaly bolestí. Z hloubky toho všeho někdo křičel o pomoc a volal Boha. Ale nebyl to ten hlas, který vévodil všemu tomu chaosu prostoru. Tento hlas se pomalu ztrácel, jakoby umíral a klesal do propasti nebo mizel v hluboké vodě, kterou světlo neprosvítí i když je křišťálově jasná.

Úplně jiný hlas vládl teď mezi chvějícími se stěnami. Smál se a křičel.

„ Podívej se na svá urozená záda, vládkyně. Podívej se, jestli nemáš strach. Ale ať už se rozhodneš jakkoliv, svému osudu neujdeš. Ani celé tvé království nezabrání tomu, aby jsi ušla své smrti. Myslíš si, že jsi opravdu všemocná, aby jsi dokázala zabránit silám vesmíru?

Ani stokrát větší království, ani stokrát větší bohatství, než se skrývá v tvých zbytečných pokladnicích ti nepomůže.

Ani tisíckrát........

Ani milionkrát...................

Hlas už nezněl jenom krutě a zlomyslně. Zněl odevzdaně, zdálo se, že sám podléhá svým proklínajícím slovům. Ale neztrácel se, ani neodumíral, byl stále silnější a ubíjející, i když tím možná zabíjel i sám sebe. Zazněla poslední slova, roztříštila se o stěny a rozlétla se do kapek, které se hned vypařily při dotyku s rozpálenou podlahou. Zvuk odumřel.

Beruška se rozhlédla po místnosti a uviděla, jak se na ní slévají desítky očí. Seděla uprostřed pavučiny a ze všech stran, ukrytých ve tmě zářily oči. Ale žádný pavouk nebyl v té temnotě vidět. Možná tam ani žádný nebyl. Možná, že seděla v útrobách obludně velké pavoučí příšery. Zrůdy, co plete své odporné lepkavé pavučiny uvnitř sebe a hleděla na její oči zevnitř. Čas visel pod ní, v nižším pavučinovém patře a třásl se, neschopný zastavit svůj pohyb a přesto chycený do sítě. Tady nebyl ani pojem času, ani pojem prostoru. Všechno běželo odnikud nikam a přece to bylo všude kolem. A čas visel kousek od ní a přece se nemohl pohnout. Byl tu a přece neexistoval jako čas, ale jako uzlíček uzavřených, chvějících se pocitů. V tom oči v pomyslných stěnách začaly pomalu jedno po druhém zhasínat a pavučiny povolovaly svá vlákna. Čas se zatřásl, uvolnil svá křídla a zmizel ve tmě. Oči zhasly a zmizela i tma.

Beruška seděla v křesle, neschopna pohybu a i když hrůzný sen skončil, odraz těch očí byl stále v jejím vědomí a drtil ji a zatlačoval stále hlouběji do koženého potahu. Přesto svět kolem byl už zase světem kolem, i když stále ještě zamlžený a matný.

Zdálo se jí, že uběhla aspoň hodina, než byla znovu schopna pohnout svým tělem a vrátit se plně do dění v královské herně.

Schenk seděl s hlavou v dlaních vedle rozbitého automatu a mumlal si pro sebe, že je idiot. Královský rádce klečel na zemi, špinil si urozená kolena a snažil se najít zbytek rozsypané královské hry. A zuřivě přitom klel, neboť nemohl vyšťárat královnu zapadlou mezi parkety.

Vlastně se zdálo, že se vůbec nic nestalo. Hráči se znovu náruživě pustili do nedozírných kombinací, které jim poskytovala jejich zábava a jenom Thomas Knedla, který právě přišel, pronášel nazlobeně nad kulečníkem, že se může příště vykašlat na to sestrojovat nějaké přístroje na pobavení, když se tady vyskytují takoví pitomci jako Cézar.

Královna si přitáhla župan pevněji k tělu, omluvila se, že se jí udělalo špatně následkem leknutí a opatrným krokem se odebrala do své ložnice. Chvíli ležela v posteli a neodvažovala se cokoliv udělat, nakonec ji ale myšlenky, honící se jí hlavou donutily zvednout se a pomalu došla k zrcadlu, jako k odrazu pravdy.

Shodila ze sebe župan a na lesklé ploše zasvítila červená záda pokrytá pěti černými tečkami, až příliš výrazně bijícími do očí na to, aby zrcadlo lhalo. Beruška se zdrceně sesunula na podlahu a nevěděla, co má začít dělat.

I když celou dobu tušila, že uvidí právě tohle a nic jiného, přece jenom věřila v naději. Ale naděje teď stekla po lesklé ploše nelítostného zrcadla, pomalu se vsákla do koberce a zmizela královně z očí.

Snad chtěla i brečet, ale právě v tu chvíli nevěděla, jak začít, protože to byla právě ta chvíle, kdy si člověk nemůže vzpomenout, jak se pláče. Klečela na zemi, neschopna pohybu a myslela na to, že ve ztrátě jejich teček musí být ukryta nějaká zvláštní symbolika. Nemohla ale najít žádné přijatelné vysvětlení, možná i proto, že přijatelná vysvětlení se vždycky nejdřív vztahují k právě probíhajícímu světu a myšlenka, že pravda není z tohoto času, se ukrývá někde daleko za oponou. A většinou zde není nikdo, kdo by aspoň trochu poodhrnul její cíp.

A tak začala cítit strach z neznáma a nejistoty. Teď si teprve uvědomila pojem smrti, nad kterým do té doby nikdy nepřemýšlela. Nikdy předtím, než začala přicházet o své tečky nic neztratila a proto se nezabývala myšlenkami na ztrátu čehokoliv.

Teď si ale začala uvědomovat, že jestli může ztratit něco, může ztratit také všechno. A bylo to stejné jako když hlas zpívá s celým orchestrem a raduje se z tónů kolem sebe, a pak, když zvuky kolem něj utichnou, cítí se naráz osamělý a ztracený. Plný bolesti a možná i nenávisti. Né té pravé nenávisti, ale nenávisti způsobené bolestí, ačkoliv možná každá nenávist je způsobená v největší míře bolestí. A hlas potom zpívá a snaží se dokázat, že nepotřebuje nikoho jiného k tomu, aby tvořil hudbu a přitom je z něj cítit každý tón, který mu chybí a tóny jsou potom jenom krásným zosobněním bolesti. Ale bolesti, po které už nepřichází hřejivá radost.

Beruška teď seděla tichá a osamělá na koberci uprostřed pokoje a byla přitom úplně někde jinde, takže ani nepostřehla, že se dveře pomalu a neslyšně pootevřely a do ložnice opatrně nakoukl dvorní rádce Kokrhel. Jeho zrak padl na odkrytá beruščina záda a vzápětí se dveře zase pomalu a tiše zavřely.

„ Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem přišla o svou další tečku,“ zašeptala si pro sebe nepřítomně beruška a rychle se převlékla.

A vlastně si ani neuvědomila, že síla, která ji celou tu dobu tak svazovala náhle spadla a ona je volná tak, jako před tím osudným polednem v herně. Moc začala působit v nečekanou chvíli a tak zastřeně, že královnu nenapadlo, že zrovna teď byl ten pravý čas se bránit a zvítězit. Ta chvíle ale byla už nenávratně pryč, vědomí se dostalo do jiných sfér a dveře zpět se pomalu a nenápadně uzavřely.

„ Však já si tu ztrátu vynahradím něčím jiným,“ pokusila se pro sebe o úsměv a odešla se projít do královské zahrady, aby si v klidu promyslela, jak bude její další život vypadat.

Bohužel ale netušila dvě věci, které měly všechny její úvahy mezi stromy postupně změnit.

Ta první byla ta, že ještě někdo ví o tom, že její záda se chlubí jenom pěti tečkami. A ta druhá, že Kokrhel zase není takový idiot, jak se dosud jevil.

 

kapitola  xvii.

ve které se nejdříve ocitneme znovu ve skřetí jeskyni a posléze se vypravíme ke královskému sídlu, kde se dějí podivné věci.

 

Dekl nervózně šmejdil po jeskyni a netrpělivě čekal na rosničku. Občas naštvaně hodil očkem po hodinách, které se mu podařilo asi před půl rokem v nestřeženém okamžiku ukrást v královském paláci, když si vládní hodinář odskočil na záchod, a řekl si pro sebe.

„ Ty žáby jsou dnes hrozně nespolehlivé. To bylo kvákání, že v devět hodin je tady.“

Jako na potvrzení skřetových slov z budky na stěně opatrně vykoukl pták, který měl zřejmě už od dětství nějakou vrozenou vadu a místo kukačky připomínal spíše orla, deset let schovaného v krabičce od sirek, a oznámil třičtvrtě na deset.

„ Ještě ty do mě ryj, přeschlý lipový dravče,“ vztekle zakřičel trpaslík a hodil po hodinách nedojedenou škebli.

Kupodivu zasáhl a stroj času spadl na zem a nezištně oznámil, že je půl dvanácté.

„ To je zase ráno, zkurvenej život,“ řval nervózní trpaslík a skákal nepříčetně po chaoticky uspořádané jeskyni tak zuřivě, že rozličná domácí havěť zalézala hluboko do svých improvizovaných doupat. Někteří pavouci v tu chvíli dokonce zalitovali, že pavučiny nejdou balit jako stany a neumožňují jim tím pádem prchnout z dosahu bláznivého skřeta bez toho, aby riskovali možnou ztrátu domova. Dokonce i starý vodouch, obyvatel rozlehlé kaluže v severním cípu jeskyně, v tu chvíli zalitoval, že se v životě nevěnoval více hloubkovému potápění a nervózně vypouštěl bublinky z roztřeseného pavoučího zadečku.

„ To chce klid, Davídku,“ ozvalo se mezi liánami ve vchodu jeskyně a dovnitř nakoukla rosnička.

„ Omlouvám se, že jsem se zdržela, ale na zámku se dějí podivné věci.“

„ To zase budou hovadiny,“ pomyslel si už přece jenom trochu uklidněný trpaslík, ale přesto se pokusil zkřivit tvář do přijatelně milého úsměvu a zeptal se rosničky.

„ To je dost, že jsi dorazila. Tak, copak je nového?“

Nezávislačka se usadila do jeleních kůží, hlavou ji proběhlo pár příjemných vzpomínek na dotyčné místo, usmála se a odpověděla.

„ Toulala jsem se ještě včera večer náhodou v královské zahradě a naráz vidím berušku, obleženou několika postavami, jak je plně zaujata vysvětlováním plánů na výstavbu vysoké zdi kolem celého pozemku královského paláce.“

„ Zdi kolem královského paláce,“ nechápavě se podíval skřet.

„ Proboha, jaké zdi a k čemu, tady se přece žádné zdi kolem zahrad nikdy nestavěly?“

„ To nevím,“ odpověděla po pravdě rosnička, až ji samotnou ta upřímnost zarazila.

„ Ale ráno jsem se tam byla znovu podívat a už se začalo pracovat. Proto jsem se taky zdržela a dorazila až teď.“ A podívala se vyčítavě na Dekla, jako by mu chtěla naznačit, že jí neprávem křivdil za její pozdní příchod na schůzku.

Dekl si toho samozřejmě vůbec nevšímal a přemýšlel jaký význam může mít toto nové beruščino snažení.

„ Mám takové tušení, že dneska navštívíme královský palác,“ řekl nakonec významně a pleskl žábu jemně po pruhované prdelce. Rosnička něžně kvákla a vzápětí, aniž by si nachystali aspoň nejnutnější věci na cestu, zmizeli oba z jeskyně.

 

Trpaslík a rosnička se prodírali hustými větvemi, protože právě zdolávali jednu z nejzarostlejších částí severního lesa království a pomalu se přibližovali k vládní rezidenci.

No, ono slovo prodírali se nevystihuje plně způsob jejich cestování, skřet totiž držel rosničku pevně za ruku a chtíc nechtíc ji vlekl drápavým porostem, takže žába chvílemi klouzala po větvích a jenom její hladká kůže ji umožňovala pronikat tímto způsobem porostem bez vážnějších následků. Občas se sice stalo, že zachytila končetinou o nějakou tu neodbytnou větev, ale trpaslík neznal překážky a po slabém trhnutí mohli spokojeně pokračovat dál.

Dekl si vlastně ani zas tak moc nevšímal za zády mu skučící rosničky, svoje vnímání soustředil toliko na probírání svých myšlenek a o žábu se zajímal jenom tak, aby ji někde v porostu neztratil. Přesto byl ale docela rád, když se les konečně uvolnil a on mohl konečně svůj mozek plně věnovat těžké duševní práci. Myšlenky se mu honily zmateně hlavou, což se ostatně od zmatených myšlenek dá očekávat, a prolínaly se s nečekanými rosniččinými akcemi.

Rosnička teď totiž neustále poskakovala kolem něj a bez ustání žvanila a vnucovala trpaslíkovi svoje bláznivé žabí teorie. A Deklovi už pomalu začalo její neustálé kvákání lézt na nervy.

„ Nemožně ukecaný obojživelník,“ říkal si, dívaje se na rozjetou nezávislačku.

„ Nejvyšší čas, abych si zase našel někoho jiného, tohle už asi nevydržím dlouho snášet.“

Rosnička ale vůbec netušila, co se mu odehrává v hlavě a skákala v zeleni, aniž by alespoň na chvilku přerušila vodopád svých úvah.

Naráz z ničeho nic zakopla o zákeřný kořen, dobře ukrytý do kapradinových listů, houfně bujících ve vlhčí části lesa, neboť nedaleko nich probublával své třpytivé melodie vesele tekoucí a šplouchající potůček, a rozplácla se mezi stromy. Levé naprasklé sklo se úplně vysypalo a mžourající žabí oko zděšeně vykouklo na svět.

„ To máš z těch svých přiblblých keců,“ zasmál se skřet.

„ Kdybys držela aspoň chvilku hubu a věnovala se raději cestě, tak by se ti to nestalo.“

Rosnička se zdvihla z mechu a kapradí a uraženě se podívala na rozesmátého Dekla. Trpaslík měl z jejího rozplesknutí v zeleni očividnou radost.

„ No tak, už se nezlob,“ pronesl smířlivě, protože si uvědomil, že pro nejbližší dobu nikoho jiného nemá a tak si to ještě nemůže s rosničkou rozházet.

„ Pojď, čeká nás záhada královských zdí.“

Chytil žábu za ruku a táhl ji do hloubi lesa.

Rosnička se po téhle příhodě uklidnila, a taky zůstala ještě chvíli vysloveně uražená, a zbytek cesty probíhal poměrně klidně a většinou mlčky. Stromy monotónně ubíhaly kolem putujících a dvojice se monotónně sunula kolem dřevin, nevnímajíc jejich krásu ani svěží dech. Pro tuhle chvíli se oběma jevil přitažlivější vzdálený královský zámek, než zázrak rostoucí a kvetoucí přírody.

Po několika hodinách se les konečně rozestoupil a před očima rosničky a trpaslíka se otevřel pohled na kraj lesa pomalu přecházející do královské zahrady. A taky na skupinku pracujících, plně zaujatých stavbou obrovské nepropustné zdi.

Výška zdi samotné byla tak překvapující, že Dekl v první chvíli nechápavě vzhlížel, ukryt za keřem, nahoru do korun stromů, kde stavba našla svoje zakončení, a nebyl schopný slova.

Chvíli se takhle zmateně rozkoukával a posléze jeho zrak padnul na skupinku zedníků, kteří radost z práce prožívali na okraji lesa u nižší, teprve rozestavěné části zdi, rozestoupeni napjatě kolem basy nepropustných korbelů, speciálně upravených pro chlazení ve volné přírodě, právě vytažených z potoka; a zamířil, kryt porostem, přímo k nim. Samozřejmě ne úplně přímo, ale do takové bezpečné vzdálenosti, aby něco dokázal zaslechnout a přitom mohl rychle prchnout v případě nenadále vzniklého nebezpečí.

Usadil se hluboko ve větvích keře, a rosničce, kterou celou dobu táhl za sebou , přikázal, aby se teď na několik minut zcela uklidnila a nenapadlo ji ani kváknout. Potom teprve, uklidněn vlastním organizačním talentem, zaposlouchal se napjatě do rozhovoru mimořádně aktivních dělníků.

Postarší, malý človíček, ukrytý skoro úplně v zelenohnědých montérkách s velkým, do očí bijícím, reklamním nápisem KRÁLOVSKÉ STAVEBNÍ VOJSKO, si právě mohutně upil z odzátkovaného korbele a pronesl významně k ostatním.

„ Královna se zřejmě zbláznila. Nebo vám snad připadá normální, že se kolem celé královské zahrady má tyčit skoro desetimetrová, nepropustná zeď, která má odříznout zámek úplně od okolního světa. Bože, kde jsou ty klidné časy, kdy tady probíhalo všechno v naprostém klidu a pohodě? V poslední době se mi zdá, že se celé království začalo s oblibou věnovat poměrně vysokému stupni šílenství.“

Ostatní ani ne-pracující se zasmáli, aby zakryli svoji vlastní nejistotu, a upili také mohutně z výborně vychlazených, neboť místní potok byl znám svojí abnormální citlivostí k teplotním úpravám alkoholických nápojů, korbelů, podpořeni příkladným chováním svého parťáka.

„ Zaslechl jsem,“ ozval se jeden nesměle a hodil do davu významnou pomlku.

„ ... že se jí pomátl mozek, když ten bláznivý hazardér Schenk v totální nasranosti převrátil ten nový automat v královské herně, po tom, co tam zase nechal skoro celý svůj plat. Beruška prý seděla asi pět minut bez pohnutí a zaraženě koukala na rozsypanou šachovnici. Od té doby se chová jako poněkud mongoloidně zaměřený učeň zvláštní školy.“

A potěšen výrazem, co se mu povedlo, naskrze jeho vyhublému vzdělání stvořit, se sám sobě chraplavě zasmál, v čemž ho ostatní bleskurychle následovali.

„ To tedy máme královnu,“ ozvalo se znovu z hloučku, zároveň s odporným říhnutím.

„ Jakoby nestačilo, co způsobil ten alkoholem prožraný von Phraschill. Ještě začne blbnout i ona.“

A aby potvrdil sílu svých slov, odhodil majitel posledního hlasu s mohutným rozmachem dopitý korbel přímo do křoví, kde se ukrýval trpaslík s tupě hledící žábou.

Vysypané sklo dopadlo do trávy, a teď už skoro úplně slepá rosnička v rozrušení pronikavě zakvákala.

„ To je nějakýho skřehotání, kvůli jedinému lahváči,“ pronesl někdo a vzápětí se na keř snesla celá baterie speciálně upravovaných pivních nádob, uzpůsobených zvláště na cesty a další podobné příležitosti, kdy člověk nemá tu možnost sednout ke zdroji přímo do hospody a přesto má nutkavý pocit, že se bez blahodárného piva ani na chvilku neobejde.

Tyhle speciální korbely, lidově příhodně zvané lahváče, vznikly teprve nedávno a byly jediným a nejlepším vynálezem jednoho z inženýrů královské vědecké společnosti, jinak též velice známého notorika, o které ostatně nebývala na královském dvoře nikdy nouze. Na čemž ostatně není zase nic až tak moc divného, protože věčné přemýšlení, bez kousku fyzické práce na člověka jednou začas musí těžce dolehnout a pak nezbývá nic jiného, než aktivní odpočinek v některé z krásných a urozených královských putyk. Ale proč by se taky člověk neobětoval pro blaho a spokojenost ostatních, kterým se daleko lépe pracuje, když cítí moudrost a duchovní nadřazenost svých vládnoucích spoluobčanů, kteří nejenom, že se celé dny věnují těžkému a vyčerpávajícímu přemýšlení nad budoucími perspektivami království a jeho poddaných, ale mají ještě i tolik soudnosti, aby chlastali jako obyčejný pracující člověk.

Jenom na okraj, pro uzavření nakousnutého příběhu je ovšem ještě nutno dodat, že zmíněný vynálezce krátce po bouřlivém uvedení svého vynálezu do praktického života zemřel uprostřed největšího rozkvětu svých sil, opojen slávou, svoji genialitou a svým vlastním vynálezem.

 

Dekl lehce přiškrtil rosničku, aby už ani nekvákla a rozhodl se, že pod přímou palbou ztratila jeho úloha rozvědčíka poněkud smysl, otočil se a pomalu, no, možná i trochu rychleji, vyklidil bojiště, obtížen boulí na čele a poněkud přidušenou nezávislačkou.

Dál mezi stromy se na chvilku konečně zastavil a pustil chudákovi žabce do plic zase trochu vzduchu, protože už jí tím nečekaným nedostatkem základní dýchací potřeby málem začaly zelenat, až modrat, i žluté pruhy. Rosnička se skřehotavě nadechla a rozkašlala se.

„ Ty mě vůbec nemáš rád Davídku, málem jsem podlehla slavnou smrtí na bojišti.“

Dekl se zasmál při představě žáby, slavně rozplesklé na kameni pod dopadem prázdného lahváče a myslíc na to, jak by se ji aspoň na chvilku zbavil, pronesl s milým úsměvem.

„ Promiň, nechtěl jsem ti ublížit. Teď se vrátíme do jeskyně a tam si v klidu odpočineš, ano?“ A pohladil ji něžně na bouli od flašky.

Rosnička se usmála, podívala se na něj skrze prázdné obroučky od brýlí a s nadějí v hlase se zeptala.

„ Odneseš mě tam, Davídku? Mám pocit, že bez těch brýlí nebudu schopna orientace v lesním terénu.“ A dojemně se zaculila, aby podpořila svou prosbu.

Trpaslík chvíli zápolil sám se sebou, ale nakonec, aby se jí zbavil co nejdřív, vzal nezávislačku na záda a pomalu se ztratil mezi stromy.

 

kapitola   xviii.

ve které se staneme konzumenty jedné tajné domluvy a  mnoha lahví vína.

 

Kokrhel dolil Baronovi prázdnou skleničku vínem a diplomaticky vyzvídal.

„ Von Phraschill, vy vidíte do vládních záležitostí přece jenom o krapet víc než já. Co by se stalo s královstvím, kdyby se berušce neočekávaně ztratila další její tečka. Myslíte, že by to mohlo mít na náš palác nějaký zvláštní dopad?“

Baron se pohodlně rozložil mezi sudy, kteréžto místo bylo jeho místem nejoblíbenějším, a labužnicky usrkl třpytící se víno.

„ Vynikající ročník,“ oznámil znalecky, podíval se na svět přes sklenku červeného, aby ho zase jednou uviděl v jeho pravé, nezfalšované podobě, a poněkud nesouvisle promluvil.

„ Beruška a zvlášť její nezáživné tečkové problémy mě v poslední době nějak přestaly zajímat. Ztráta její tečky způsobila jenom převrácení království na ruby. Od té doby, co je bez ní, je tu čím dál větší zmatek. Kdyby ztratila další vypukne už asi totální chaos. A chaosy já nemám rád, mám radši dobré víno. Naše královna mi poslední dobou začíná lézt pořádně na nervy, byl bych docela rád, kdyby tu hysterku někdo srazil k zemi, začíná si nějak moc vyskakovat.“

Poté natáhl ruku k láhvi a dolil si víno, protože během náročného dialogu, který absolvoval se svými třesoucími se ústy, padla skoro celá sklenka za obět jeho nenasytnému šlechtickému žaludku. Kokrhel zpozorněl.

„ Kdybych vám učinil návrh, nebo spíše nabídku k vytvoření menšího opozičního hnutí, byl byste ochoten být mi nápomocen?“

Phraschill se připitoměle podíval na dvorního rádce a obdařen náhlým zábleskem inteligence divoce vyjel.

„ Chystáte snad vzpouru dvorní inteligente?“

Kokrhel se zalekl, že asi přece jenom neodhadl situaci, přehnal to a všechno zpackal. Naráz nevěděl, jak se má vysoukat z problému do kterého tak nevhodně zabředl. Rty se mu jenom slabě chvěly a čekaly, co provede baron, jehož prchlivost v opileckých chvilkách, což bylo skoro pořád, byla všeobecně známá. Kdyby si mohl vzpomenout, jak se to dělá, asi by začal právě teď ukázkově mektat strachy. Ale jeho zdřevěnění bylo právě docela dokonalé a on se nevzmohl ani na tento základní a oblíbený projev strachu.

Baron do sebe v mžiku dolil další sklenku, vstal, hrozivě se napřímil nad kvapně sesychajícím rádcem, napřáhl po něm ruku s lahví, dolil mu a vcelku klidně prohlásil do chvějícího se ovzduší.

„ Nemusíte se lekat, nebojácný rádče, budu jenom rád, když té slepici berušce někdo ukáže, jak to vypadá, když se správně vládne ostrovu. Máte snad nějaký plán, nedoceněný politický génie?“

Kokrhel se zašklebil, neboť křečovité sevření jeho úst náhle povolilo, uchopil teď už přece jenom o něco pevnější rukou krásnou starožitnou sklenici a natáhl ruku k baronovi.

„ Nebudeme si tykat von Phraschill?“

Baron zvedl sklenku, pro změnu zase už trochu roztřesenější rukou, a opilecky prohodil nad zvědavě čekajícími sudy.

„ Říkej mi Márty. Na naše společné plány.“ A přiťukl si s napjatým Kokrhelem.

„ A mě říkej Lásló, Márty,“ nadšeně zvolal Kokrhel a napětí, které z něj právě teď spadlo se odkutálelo mezi sudy a s naraženými zády zůstalo ležet v kaluži rozlitého červeného.

„ A teď ti musím říct něco velice zajímavého. Tohle přiťuknutí beru samozřejmě jako přísahu mlčenlivosti, protože věci, které ti teď vyjevím se v žádném případě nesmí nikdo dozvědět. Jedině potom bude zaručen zdárný průběh celé akce.“

Baron se sice trochu zašklebil, protože nebyl zvyklý, aby s ním někdo promlouval takovým stylem, ale přesto se udržel a jeho hrdá opilecká duše byla pro tentokrát přemožena zvědavostí skoro tak důsledně jako jeho opilecké tělo alkoholem. Posadil se znovu pohodlně mezi sudy a žoviálním pohybem ruky vybídl rádce k proslovu.

Kokrhel se rozhlédl ostražitým pohledem po stěnách sklepení, jakoby je snad mohl za tlustými podzemními zdmi někdo zaslechnout a naklonil se opatrně k baronovi.

Phraschill poslouchal tajemný šepot a začal postupně střízlivět, ačkoliv úplně do důsledků se to přece jenom nepovedlo ani téhle podivuhodné informaci.

Kokrhel se odklonil a významně se zašklebil, kterýžto výraz ho měl podle něj samotného povýšit do řádu nastupujících géniů nové generace a s napětím očekával, co na to baron.

„ To chce další sklenku,“ prohlásil von Phraschill za chvilku a znovu si nalil, protože se mu zdálo, že začal nebezpečně ztrácet těžce nabyté opojení, což se jeho organismu moc nezamlouvalo, a velice mu ztěžoval soustředění na danou věc. Teď, když se zase napil, se jeho tvář projasnila a dokonce se během pití i pousmál.

„ Napadl mě název pro naši organizaci,“ řekl s uspokojením a položil prázdnou sklenici na stůl.

„ Co kdybychom našemu sdružení začali říkat Bratrstvo pěti.“

A potěšen vlastním návrhem, nacvičeným pohybem doplnil, co bylo právě vyprázdněno.

„ Věděl jsem, že jsem natrefil na správného člověka Márty. Zřejmě si spolu budeme rozumět. Myslíš, že by se hodilo přijmout do naší společnosti ještě někoho dalšího?“ zeptal se Kokrhel von Phraschilla, který po svém návrhu očividně pookřál a pil hned s daleko větší chutí.

„ Prozatím bude lepší, když zůstaneme ve dvou. Počkáme, jak se situace vyvine a potom se určitě nějací poskoci najdou. Teď ale na chvíli zapomeneme na náročnou práci politiků a budeme se věnovat toliko pití. Ostatně si myslím, že když jsem mohl chlastat tolik dní bezdůvodně, tak dnes se mohu opít s úplně čistým svědomím.“

Phraschill odhodil starožitnou sklenici do kouta, kde se dotyčná v mžiku rozletěla na několik zubících se kousků a doplnila hromadu starožitných střepů z minulých baronových návštěv, a vzal si rovnou celou novou láhev. S rutinou ji odzátkoval, odlil trochu vína do nové sklenice, kterou vytáhl z prastarého, vyřezávaného sekretáře, sloužícího zde jako sklad skla, a se slovy, „  Budu zase muset objednat skláře, už docházejí,“ se podíval na nápoj proti světlu.

Jeho výraz se rozradostnil.

„ Zdá se mi, že královské vinné sklepy jsou to nejlepší, co se tu kdy udělalo. Myslím, že tě dneska naučím pořádně pít, Lásló. Pro naši další spolupráci to bude mít nesporně velký význam.“

A další průběh společné schůzky obou oportunistů se potom odehrával víceméně jenom za cinkotu sklenic a začínajícího nesouvislého opileckého blábolení.

 

kapitola  xix.

ve které dekl prostým trikem unaví rosničku, aby se mohl věnovat vlastním plánům.

 

Dekl uložil rosničku mezi smutně se tvářící jelení kůže, protáhl si svá bolavá trpasličí záda a tajně doufal, že žába brzy usne. Měl už pro nadcházející večer připraveny své vlastní plány a malá, ukecaná nezávislačka mu do nich stále nemohla nějak zapadnout.

„ V klidu se vyspi, žabko, dneska byl pro tebe určitě těžký den,“ pronesl  do ticha jeskynních stěn, posadil se na improvizované lůžko a pohladil rosničku, snaže se přitom o co nejpříjemnější tón hlasu.

Rosnička ale pochopila jeho snažení úplně jinak a vzrušeně se zazmítala mezi dávno odumřelými obleky bytostí, kterým se kdysi říkalo jeleni a nejspíš se jim tak bude říkat i po jejich zrození příštím.

„ Proboha, snad nebude ještě chtít, abych se jí věnoval?“ zděšeně si uvědomil trpaslík a poznal, že to s tou náklonností tento večer trochu přehnal.

„ Copak toho nemá za celý den dost,“ pomyslel si zoufale, nicméně přesto vzal rosničku za ruku a přemýšlel, jak to má udělat, aby co nejdříve usnula a zbavila ho své, pro tuto chvíli poněkud nepříjemné přítomnosti.

Nakonec se rozhodl, že bude přece jenom nejlepší, když ji co nejdříve unaví a pustil se , sice s malou chutí, ale přece do díla. Źabka se přitulila ke skřetovi a cele se oddala jejich dříve tak časté a oblíbené zábavě. Dekl se po krátké rozpačitější chvilce brzy také aktivně zapojil a známé skřehotání opět naplnilo prostor jeskyně.

 

„ Spíš, žabko?“ zeptal se tiše a poněkud neinteligentně trpaslík a zlehka zatřásl s rosničkou. Malá nezávislačka se zamlela na lůžku a spala klidně dál. Roztomile se zaculila a výraz její tváře svědčil o tom, že stále ještě prožívá vzrušující předspánkovou činnost.

„ Konečně,“ zhluboka vydechl Dekl a potichu si zabalil několik nejnutnějších věcí do starého pytlíku od kuliček, který někdy v loni v létě ukradl radostně si hrajícím dětem, když je starostlivá matka zavolala domů na chléb s máslem, jelikož se tak aktivně věnovali hře, že se zapomněli ten den pořádně najíst.

Už chtěl vyrazit vstříc dobrodružstvím, ale potom si ještě vzpomněl, že v rohu jeskyně poněkud obložen haraburdím také odpočívá pořádný exemplář housenky, uložený mazaně v pětilitrové sklenici od okurek ve speciálním konzervačním přípravku, který si trpaslík sám vymyslel a který dával nalezeným zdechlinám tu pravou gurmánskou, specifickou chuť, a řekl si , že na dlouhé cestě by se určitě hodilo zakousnout se do pořádně veliké, chutně naložené housenčí hlavy. Proto se ještě ve dveřích otočil a plížil se dozadu do jeskyně, aby co nejopatrněji dostal sklenici ze spárů rozlezlého haraburdí.

Už, už se zdálo, že celá akce proběhne v pohodě, ale v samém závěru se trpaslíkovi podařilo uklouznout na kolečku od dětského kočárku, který také ukradl někdy v loni a sklenice s housenkou se s rachotem roztříštila na podlaze sluje, přičemž náhle uvolněný konzervační likér zkropil klidně spící rosničku. Žabka se oklepala a posadila se zprudka na lůžku.

Dekl si znechuceně uvědomil, že jeho výpravě je asi konec, protože v rosniččiných očích se povaloval nepřítomný vzrušený výraz a všechno nasvědčovalo tomu, že práce pro trpaslíka tuto noc ještě zdaleka neskončila. Proto se taky odevzdaně posadil do rohu, drapl do rukou uvolněnou housenku a zakousl se naštvaně do jejího chemicky upraveného tělíčka.

Rosnička ale vůbec nejevila známky toho, že by jakkoliv vnímala svět a dál s vyjevenýma očima zírala do prázdna a něco si pro sebe tiše předříkávala. Trpaslík si to za chvilku uvědomil a zaraženě koukal na duchem nepřítomnou žábu, která v tu chvíli viděla asi všechno možné, jenom ne to, co se dělo kolem ní v její nejbližší přítomnosti.

Náhle se mletí úst zvýraznilo a ze začátku nesrozumitelné skřeky se pomalu začaly měnit ve slova, jejichž význam se ovšem nezdál o moc více srozumitelnější, než předchozí pokusy o řeč.

„ Černá, ano je tam černá..... a taky červená, ale ta už je taky ovládnutá černí, víc než se zdá..... A zbude jenom modrá....... aspoň tam, určená ke znamení. Ale to ještě není konec, alespoň teď ještě ne.... vlastně ne jenom teď, úplný konec tam nikdy nebude... Ale je to smutné...........

Rosnička ještě chvíli koktala a snažila se něco říct, ale ostatní slova se ztratila v pláči, který ji náhle ovládl a přinutil ji lehnout si opět na lůžko a ponořit se do spánku.

Dekl ještě chvíli zíral na postel a nechápal, co se to kolem něj dělo, ale potom si všiml, že v rozrušení sežvýkal skoro polovinu housenky, která mu měla původně vystačit na celou cestu a uvědomil si konečně, že chtěl někam vyrazit.

Proto rychle sbalil sáček od kuliček a vyrazil rychle ven z jeskyně, hnaný trochu strachem a trochu radostí, že se rosnička neprobudila a jeho noční dobrodružství může bez potíží pokračovat. Chvilku se těžce zorientovával v setmělém lese, ale nakonec vypustil všechny obavy a rozhodným krokem vyrazil směrem, kde se nacházelo královské městečko, protože ho velice zajímaly novinky, šířící se v poslední době mezi lidem a mimo jiné taky hostinská Petra, která byla jeho trpasličím sexuálním choutkám daleko bližší než ta žába, co se mu teď válela na lůžku v jeho jeskyni. Už si tak v duchu představoval, jaké by to bylo, zmocnit se krásné paní hostinské a tato touha ho popohnala rozhodněji mezi tmavě se tvářící větve stromů.

S radostí, že se žába nevzbudila, se zakousl do zbytku housenky a zrychlil krok, protože hospoda byla vzdálená od jeho jeskyně asi pět hodin normální chůze a on tam chtěl dorazit ještě před tím, než bude zavírací hodina.

„ Doufám, že to stihnu. Dneska je pátek, tak to by měli zavírat až k ránu. Ostatně po půlnoci budou alespoň lidi ponoření do té správné nálady a dovím se zřejmě daleko víc, než kdyby byli ještě střízliví,“ mumlal si pro sebe a podvědomě neustále zrychloval krok, aby netušená dobrodružství, která se mlhavě zrcadlila v dálce jeho mysli, konečně dostala svůj obrys a stala se co nejdřív skutečností.