3@(#1 38 let / Plzeň

Úryvek z knihy „Sbohem kapitalismu“ od nakladatelství Neklid.  (sdíleno z afed.cz)

Ačkoli je nutná, neměla by se účast každého člověka na výrobních a organizačních činnostech stát zátěží a měla by být spíš zdrojem spokojenosti a příležitostí k užitečným intersubjektivním zážitkům. Zásadní okolností, která proměňuje samotný smysl uvedených aktivit a činností, je však množství času, které jimi zůstává nedotčeno. Tento čas je věnován tomu, co se každý sám rozhodne dělat, pro sebe nebo pro druhé. Proto je postkapitalistická společnost hlavně společností svobodného času. V kapitalistickém světě představuje „volný čas“ jen rubovou stranu práce, její nezbytný doplněk umožňující spotřebitelské chování, pokud ho nepohltí tvrdá dřina na vlastní zaměstnatelnosti nebo beznadějná prázdnota, k níž odsuzuje nezaměstnanost. V postkapitalistické společnosti nepředstavuje svobodný čas nějaký zbytek: naopak je tím nejdůležitějším. Tím pádem už ani nelze hovořit o práci ve smyslu trpěné činnosti, která ovládá celý život člověka a nutí ho vydat veškeré své manuální nebo intelektuální schopnosti a vložit je do projektu řízeného jinými. V námezdní práci je zaměstnanec odtržený od prostředků své činnosti a od jejích cílů, a tím pádem postrádá skutečný smysl své aktivity. Zrušení námezdní práce vrací lidské činnosti jednotu. Ruší odstup mezi prací a rozhodnutími, která jsou s ní spojená, a vrací těm, kdo něco dělají, kontrolu nad jejich aktivitou.

Zatímco kapitalistický systém je založený na logice dělby práce a narůstající specializace, doba konání a svobodného času umožňuje všeobecnou despecializaci, která otevírá možnost experimentovat s různými oblastmi aktivit a schopnostmi (což navíc umožní realizovat samostatně mnoho činností, k nimž byla dříve zapotřebí cizí práce, tedy tržně-spotřebitelské chování).

Svobodný čas je z definice tím, čím se ho každý rozhodne mít. Není k němu tedy žádný návod a nejmoudřejší by bylo ho nijak nekomentovat, právě proto, že je tím nejdůležitějším. A stejně tak můžeme naopak popustit uzdu fantazii a představovat si ho jako čas radosti, lásky, přátelství, tance a kreativity. Čas radosti z aktivity i čas zvídavého objevování, hudebních nebo kulinářských radovánek, experimentování na poli filozofie nebo zahradničení. V této společnosti by tentýž člověk mohl postupně vyrábět duše k jízdním kolům a zasedat v samosprávné radě, pěstovat rajčata a kukuřici a počítat slovní úlohy s dětmi ve své čtvrti, účastnit se vývoje kooperativního softwaru a starat se o domácnost, nemluvě třeba o – mezi tisícerými oblastmi lidského vědění otevřenými všeobecnému bádání – vášni pro antropologii přechodových rituálů a hmyzí literaturu. V takovém světě nemá místo hierarchické rozlišování mezi manuální a intelektuální činností, což současně odstraní jakoukoli nadřazenost hlavy nad tělem, myšlení nad emocemi, mužského nad ženským nebo teorie nad praxí.

Společnost svobodného času předpokládá jinou temporalitu, která je základem úplně jiné subjektivity. Proti tyranii krátkých časových úseků a spěchu, logice měřeného času, která každého člověka uzavře do závodní dráhy, v níž se musí běžet jako na drátkách, stojí čas volnosti, otevřený všem možným podobám výměny, všem výhonkům možných budoucností. Proti kvantifikovanému času, ovládanému posedlostí ziskem, stojí kvalitativní a konkrétní čas: čas prožívaného života a konviviality. Proti tržnímu kultu rychlosti a netrpělivosti, která se v něm skrývá, můžeme stavět oslavu pomalosti a trpělivosti – ctností, které budou ve světě založeném na spolupráci a ne vždy snadném hledání konsenzu určitě nezbytné. Ještě víc jde ale o to, nahlížet čas jako otevřený naprosté mnohosti rytmů, proměnlivý a zcela svobodný. Právo na pomalost, bezcílnost, na svobodné ztrácení času, který však nikdy úplně ztracený není, tak nevylučuje smysl pro naléhavost a rychlost, která také může mít přinejmenším pro někoho své kouzlo a nemusí být nijak ostrakizována, pokud se nebude prosazovat jako jediný legitimní rejstřík temporality.

Především je tato mnohost rytmů součástí režimu časového rozvolnění, vlastního nenucenosti znovusjednocené aktivity, stejně jako byla časová komprese spojena s nároky na produktivitu a výnos měřené práce. Časová dekomprese, protiklad časového tlaku stojícího v základech tržní společnosti, je podmínkou všeobecné despecializace činností. Smysl pro trvání a dlouhý čas však nelze jednostranně postavit proti tržnímu kultu okamžitosti. Vědomí nezvratnosti času může chuť každé chvíle jedině zvýraznit, takže možná potrvá dlouho, než se naladí optimální harmonie mezi časovým rozvolněním a zhodnocením každého okamžiku. Temporalita okamžiku nicméně ještě neimplikuje kult okamžitosti: krystalizuje v ní intenzita života, vzdálená jakékoli starosti o výkon.

Společnost svobodného času je také společností dětství: nepochybně půjde o první společnost od paleolitu, v níž mají dospělí skutečně a všichni v rovné míře čas starat se o děti. Dětství by tu stálo na první příčce hodnotového žebříčku: lidské společnosti bychom totiž měli hodnotit právě podle jejich schopnosti učinit z oné jen omezeně socializované energie, vlastní dětství, základ důstojného a rozvinutého života a jejich ochoty doprovázet toto životní období charakterizované částečnou autonomií směrem ke kolektivnímu životu řízenému autonomií plnou. V dlouhých dějinách plných násilí, bídy, vykořisťování a nespravedlnosti bylo dětství příliš dlouho věkem autoritativní drezury, frustrací a pocitů ponížení a křivdy. To po celou dobu nevyhnutelně vedlo k sociálnímu životu prodchnutému nepochopením, nemožností uznat druhého, skrývanou nenávistí a bolestivými zraněními, a to i přes rozporuplný pokrok 20. století. Tomu se sice přezdívá „století dětství“, avšak zároveň intenzifikací genocidního násilí, pracovním vykořisťováním a ubohostí životních podmínek překonalo všechny rekordy barbarství vůči dětem.

Zkuste si tedy jen představit ty nové horizonty, které se otevřou ve společnosti kladoucí důraz na dětství a rozvolnění času. Společnosti, která svou laskavou přístupností ve vztahu k dětem, jejich rytmům a jejich umění hry dovede rozvíjet veškerý jejich citový a tvůrčí potenciál a zároveň je postupně vést k tomu, aby dokázaly samostatně ovládnout svou bujnost: tak vypadá živý zdroj nevídaného rozrůznění lidských aktivit, radostný, konečně možný zdroj spolupracující subjektivity. Není řeč o ideálním dětství bez sebemenšího psychického konfliktu a jediné frustrace, o vyrůstání mezi dokonalými dospělými. Jde nám jen o zdůraznění toho, jak moc by radikálně transformovaný sociální život pomáhal vměstnat případné nedostatky do mnohem přiměřenějších mezí než současná modernita a mnohem snadněji by dovedl překonat nevyhnutelná napětí a konflikty. Bylo by bez ohledu na to přehnané mluvit o novém lidství, plném kreativní energie a mnohotvářných talentů, jaké si v naší současnosti, ve světě, kde stále častější sociální napětí způsobují napětí psychická, ani neumíme plně představit?