cermaque (solo) Lo-Fi-soul / Praha

která jako víka lidských rakví
klapou podél lesklých pohřebišť
rostou pořád k nebi - a smrťák ví
že tak mají k hlíně čím dál blíž

je težké najít shodu v legraci
když jedni řeší v práci
prokrastinaci
a druzí mají patnáct, dvacet minut
na cígo, oběd a na latrínu
kde kovem o kov
v nastřádané zlobě
ryjí na svůj okov
vlastní věštby době

světu, co z jedné strany rezne
a z druhé se leskne tak
že odráží sám sebe
kde dovídáš se přes net
doma v papučích
kolik lidí letos zmrzne
internetům na očích
a v komentářích čteš si
ať sám zhebneš

je to marast
svět se rozkročil
šířeji než Chuck Norris
když drtí jeho pohory
tři kontinenty zaráz
a ještě stačí připalovat svobodě
i když je to jen socha
a ke všemu dutá...

stále znovu ptáš se, proč to všechno
tolik strachu, tolik bolesti
od které si mnozí neoddechnou
než si k nim smrt cestu proklestí

v tom jak reflektor zas osvítí tě měsíc
a náhle nevíš vůbec nic
noc je živá, a co víc - je březí
když se řítí z lidských zřítelnic

a důstojnost je už jen slovo
v korporátnim mottu
kde bůh se dávno odmlčel
lid dál vzhlíží k Gottům
a hlasuje v anketách
pro svůj vlastní ortel
ten dopis nemá podpis
jen v post scriptu
post mortem...

stále znovu ptáš se, proč to všechno
tolik strachu, tolik bolesti
od které si mnozí neoddechnou
než si k nim smrt cestu proklestí

v tom jak reflektor zas osvítí tě měsíc
jako bys ho viděl poprvé
noc je živá, a co víc - je březí
a je černá, černá od krve

reflektor nad ostnatými dráty
slídí ve tmě, kdo se narodí
trnovou korunou probíjí kilowatty
pulz osudu v moři náhody

miriády srdcí tepou nocí
bicí do nichž mlátí šílenec
jak vlci, když uvázáni v kotcích
hryží mříže jako růženec

pulz osudu v moři náhody
pulz osudu v moři náhody...