dva vlci na jednom schrnutym prostěradle
dvě hvězdy nad propadlem
stůl zarost bodláčím
už bude poledne
a měsíc pořád tlačí
slunce na obloze
můj smutný polobůh
takže jde se mnou dál
na volné noze
už zase pozdě v touze
opírám hlavu o zeď
posté se snažím vzpouzet
samotě jako droze
která dlouze svírá
každý můj sen
dokud nepraskne jak hrozen
jestli se hvězdy
všechny změní v špačky
a slétnou na zem klovat
oči místo třešní
schovám tvůj pohled
hluboko do svého
a budu tě milovat
jak vítr pole před žní
láska mě trhá
jako čtyři koně v kříži
a každý z nich má
na svém hřbetě křídla
ale stejně mi to nedá
abych se víc nepřiblížil
a tobě, abys boky nenadzvedla
kdo ví, co tahle bouřka vyplaví?
kdo ví, co nechá?
snad jsi jen další průtrž
tetovaná blesky
a težko ti porozumím
dokud budu živý
teď spíš a já u tebe hlídám
jako vlk u soutěsky
dýchám na tvou kůži
a hrozně se divím
do domu vběhnul bílý jelen
stříbrný úhoř proklouzl tělem
zpíváme písně o saudade
a Remy s Raisou tančí, tančí
a jeden život nestačí
to, co v nás přebývá
je to, co v nás chybí
a nutí přebírat
možná a kdyby
štěstí je chvění ve dlaních
setkání rovné stýskání
dlouhý pád
tušený v dozvuku deště
když už jen klopýtá
na pocit smrštěný
neznáma nálada
klid v jádru smrště
záhad a zániků
a nových stvoření
měl jsem to na jazyku
měl jsem to na srdci
a teď už víc nechci...
